ECLI:CZ:US:2016:2.US.2835.16.1
sp. zn. II. ÚS 2835/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 952/2016-269, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 27. 10. 2015, č. j. 59 Co 409/2015-240, a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 9. 2015, č. j. 7 C 219/2014-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 219/2014 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhá, aby obchodní korporaci KLAS, opravárensko výrobní družstvo Kroměříž, byla uložena povinnost nahradit mu nemajetkovou újmu ve výši 8 000 000 Kč. Usnesením okresního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 7 C 219/2014-57, bylo stěžovateli přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90% a byl mu ustanoven právní zástupce.
Napadeným usnesením okresního soudu byla výrokem I. zamítnuta žádost stěžovatele na úplné osvobození od soudních poplatků a výrokem II. zamítnuta žádost stěžovatele na ustanovení zástupce ex offo pro dovolací řízení s odůvodněním, že žalobci již zástupce z řad advokátů byl přidělen. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadené usnesení okresního soudu potvrdil, a to ústavní stížností rovněž napadeným usnesením.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění Nejvyšší soud popsal předpoklady přípustnosti dovolání a uzavřel, že obsah stěžovatelova dovolání jim nevyhovuje, neboť zejména neobsahuje údaje o konkrétním důvodu, pro který by dovolání mělo být přípustné, když stěžovatel v dovolání v zásadě jen tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil sociální situaci žalobce a svým rozhodnutím mu zamezil uplatňovat právo na spravedlivý proces, přičemž zákonná lhůta k případnému doplnění tohoto dovolání již uplynula.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel vytýká dovolacímu soudu postup při odmítnutí jeho dovolání, které podle jeho názoru obsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti, mělo být proto podrobeno věcnému přezkumu a odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 a sp. zn. II ÚS 3876/13 o přílišném formalismu při posuzování podmínek přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu stěžovatel namítá, že obecné soudy náležitě nepřihlédly k jeho zdravotnímu stavu a nesprávně posoudily jeho sociální situaci a rovněž nedostatečně posoudily podmínky pro ustanovení zástupce ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 1374/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1671/2012).
Pro případ, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta, žádá stěžovatel přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
II.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a spisového materiálu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 7 C 219/2014, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel ve vztahu k tomuto rozhodnutí namítal, že toto rozhodnutí je třeba považovat za ryze formalistické, přičemž vyjádřil přesvědčení, že jeho dovolání splňovalo veškeré nezbytné náležitosti, a bylo tedy přípustné. S tímto tvrzením se však Ústavní soud po prostudování obsahu stěžovatelova dovolání nemohl ztotožnit.
K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatel dovolání podal, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovateli (zastoupenému právním zástupcem) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatel i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezil, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.
Jak bylo Ústavním soudem z příslušného spisového materiálu zjištěno, stěžovatel ve svém dovolání ze dne 14. 1. 2016, doplněným podáním ze dne 21. 1. 2016 neuvádí k otázce, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 občanského soudního řádu, výslovně vůbec ničeho a obsahuje jen stručné vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a téhož zákona. To však nelze s přihlédnutím k zákonem obligatorně stanoveným, shora uvedeným, náležitostem dovolání akceptovat. Ústavní soud proto jakékoli pochybení, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance, na straně dovolacího soudu neshledal.
Ústavní stížnost je proto v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
III.
Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu, jak je následně vysvětleno.
Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní soud sice ve stejné situaci v minulosti ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval, přičemž argumentoval nutností ochrany principu právní jistoty, a to vzhledem k nejednotné judikatuře Ústavního soudu k této otázce (viz usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14, body 21 až 28); takto postupoval vzhledem k nové právní úpravě dovolání, jež byla provedena zákonem č. 404/2012 Sb., neboť i u ní bylo možné (jako tomu bylo v případě předchozí právní úpravy) očekávat některé výkladové problémy, a to eventuálně rovněž u otázky řádného způsobu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud si byl samozřejmě vědom toho, že v případě pochybení dovolatele není daný mimořádný opravný prostředek odmítán jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, nicméně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, jež předchozí právní úpravu dovolání provázely (včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05, a ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05), a aktuální dikci příslušných ustanovení, jež by (snad) mohla vyvolávat v účastnících řízení určitou právní nejistotu o požadavcích na řádnou podobu dovolání (z hlediska jeho formálních náležitostí), shledal v rozhodování dovolacího soudu prvek "uvážení", i pokud jde o posuzování této otázky; šlo o určitou obdobu toho, kdy dovolací soud rozhoduje o přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu - zde totiž možnost uvážení stricto sensu má dovolací soud, jen když tak činí z hlediska čtvrtého předpokladu přípustnosti (tedy že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Aby se Ústavní soud vyvaroval tzv. přepjatého formalizmu, ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů projednal, a to i s tím vědomím, že tímto postupem dochází k potlačení zásady subsidiarity ústavní stížnosti plynoucí z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ovšem v době, kdy stěžovatel podal dovolání, již existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením §237 a §241a odst. 2 občanského soudního řádu, jež poskytovala dostatečný "návod" účastníkům řízení na to, jak náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Za této situace již o jakémkoliv uvážení na straně dovolacího soudu nelze hovořit, a naopak s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt je třeba položit důraz na stěžovatelovu povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle §241 občanského soudního řádu.
S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Vzhledem k tomu, jak bylo Ústavním soudem o ústavní stížnosti rozhodnuto, již nepřicházelo v úvahu rozhodování o žádosti nahradit stěžovateli náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2016
Jiří Zemánek
předseda II. senátu Ústavního soudu