ECLI:CZ:US:2016:2.US.2910.15.1
sp. zn. II. ÚS 2910/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GREENMAIL s. r. o., se sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 18. 6. 2015, č. j. 54 Co 361/2015-158, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým krajský soud změnil nákladový výrok usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. 3. 2015, č. j. 7 E 33/2001-148, jímž bylo zastaveno vykonávací řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako oprávněný, a povinné byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení. Krajský soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností uložil stěžovatelovi, aby zaplatil náklady tohoto vykonávacího řízení povinné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel jako oprávněný (respektive jeho právní předchůdce) v důsledku své vlastní aktivity zamezil realizaci výkonu rozhodnutí prodejem dotčených nemovitostí, protože již dříve (po zahájení onoho vykonávacího řízení) přihlásil do jiného konkursního řízení vedeného na majetek manžela povinné svoji pohledávku (návrh na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty příslušný soud zamítl), přičemž dotčená nemovitost byla prodána v rámci tohoto konkurzního řízení. "Návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podaný stěžovatelem pak byl již jen logickým důsledkem realizace předmětných nemovitostí v rámci onoho konkursního řízení, tedy mimo dotčený výkon rozhodnutí."
2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo vyjádřit se k rozhodným skutečnostem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že uvedeným výrokem jej krajský soud "sankcionuje" za řádné uplatnění jeho práv v průběhu konkursního řízení, které zde nebylo v době zahájení výkonu rozhodnutí. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že krajský soud neučinil žádné skutkové zjištění o přihlášce pohledávky do konkursu a o jejím obsahu, nezjistil ani to, kdy se tak mělo stát, a zcela také pominul, že až do roku 2011 byl soupis nemovitých věcí v konkursní podstatě sporný. Odvolací soud mu tedy uložil povinnost nahradit náklady řízení, aniž by však skutkově zjistil, že se "dopustil" jakéhokoli jednání, které odvolací soud považuje za "aktivní jednání" vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí a vzniku "procesního zavinění" na takovém zastavení. Zároveň stěžovatel namítá, že procesní zavinění na zastavení výkonu rozhodnutí krajský soud zkoumal spíše na straně oprávněného - stěžovatele, chování povinné a jejího podílu na zastavení výkonu rozhodnutí (potažmo také na jeho zahájení) ve svém rozhodování nijak nezohlednil.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch "extrémních situací" se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario). Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se ostatně Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
6. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Krajský soud totiž své závěry o povinnosti stěžovatele hradit náklady řízení řádně odůvodnil, kdy i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vztaženou k ustanovení §271 občanského soudního řádu uvedl, v čem spatřuje procesní zavinění stěžovatele na zastavení vykonávacího řízení. Učiněná skutková zjištění, z nichž soud vycházel, přitom čerpal z dotčených soudních rozhodnutí, a nebylo tedy nezbytné, aby o nich vedl v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení podrobné dokazování (navíc se podává, že stěžovatel se mohl k rozhodným otázkám vyjádřit v rámci vyjádření k odvolání povinné, což také učinil). Jakkoliv Ústavní soud nepopírá složitost nyní projednávané věci (již s ohledem na opakované procesní nástupnictví na straně oprávněného v dotčeném vykonávacím řízení), kdy stěžovatel v zásadě nemohl ovlivnit kroky svých právních předchůdců, musí Ústavní soud konstatovat, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů tak Ústavní soud nenašel důvod k nezbytnosti derogace napadeného rozhodnutí.
7. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
8. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu