ECLI:CZ:US:2016:2.US.2906.14.1
sp. zn. II. ÚS 2906/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Podolského, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, se sídlem Kvestorská 5, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 895/2014-776 ze dne 4. června 2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 80/2013-732 ze dne 22. října 2013 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č. j. 38 Cm 43/2009-595 ze dne 7. prosince 2011, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 38 Cm 43/2009 se podává, že Krajský soud v Ústí na Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 2 184 822,60 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 753 316,20 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). Soud tak stěžovatele zavázal k zaplacení uvedené částky (představující škodu, která žalobci vznikla nesprávně účtovanou cenou dodávky tepla a teplé vody společností VEP s. r. o., za rok 2001) podle §135 odst. 2 a §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obch. zák."), z titulu ručení statutárního orgánu obchodní společnosti za závazky své společnosti.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a V. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 220 850 Kč a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy posoudily předložené důkazy neúplně a nesprávně a nezjistily tak skutečný stav věci. Má za to, že se nedopustil jednání v rozporu se zákonem, které by poškodilo společnost či jiný subjekt, neboť převod nemovitostí se uskutečnil za cenu stanovenou soudním znalcem. Za spekulativní označuje závěr, že nepostupoval s péčí řádného hospodáře, když zatížil předmětné nemovitosti nevýhodným nájmem a v důsledku toho znemožnil jejich prodej za lepších podmínek. Tvrdí, že žalobce nikdy neměl vůči společnosti VEP s. r. o., žádnou pohledávku, takže odpovědnost za ni mu nelze přisoudit. Nadto má za to, že údajná pohledávka je promlčena, když dle jeho názoru počala subjektivní lhůta běžet dnem, kdy bylo žalobci doručeno vyúčtování dodávek tepla za rok 2001, tedy dnem 21. 1. 2002. Soud prvního stupně tedy rozhodl v rozporu s právní úpravou, když ze znaleckého posudku jasně vyplynulo, že stěžovatel neporušil právní předpisy, přičemž dle obchodního zákoníku ani nesměl jednat jinak. Názor odvolacího soudu, že jako osoba vysokoškolsky vzdělaná musel vědět, že předmětné nemovitosti prodává pod cenou, označuje za zcela irelevantní. Odmítnutím včasně podaného dovolání, které obsahovalo všechny právní náležitosti, dle stěžovatele rovněž došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popřípadě v soudním spisu.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a použitý výklad tím představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).
Takového pochybení se však soudy obou stupňů při formování úsudku o existenci nároku žalobce vůči zaniklé společnosti VEP s. r. o., a o existenci ručení stěžovatele jako bývalého statutárního orgánu této společnosti nedopustily; posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud však ve výsledku řízení žádný kvalifikovaný exces či libovůli ani vybočení z pravidel ústavnosti nezjistil.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka stěžovatele o nesprávném hodnocení provedených důkazů stran zjištění, zda žalobce měl vůči společnosti VEP s. r. o., vymahatelnou pohledávku a zda stěžovatel odpovídá za škodu způsobenou uvedené společnosti tím, že při správě majetku této společnosti nejednal s péčí řádného hospodáře.
Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že žalobce nikdy neměl vůči společnosti VEP s. r. o., žádnou pohledávku, resp. že tato pohledávka nebyla v řízení prokázána, takže odpovědnost za ni mu nelze přisoudit. Nadto má za to, že údajná pohledávka je promlčena. Soudy obou stupňů však po řádně provedeném a zhodnoceném dokazování dospěly ke shodnému závěru, že společnost VEP s. r. o., která dodávala žalobci v roce 2001 na základě uzavřených smluv teplo a teplou vodu, tyto smlouvy porušila (cena měla odpovídat příslušným cenovým předpisům, společnost však fakturovala o 2 184 822,60 Kč více), v důsledku čehož se žalobci, který fakturovanou cenu uhradil, zmenšil jeho majetek. Námitce stěžovatele o neprokázání existence pohledávky žalobce tak přisvědčit nelze. O porušení smlouvy v ujednání o kupní ceně se žalobce dozvěděl na základě sdělení Státní energetické inspekce ze dne 7. 3. 2006, takže pokud svůj nárok vůči společnosti VEP s. r. o., uplatnil žalobou dne 25. 7. 2006, a po zániku společnosti žalobou ze dne 4. 3. 2009 vůči stěžovateli jako zákonnému ručiteli, učinil tak v zákonné lhůtě stanovené v §397 obch. zák. Stěžovatel tak nemůže soudům důvodně vytýkat, že nepřihlédly k jeho námitce o promlčení nároku. Oba soudy se touto námitkou podrobně zabývaly, přičemž odvolací soud přijatelně vysvětlil, proč nebylo možné při posouzení počátku běhu subjektivní lhůty vycházet z okamžiku, kdy bylo žalobci doručeno vyúčtování dodávek tepla za rok 2001.
Pokud stěžovatel tvrdí, že se nedopustil jednání v rozporu se zákonem, které by poškodilo společnost či jiný subjekt, neboť převod nemovitostí se uskutečnil za cenu stanovenou soudním znalcem, i touto otázkou se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly, přičemž postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Jejich závěr, že stěžovatel jako bývalý statutární orgán společnosti VEP s. r. o., objektivně odpovídá za škodu způsobenou touto společností, neboť při správě jejího majetku nejednal s péčí řádného hospodáře, nelze označit jako extrémně nesouladný s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavněprávního hlediska obstojí. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel uskutečnil prodej souboru nemovitostí společnosti VEP s. r. o., za zcela prokazatelně nevýhodných podmínek, přičemž jejich skutečná (mnohonásobně vyšší) hodnota a ekonomický potenciál mu musely být známy. Odvolací soud správně poukázal na to, že i pro případ, že by se stěžovatel před prodejem nemovitostí jako jejich správce nezajímal o otázky jejich prodejnosti, by byl namístě závěr o hrubém nedostatku péče řádného hospodáře z jeho strany. Pokud se stěžovatel zaštiťoval posudkem znalce Ing. Zahradníka, odvolací soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč tento posudek, který zůstal stran stanovení ceny předmětných nemovitostí ve srovnání s dalšími provedenými důkazy osamocen, nemůže být důvodem, na základě něhož by se stěžovatel mohl zprostit odpovědnosti za škodu související s jeho zákonným ručením.
Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily soudy - jak již bylo uvedeno - závěr, že stěžovatel uvedeným postupem, nikoli s péčí řádného hospodáře, způsobil prodejem uvedeného souboru nemovitostí společnosti VEP s. r. o., škodu v rozsahu rozdílu mezi skutečnou cenou nemovitostí (stanovenou znalcem Ing. Taušem) a cenou, za niž nemovitosti prodal, a odpovídá proto v souladu s §135 a §194 odst. 5 obch. zák. za závazky společnosti do výše takto způsobené škody. Ústavní soud shledává, že oba soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně podrobně a přiléhavě odůvodnily. Jejich závěr přitom nelze označit za extrémně nesouladný s vykonanými skutkovými zjištěními. Skutečnost, že stěžovatel s takovým závěrem nesouhlasí, nemůže sama o sobě zakládat porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Ke stěžovatelovým výhradám proti usnesení dovolacího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud připomíná svou judikaturu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 417/13 ze dne 2. 1. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle níž řádné dovolání musí obsahovat nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. považuje za splněné. Pokud tedy Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na závěru, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje vymezení právní otázky ve smyslu hledisek uvedených v §237 o. s. ř., přičemž dovolání tuto náležitost skutečně postrádalo, z ústavního pohledu jeho závěr obstojí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu