ECLI:CZ:US:2016:2.US.2856.15.1
sp. zn. II. ÚS 2856/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Teklého, zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 26 Cdo 82/2015-358, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 55 Co 343/2013-176, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 5. 2013, č. j. 41 C 48/2011-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele zaručená mu čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 48/2011, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Ing. Vratislav Teklý (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit v žalobě blíže specifikovaný byt, a to s tvrzením, že předmětný byt stěžovatel v současné době užívá bez právního důvodu.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, č. j. 41 C 48/2011-121, žalobě vyhověl, když uložil stěžovateli povinnost vyklidit předmětný byt, a to ve lhůtě 4 měsíců ode dne právní moci jeho rozhodnutí (výrok I.), a zároveň uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení částku ve výši 7.292,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník je výlučným vlastníkem domu, ve kterém se předmětný byt nachází, když spoluvlastnictví stěžovatele k tomuto domu bylo pravomocně zrušeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2009, č. j. 23 C 23/2000-600, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, č. j. 29 Co 1/2010-690, jímž byla předmětná nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka a vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu částku ve výši 3.583.333,- Kč. Soud prvního stupně dále vyšel z nesporných tvrzení obou účastníků, že stěžovateli s přihlédnutím k výše uvedeným rozhodnutím o zrušení spoluvlastnictví k předmětnému domu v současnosti nesvědčí žádný právní titul, který by jej opravňoval k užívání bytu, jehož vyklizení se vedlejší účastník domáhal. Soud se proto zabýval toliko tím, zda výkon práva vedlejšího účastníka není s ohledem na vážný zdravotní stav stěžovatele v rozporu s dobrými mravy, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť s ohledem na vážně narušené vztahy mezi účastníky řízení, které činí jejich další soužití v domě problematickým a zejména pro stěžovatele stresujícím a zdraví ohrožujícím, bude pro stěžovatele vyklizení bytu naopak ku prospěchu. Špatný zdravotní stav stěžovatele zohlednil soud prvního stupně při stanovení delší lhůty k vyklizení bytu.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 55 Co 343/2013-176, jako věcně správné potvrzeno.
6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 26 Cdo 82/2015-358, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. Porušení svých základních práv spatřoval především v tom, že, jak ve své obsáhlé stížnosti opakovaně tvrdil, nebyl v řízeních před obecnými soudy řádně vyslechnut a bylo mu odepřeno právo účasti na řízení, když soudy ignorovaly existenci jeho žádostí o odročení a o osobní účast na jednání. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy aplikovaly korektiv dobrých mravů v rozporu se zákonem, nezabývaly se veškerými důkazními návrhy stěžovatele a neprovedení jím navrhovaných důkazů následně dostatečně neodůvodnily. Stěžovatel zpochybnil rovněž skutkové závěry obecných soudů stran jeho údajného obstrukčního jednání, závažnosti jeho zdravotního stavu, konfliktních vztahů mezi účastníky řízení a vypořádání spoluvlastnického podílu stěžovatele na předmětné nemovitosti, přičemž namítl, že tyto závěry jsou v rozporu s v řízení provedenými důkazy.
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i vyžádaného spisového materiálu, dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona a Ústavním soudu.
9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soudy svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, přičemž se adekvátním způsobem vypořádaly též s námitkami stěžovatele, přestože ten je přesvědčen o opaku. V podrobnostech pak Ústavní soud k námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti uvádí následující.
11. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit námitce, že stěžovateli byla soudem prvního stupně odňata možnost účastnit se jednání [a v důsledku toho též možnost být vyslechnut jako účastník řízení ve smyslu §131 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")], neboť tato námitka postrádá oporu v obsahu spisového materiálu. Ze spisového materiálu se naopak podává, že první dvě jednání nařízená na 12. 1. 2012 a 22. 3. 2012 byla na základě omluvy stěžovatele a jeho žádosti o odročení soudem skutečně odročena. Z jednání nařízeného na den 18. 2. 2013 se stěžovatel (opět) ze zdravotních důvodů omluvil s tím, že při předmětném jednání bude zastoupen svou právní zástupkyní (viz č. l. 74), což se také stalo, jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně (č. l. 75 - 77). Dalšího jednání nařízeného na den 9. 5. 2013, v jehož rámci došlo též k vyhlášení rozhodnutí, se stěžovatel rovněž nezúčastnil, přičemž jeho nepřítomnost byla při tomto jednání omluvena prostřednictvím jeho právní zástupkyně (viz č. l. 111). Žádná další než dvě posledně uvedená jednání se pak před soudem prvního stupně neuskutečnila. Ústavní soud proto nemohl učinit závěr, že by soud prvního stupně neoprávněně jednal v nepřítomnosti stěžovatele, ačkoli ten dle svého tvrzení na své účasti trval.
12. Důvodnou není ani námitka, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neuvedl, proč neprovedl další stěžovatelem navrhované důkazy, což dle stěžovatelova tvrzení následně nenapravil ani odvolací soud. Ústavní soud má však za to, že tento dílčí nedostatek (když soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí výslovně uvádí pouze důvod, proč nezadal vyhotovení znaleckého posudku za účelem posouzení stěžovatelova zdravotního stavu) byl následně zhojen odvolacím soudem, který k předmětné odvolací námitce stěžovatele uvedl, že pokud soud prvního stupně "v rozsudku neuvedl, proč neprovedl další žalovaným označené důkazy, je zjevné, že tyto považoval (a to dle názoru odvolacího soudu správně) za nadbytečné či právně bezvýznamné." Ústavně zaručená práva stěžovatele tak v této souvislosti porušena nebyla.
13. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil proti skutkovým závěrům obecných soudů týkajícím se jeho údajného obstrukčního jednání, závažnosti jeho zdravotního stavu, konfliktních vztahů mezi účastníky řízení či vypořádání spoluvlastnického podílu stěžovatele na předmětné nemovitosti, pak má Ústavní soud za to, že skutkové závěry obecných soudů v těchto otázkách mají oporu v obsahu spisového materiálu (a jde-li o konfliktní vztahy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, pak i v tvrzeních samotného stěžovatele, jak vyplývá např. z jeho podání ze dne 15. 2. 2013, založeného na č. l. 68 a 86, přestože tento nyní tvrdí opak). Ústavní soud proto nemohl učinit závěr, že by skutkové závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což by jedině mohlo odůvodnit jeho kasační zásah.
14. Ústavní soud nemohl konečně přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že obecné soudy posoudily jeho námitku stran rozporu výkonu práva vedlejšího účastníka s dobrými mravy způsobem, který nemá oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, čehož se dle názoru stěžovatele měly dopustit tím, že s poukazem na dobré mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledně účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), potvrdily právo vedlejšího účastníka, zatímco dle ustálené soudní judikatury lze s poukazem na tento institut výkon již existujícího práva pouze odepřít (a nikoli konstituovat). S tímto tvrzením se však Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nelze dovodit nesprávnou aplikaci institutu dobrých mravů, když z rozhodnutí odvolacího soudu ani soudu prvního stupně nikterak nevyplývá, že by soudy na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku konstituovaly dosud neexistující právo vedlejšího účastníka (coby vlastníka předmětné nemovitosti), a tedy že by postupovaly v rozporu se závěry vyslovenými např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 114/99 ze dne 4. 8. 1999 (N 110/15 SbNU 79), jehož se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává. Soudy naopak zcela v souladu s právě uvedeným nálezem posuzovaly toliko to, zda výkon skutečně existujícího vlastnického práva vedlejšího účastníka není s ohledem na vážný zdravotní stav stěžovatele v rozporu s dobrými mravy. Přitom dospěly k závěru, že tomu tak není, což též podrobně odůvodnily. Na právě uvedeném pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dodává poté, co jím bylo osvětleno, proč se ze strany vedlejšího účastníka nejedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nad rámec též to, že má naopak za to, že pokud by výkon práva byl vedlejšímu účastníku soudem s poukazem na zdravotní stav stěžovatele odepřen, pak by se o postup jsoucí v rozporu s dobrými mravy jednalo. Ústavní soud tak nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl. V podrobnostech Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí pouze odkazuje.
V.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu