ECLI:CZ:US:2016:2.US.2994.15.1
sp. zn. II. ÚS 2994/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Juvel, adresa Průběžná 591/5, 370 04 České Budějovice, zastoupeného Mgr. Jiřím Drvotou, advokátem se sídlem Karla IV. 93/3, 370 01 České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, č. j. 28 Cdo 715/2015-95, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2014, č. j. 8 Co 1123/2014-74, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2014, č. j. 30 C 421/2013-39, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 8 Co 1123/2014-74, potvrdil rozsudek pro zmeškání vydaný na základě §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 12. března 2014, č. j. 30 C 421/2013-39, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 57.495 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozhodoval o odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání poté, co byl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2014, č. j. 30 C 421/2013-55, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. září 2014, č. j. 8 Co 1556/2014-65, pravomocně zamítnut návrh žalovaného podaný podle §153b odst. 4 o. s. ř. na zrušení rozsudku soudu prvního stupně (z důvodu omluvitelné neúčasti žalovaného, resp. jeho zástupkyně, na jednání soudu).
3. Následné dovolání žalovaného bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, č. j. 28 Cdo 715/2015-95, jako nepřípustné, neboť odvolací soud vyřešil dovoláním označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí záviselo, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nebyl důvod se odchýlit. Dovolací soud mj. uvedl, že pokud se žalovaný nestihl omluvit před prvním jednáním, které se ve věci konalo (srov. §153b odst. 1 o. s. ř.), mohou být důvody, pro které se nemohl k prvnímu jednání dostavit, jen důvodem pro podání návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. Závěr odvolacího osudu, že při naplnění formálních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání nebylo možno přihlédnout k omluvě zástupkyně žalovaného uskutečněné po skončení jednání (jež nebyla omluvou včasnou) bylo v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání pak odvolací soud nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z důvodů uvedených v §153b odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud dále konstatoval, že za procesní situace, kdy se procesní aktivita žalovaného omezila na podání blanketního odporu proti platebnímu rozkazu a následné stručné a ryze formální vyjádření k věci, pak rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s žalovaným citovanými závěry vyplývajícími z plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111). Ve vztahu k ostatním námitkám dovolatele (např. posouzení uplatněného nároku s dobrými mravy, vznesení námitky promlčení) Nejvyšší soud uvedl, že byly odvolacím soudem rozhodnuty v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel poukazuje na to, že se domáhal zrušení rozsudku pro zmeškání cestou podle §153b odst. 4 o. s. ř., neboť pro jeho vydání nebyly splněny podmínky. Uvádí, že soudy, pokud hodnotily omluvu obecné zmocněnkyně stěžovatele, nepřihlížely k lékařské zprávě, která byla přílohou návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání. Stěžovatel rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu [např. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 či nález ze dne 7. května 2013 sp. zn. I. ÚS 2656/12 (N 78/69 SbNU 321)], podle které musí být podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání posuzovány uvážlivě a prioritou má zůstat rovnost účastníků, přičemž platí, že by se měl uplatnit zejména v případech faktické nečinnosti žalovaného. Soudům vytýká, že měly citlivěji přistoupit k vyhodnocení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání a vzhledem k procesní aktivitě stěžovatele návrh na vydání rozsudku pro zmeškání zamítnout. Opakovaně vyslovuje přesvědčení, že lékařská zpráva založená ve spise představovala omluvitelný důvod pro zmeškání jednání. Stěžovatel se rovněž vyjadřuje k hodnocení jím vznesené námitky promlčení a uvádí, že pokud soudy považovaly jeho tvrzení za nedostatečná, měly jej postupem dle §118a o. s. ř. vyzvat k jejich doplnění.
III.
5. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
6. V dané věci stěžovatel sice navrhuje zrušení rozhodnutí vztahujících se k rozsudku pro zmeškání (rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu, usnesení dovolacího soudu), avšak převážná část jeho námitek se týká usnesení (viz výše), jimiž bylo rozhodováno o jeho návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, kde uplatňoval námitky ohledně omluvitelnosti zmeškání jednání obecnou zmocněnkyní. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že občanský soudní řád zcela zřetelně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou v §153b odst. 4 o. s. ř., tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, a možnost podání odvolání proti rozsudku pro zmeškání z důvodů podle §205b o. s. ř. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání přitom již není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný či nikoliv. Odvolací soud může podle §212a odst. 4 o. s. ř., ve spojení s §205b o. s. ř. vzít na zřetel jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. IV. ÚS 130/06). Vzhledem k tomu, že stěžovatel ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. nenapadl, přestože rozhodnutí tohoto druhu mohou být způsobilým předmětem ústavního přezkumu a jsou schopna přivodit přípustnost ústavní stížnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04 (N 53/36 SbNU 563)], je třeba považovat námitky proti hodnocení omluvitelnosti zmeškání jednání pro stávající posouzení věci za irelevantní.
7. Co se týče ostatních námitek, má Ústavní soud za to, že v projednávané věci bylo rozhodnuto v intencích ustanovení upravujících vydání rozsudku pro zmeškání. Obecně lze sice dát stěžovateli zapravdu, že soudy by měly přistupovat k vydání rozsudku pro zmeškání uvážlivě, neboť tím dochází k podstatnému omezení procesních práv účastníka řízení, avšak ve stávající věci Ústavní soud neshledal důvod, pro který by měl napadená rozhodnutí zrušit. Jak bylo zjištěno, stěžovatel byl řádně a včas k jednání předvolán a byla mu doručena žaloba s poučením. Vydání rozhodnutí nebránil předmět řízení a žalobce vydání rozsudku pro zmeškání navrhl. Soudy se rovněž zabývaly argumentací stěžovatele ve vztahu k jím uplatněné námitce promlčení. Pokud stěžovatel namítal, že měl být k doplnění svých tvrzení ohledně námitky promlčení soudem poučen podle §118a o. s. ř., přehlíží, že při vydání rozsudku pro zmeškání prostor pro poučovací povinnost tohoto druhu není.
8. Soudy rovněž porovnávaly danou věc se závěry vyplývajícími z výše citovaných nálezů sp. zn. Pl. ÚS 49/10 či sp. zn. I. ÚS 2656/12, nicméně dospěly k závěru, že se jednalo o odlišnou procesní i faktickou situaci (ve stávající věci stěžovatel nevystupoval dostatečně procesně aktivně, když podal blanketní odpor a poté pouze formální vyjádření k věci). Stěžovatel s tímto hodnocením sice nesouhlasí, ale ani v ústavní stížnosti obsažená tvrzení (že obsah jeho vyjádření nemůže být hodnocen jako nedostatečný, ať byl jakkoliv stručný, neboť jasně deklaroval svůj postoj k věci) nelze klást na stejnou úroveň situaci, z níž vycházely shora uvedené nálezy.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu