ECLI:CZ:US:2016:2.US.274.15.1
sp. zn. II. ÚS 274/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Hrabce, zastoupeného Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem Sokolská třída 21, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014 č. j. 26 Cdo 2976/2014-305 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2014 č. j. 9 Co 741/2013-245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v exekučním řízení.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 26 EXE 4924/2012, vyplynulo, že soud k návrhu oprávněného Miroslava Besty nařídil exekuci na majetek povinného stěžovatele pro pohledávku ve výši 1 milion Kč a náklady exekuce a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince LL.M. Následně povinný navrhl, aby exekuce byla zastavena, neboť dluh splnil původnímu věřiteli. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 19. 7. 2013 č. j. 26 EXE 4924/2012-202 návrhu vyhověl a nařízenou exekuci zcela zastavil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a nařídil, aby oprávněný zaplatil soudnímu exekutorovi náhradu hotových výdajů, jejichž výši soud určí (výrok III.). Okresní soud vzal za prokázané, že vymáhaná pohledávka byla přiznána původní žalobkyni Zdeňce Hrabcové, které povinný plnil; dne 20. 6. 2012 dal pokyn k vyplacení zbylé částky 700.000 Kč, jež byla dne 22. 6. 2012 připsána na účet Zdeňky Hrabcové. Skutečnost, že v mezidobí Zdeňka Hrabcová postoupila pohledávku za povinným Darině Křižánkové (a ta ji dál postoupila Miroslavu Bestovi), aniž by o tomto povinného bez zbytečného odkladu informovala, okresní soud vyhodnotil tak, že povinný se zprostil odpovědnosti platit dluh postupníkovi, neboť v době platby mu nebylo postoupení pohledávky oznámeno ani prokázáno. Podle zjištění okresního soudu byl povinný písemně informován o postoupení pohledávky Darině Křižánkové dne 22. 6. 2012.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že návrh na úplné zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud nesdílel skutkový a právní závěr soudu prvního stupně, že povinný plnil předtím, než mu bylo oznámeno postoupení pohledávky, a vyložil, že v pátek dne 22. 6. 2012 došlo pouze k odepsání platby povinného z účtu; ke zpracování platby zúčtovacím centrem ČNB a k připsání platby na účet příjemce došlo až na začátku následujícího pracovního dne v pondělí dne 25. 6. 2012. Podle Krajského soudu v Ostravě by pouze plnění připsané na účet banky Zdeňky Hrabcové nejpozději do půlnoci dne 21. 6. 2012 bylo plněním, jímž by se stěžovatel zprostil svého závazku, jakékoliv pozdější plnění nebylo plněním z vykonávaného exekučního titulu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť v dovolání nebyl uveden žádný z důvodů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení a závěru Krajského soudu v Ostravě, že svůj závazek neuhradil řádně, oponoval a označil ho za chybný. Zdůraznil, že podle soudního smíru, který uzavřel se svou bývalou manželkou Zdeňkou Hrabcovou, byl povinen uhradit jí do 30. 6. 2012 částku 1 milion Kč. Stěžovatel vědom si toho, že mu zbývá uhradit již jen zbylou část ve výši 700 tisíc, uzavřel dne 20. 6. 2012 úvěrovou smlouvu u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., a téhož dne dal příkaz k úhradě předmětné částky na účet Zdeňky Hrabcové. Téhož dne odpoledne mu bylo doručeno oznámení postupníka, aniž by postoupení bylo prokázáno písemnou smlouvou o půjčce a postoupení pohledávky ze dne 12. 4. 2012 uzavřenou mezi Zdeňkou Hrabcovou a Darinou Křižánkovou. Stěžovatel měl za to, že s oznámením nemohly být spojovány notifikační účinky, tyto účinky dle jeho názoru nastaly až dne 27. 6. 2012, kdy mu bylo postupitelem postoupení oznámeno a zároveň prokázáno. Stěžovatel rovněž oponoval právnímu závěru o charakteru smlouvy ze dne 12. 4. 2012, kterou krajský soud považoval za smlouvu o postoupení pohledávky podle ustanovení §524 zákona č. 40/1964 Sb., zatímco stěžovatel je přesvědčen, že jde o smlouvu o zajištění postoupením pohledávky podle ustanovení §554 téhož zákona. Stěžovatel svoji argumentaci rozvedl zejména ve směru subsidiárního charakteru zajištění k hlavnímu závazku - půjčky peněz a uzavřel ji konstatováním, že splnila-li Zdeňka Hrabcová svůj závazek z titulu smlouvy o půjčce ve stanoveném termínu do 30. 6. 2012, došlo k zániku hlavního závazku a tím také zaniklo i zajištění ve formě postoupení pohledávky za stěžovatelem. Výsledkem jeho úvahy byl závěr, že Darina Křižánková nebyla oprávněna dále postupovat pohledávku, jakožto existující, za stěžovatelem na Miroslava Bestu, neboť zajištění zaniklo úhradou hlavního závazku Zdeňkou Hrabcovou. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel označil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě za ryze formalistické, které rezignovalo na nalezení spravedlivého řešení celého případu. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel nikterak blíže neargumentoval.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. Ústavní stížnost je ve vztahu k ostatním standardním procesním institutům subsidiárním prostředkem; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Ústavní soud po seznámení se s ústavně právní argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 26 EXE 4924/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Po novelizaci ustanovení §237 až 239 a ustanovení §241a občanského soudního řádu a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb., došlo ke změně podmínek pro zvažování přípustnosti dovolání, čemuž bylo třeba přizpůsobit i výklad podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. proto platí, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Je tomu tak proto, že otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele je vždy otázkou právní, nikoliv skutkovou. Tato její kvalifikace se přitom uplatní bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové závěry. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, U 5/68 SbNU 541).
V projednávané věci stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost založil na tvrzení, že "právní otázka dané věci má být posouzena dovolacím soudem jinak, nežli byla posouzena napadeným usnesením" (č. l. 260). Takový předpoklad přípustnosti však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Citované ustanovení zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil.
Stěžovatel ve svém dovolání právní otázku, resp. otázky, výslovně neformuloval, byť z jeho argumentace lze dovodit, že se soustředil na tři právní okruhy - posouzení splnění notifikační povinnosti, zajišťovací charakter smlouvy o postoupení pohledávky a nepřiměřenou přísnost rozhodnutí a rozpor s dobrými mravy. Stěžovatel nepopsal žádný relevantní právní názor Nejvyššího soudu vztahující se k těmto otázkám, resp. neoznačil rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, nebo od které by se měl odchýlit sám Nejvyšší soud, resp. netvrdil, že jde o právní otázky, které Nejvyšší soud dosud neřešil. Stěžovatel tak zjevně nespatřoval přípustnost dovolání v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, či Nejvyšším soudem dosud neřešenou, nýbrž se domáhal prostého odlišného právního hodnocení věci Nejvyšším soudem.
Odmítl-li Nejvyšší soud podané dovolání jako vadné, nelze mu v tomto směru nic vytknout, neboť stěžovatel (zastoupen advokátem) nesplnil požadavky stanovené zákonem a neuvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení §237 o. s. ř. byl podle jeho názoru splněn. Rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, přičemž ústavní stížnosti mířící proti obdobným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud již opakovaně odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 789/14 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 93/14 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014 či sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013). Ani v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat.
Jestliže dovolání stěžovatele vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jím podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejednalo se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatele (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání.
Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ostravě je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu