ECLI:CZ:US:2016:2.US.2709.16.1
sp. zn. II. ÚS 2709/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Mgr. Jany Václavíkové, zastoupené JUDr. Josefem Červinkou, advokátem, AK se sídlem 756 04 Nový Hrozenkov č. 843, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v postupu orgánů činných v trestním řízení spojené s návrhem na přiznání zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podané Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2016 a doplněné podáním doručeným dne 16. 9. 2016 uvedla, že byla výhradní vlastnicí bytové jednotky č. A1 v domě č. p. A2, která byla za okolností popsaných v ústavní stížnosti dne 9. 2. 2016 vydražena. Podle stěžovatelky byla dražba provedena v rozporu se zákonem o veřejných dražbách a v rozporu s exekučním řádem, přesto však dne 2. 8. 2016 rodinní příslušníci vydražitelky za účasti příslušníků policie násilím vnikli do předmětného bytu, v době její nepřítomnosti vyměnili zámek u bytu a sklepní kóje a až do 13. srpna 2016 jí znemožnili byt a věci osobní potřeby v něm uložené užívat. Stěžovatelka považuje postup zasahujících policistů za nesprávný, neboť nezasáhli při ochraně její domovní svobody a osobně dohlíželi na výměnu zámků, což stěžovatelka vnímá i jako zneužití pravomoci veřejného činitele.
Z obsahu ústavní stížnosti a příloh k ní připojených též vyplývá, že stěžovatelka podala k Okresnímu soudu ve Vsetíně návrh na určení vlastnického práva k nemovitostem, o kterém dosud nebylo meritorně rozhodnuto. V rámci tohoto řízení stěžovatelka podala návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala, aby žalovaná vydražitelka neměla právo domáhat se vstupu do předmětného bytu a zdržela se domáhání vlastnických práv k němu do doby pravomocného rozhodnutí; návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 8. 2016 č. j. 9 C 101/2016-51, proti kterému stěžovatelka podala odvolání. U Okresního soudu ve Vsetíně je rovněž vedeno řízení pod sp. zn. 9 C 123/2016, ve kterém se vydražitelka domáhá proti žalované stěžovatelce vyklizení nemovitosti; v řízení bylo vydáno předběžné opatření směřující proti stěžovatelce, která se proti němu odvolala. Stěžovatelka rovněž podala Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje stížnost na postup policistů při jejich služebním výkonu dne 2. 8. 2016, Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě podnět k zahájení trestního stíhání soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského a insolvenčního správce stěžovatelky (dlužníka) Ing. Davida Papouška a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně podnět k zahájení trestního stíhání vydražitelky a jejích rodinných příslušníků.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud "vyslovil nález, kterým postaví na roveň hrubé porušení základního lidského práva nedotknutelnosti obydlí stěžovatelky, uloží orgánům činným v trestním řízení pokračovat v řízení, zda došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů domovní svobody a zneužití úřední pravomoci, a přizná stěžovatelce zadostiučinění ve výši 100 000 Kč k tíži České republiky". V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že od 12. 9. 2016 je jí opět znemožněno byt užívat.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a příloh k ní připojených, dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze meritorně projednat, a to z níže uvedených důvodů.
Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod osob, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti se ve svém formálním pojetí odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech mechanismů ostatních. Subsidiaritu ústavní stížnosti ve svém materiálním pojetí lze dovodit i z kompetencí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Stanoví-li právní předpis, že v určité situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by umožnil příslušnému orgánu realizovat jeho pravomoc. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.
Stěžovatelka nenapadá ústavní stížností žádné rozhodnutí orgánu veřejné moci, její ústavní stížnost směřuje výslovně proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu příslušníků Policie České republiky při služebním zákroku dne 2. 8. 2016, který označuje jako závažné pochybení, či dokonce zneužití pravomoci veřejného činitele.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3).
Činnost Policie České republiky je podrobena veřejné kontrole. Podle ustanovení §97 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, každý může upozornit na nedostatky v činnosti policejního útvaru, policisty nebo zaměstnance policie, nebo na skutečnost, že se policista nebo zaměstnanec policie dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného činu, správního deliktu nebo kázeňského přestupku. Útvar policie musí upozornění přijmout a do 30 dnů ode dne přijetí upozornění vyrozumět toho, kdo jej učinil, o přijatých opatřeních, pokud o toto vyrozumění dotyčný požádá.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka se sice obrátila na příslušný útvar Policie ČR se stížností na postup policistů při zákroku dne 2. 8. 2016, z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je však nezbytné, aby předmětný procesní prostředek nejen uplatnila, ale především, aby dosáhla "rozhodnutí" o něm. Navíc upozornění na nedostatky v postupu policistů nepředstavuje jediný procesní prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, neboť jde-li o příslušníka Policie ČR je vyhledávání, odhalování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je příslušník Policie České republiky, úkolem Generální inspekce bezpečnostních sborů (§2 zákona č. 341/2011, o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů).
Ústavní soud upozorňuje, že jiný zásah orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Jak ze shora uvedeného vyplývá, zákrok policistů ze dne 2. 8. 2016 takto kvalifikovat nelze.
Ústavní soud proto návrh stěžovatelky na uložení povinnosti orgánům činným v trestním řízení pokračovat v řízení, zda došlo k naplnění skutkových podstat trestných činů domovní svobody a zneužití úřední pravomoci, posoudil jako nepřípustný.
Formulaci návrhu, aby Ústavní soud nálezem "postavil na roveň hrubé porušení základního lidského práva nedotknutelnosti obydlí stěžovatelky", lze porozumět tak, že se stěžovatelka domáhá ochrany práva garantovaného v čl. 12 Listiny základních práv a svobod, nebo též tak, že navrhuje Ústavnímu soudu vyřešit kolizi jejího práva na nedotknutelnost obydlí s právem vlastnickým, uplatňovaným vydražitelkou bytu. Ve stížnosti ke Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje ze dne 5. 8. 2016 totiž stěžovatelka tvrdí, že základní lidské právo na nedotknutelnost obydlí předchází právu vlastnickému.
Ať tak či onak, v obou případech se nelze ochrany základního práva domáhat odtrženě od práva či nároku, který je současně uplatňován v soudním řízení (řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem zahájeného k žalobě stěžovatelky, řízení o žalobě vydražitelky o vyklizení nemovitostí). Navíc v situaci, kdy byl (ten či onen) návrh uplatněn v souvislosti s ústavní stížností směřující proti postupu policistů a tato byla odmítnuta jako nepřípustná, tj. bez meritorního projednání, sdílí předmětný návrh osud ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy. Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ústava ani zákon o Ústavním soudu nesvěřuje Ústavnímu soudu pravomoc přiznávat stěžovatelům jakékoliv finanční náhrady (zadostiučinění), a to ani tehdy, pokud by shledal, že došlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod skutečně došlo.
Je zde tedy namístě závěr, že stran požadavku na přiznání zadostiučinění ve výši 100 000 Kč k tíži České republiky jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud rovněž nemohl vyhovět návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, aniž by o návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci vydával samostatné rozhodnutí.
Z důvodů shora uvedených, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2016
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka