ECLI:CZ:US:2016:2.US.300.15.1
sp. zn. II. ÚS 300/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZT, a. s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 Afs 42/2013-94, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti (viz níže) splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byly poručeny jednak ústavní principy, zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2, čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jednak její základní práva, zaručená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6, čl. 7 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále v čl. 1 odst. 1 a odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl "druhou" kasační stížnost stěžovatelky (žalobkyně), jíž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 4. 2013, č. j. 31 Af 98/2012-112 (výrok. I.), dále jím pak zrušil výrok II. citovaného rozsudku krajského soudu ohledně nákladů řízení a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Kasační stížností stěžovatelky napadeným rozsudkem krajský soud zamítl podle ustanovení §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") její žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 7. 8. 2012, č. j. 3456/12-1500-607293 (pozn.: v souvislosti s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přešla pravomoc finančních ředitelství na Odvolací finanční ředitelství), kterým zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2010, č. j. 31051/10/248932604240, jímž uložil stěžovatelce pokutu ve výši 2.600.000 Kč podle ustanovení §6 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o omezení plateb"), a ustanovení §37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"). Uvedeného správního deliktu v podobě porušení zákona o omezení plateb se stěžovatelka dopustila tím, že celkem v 52 případech přijala platbu v hotovosti přesahující limit (15.000 EUR) zakotvený v ustanovení §4 odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 18. 8. 2008.
3. Krajský soud v dané věci rozhodoval již potřetí, neboť jeho rozsudek ze dne 27. 1. 2011, č. j. 31 Af 98/2010-86, jímž k žalobě stěžovatelky zrušil (a věc mu vrátil) rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 1. 7. 2010, č. j. 3638/10-1500-607293, o zamítnutí odvolání stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí finančního úřadu, Nejvyšší správní soud (ke kasační stížnosti finančního ředitelství) zrušil rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č. j. 9 Afs 23/2011-121, a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, když se neztotožnil se stěžejní námitkou stěžovatelky a ani s právním závěrem krajského soudu o "neúčinném zahájení řízení uvedenými úkony správce daně" (protokoly o jednání v rámci daňové kontroly), v důsledku čehož mělo dojít k marnému uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty k jeho zahájení, stanovené v ustanovení §6a odst. 3 zákona o omezení plateb. Proto jej Nejvyšší správní soud zavázal povinností, aby se zabýval všemi dalšími námitkami stěžovatelky, jež se týkaly postupu správce daně po zahájení řízení, zachování všech jejích práv při provádění dokazování, materiálních znaků uvedeného správního deliktu i přiměřenosti uložené pokuty. Krajský soud, vázán tímto právním názorem, následně uvedené rozhodnutí finančního ředitelství rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, č. j. 31 Af 98/2010-195, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zejména za účelem důkladnějšího "posouzení společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelky" a tedy naplnění materiální stránky předmětného správního deliktu. Finanční ředitelství pak následně vydalo výše citované rozhodnutí ze dne 7. 8. 2012, jímž znovu zamítlo odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí finančního úřadu, a proto proti němu stěžovatelka posléze opět podala správní žalobu, kterou krajský soud výše citovaným rozsudkem č. j. 31 Af 98/2012-112 zamítl.
4. Pro ucelený přehled dosavadního průběhu řízení je třeba doplnit, že stěžovatelka v jeho průběhu podala rovněž dvě ústavní stížnosti. První z nich směřovala vůči výše citovanému "kasačnímu" rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 23/2011-121, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3714/11, odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Za nepřípustnou pak Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 1720/13, shledal rovněž i druhou ústavní stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala jak zrušení citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 23/2011-121, tak i navazujícího rozsudku krajského soudu č. j. 31 Af 98/2010-195, neboť jí podala souběžně s "druhou" kasační stížností.
5. Jak již bylo výše rekapitulováno, jednou ze stěžejních námitek stěžovatelky byla námitka "neúčinného zahájení řízení uvedenými úkony správce daně", v důsledku čehož došlo k marnému uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty k jeho zahájení, stanovené v ustanovení §6a odst. 3 zákona o omezení plateb. Tuto námitku, stěžovatelkou opětovně předkládanou ve druhé kasační stížnosti, ovšem Nejvyšší správní soud ani v jednom z citovaných rozsudků neshledal důvodnou, když konstatoval, že správce daně dostál své povinnosti "osobě obviněné ze spáchání správního deliktu sdělit, že je s ní vedeno řízení o správním deliktu, za jaký skutek je stíhána, případně, jaký trest jí hrozí", a to s ohledem na nezbytný respekt k jejímu právu na obhajobu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že "předmětné protokoly o ústním jednání v rámci daňových kontrol splňovaly podmínky stanovené pro úkon zahajující řízení v ustanovení §46 správního řádu. Soud přitom dovodil, že stěžovateli bylo zřejmé, v jakém jednání správce daně spatřuje skutkový základ deliktu, jak jej hodnotí a co mu klade za vinu. Úkony finančního úřadu splnily požadavky na zahájení řízení stanovené daňovým řádem (§21) i správním řádem (§46)." Absence sdělení správce daně o tom, že stěžovatelce za zjištěné porušení zákona hodlá uložit sankci, dle názoru Nejvyššího správního soudu "v daném případě nemohla způsobit neúčinnost zahájení řízení o porušení zákona o omezení plateb v hotovosti. (...) Řízení o uložení pokuty dle zákona o omezení plateb v hotovosti není rozděleno na část nalézací a část sankční."
6. Vedle toho pak stěžovatelka v "druhé" kasační stížnosti (a předtím i v průběhu řízení před krajským soudem) vznesla celou řadu námitek, jimiž zpochybňovala závěry finančních orgánů i obecných soudů ohledně spáchání samotného správního deliktu, aniž by dostatečně zohlednily jí zmiňované deliberační důvody, předvídané v ustanovení §6a zákona o omezení plateb, či posoudily společenskou nebezpečnost jejího jednání a vzaly do úvahy další okolnosti, které naopak brání vyslovit závěr o její vině. Stěžovatelka zpochybňovala rovněž přiměřenost stanovené pokuty a způsob zdůvodnění její výše. V neposlední řadě pak namítala procesní pochybení ze strany krajského soudu v rámci dokazování. Nejvyšší správní soud nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku ani tyto kasační námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, což také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně zdůvodnil, přičemž Ústavní soud nepovažuje za nutné jeho závěry zde rekapitulovat a v tomto ohledu na něj zcela odkazuje (ostatně tento rozsudek stejně jako všechna ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
7. Obdobnou argumentaci, kterou předestřela již v řízení před obecnými soudy, doplněnou o obsáhlou citaci jak z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, tak množství "analogicky použitelných" právních předpisů, stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když jednak setrvává na svém stanovisku ohledně neúčinného zahájení řízení ze strany správce daně, a tedy marného uplynutí prekluzivní lhůty k projednání předmětného správního deliktu ve smyslu ustanovení §6a odst. 3 zákona o omezení plateb, jednak opětovně zpochybňuje závěry obecných soudů i finančních orgánů ohledně spáchání samotného správního deliktu či oprávněnosti i přiměřenosti uložení dané pokuty a její výše.
8. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, mimo jiné, zda a v jakém rozsahu je ústavní stížnost přípustná.
9. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
10. Stěžovatelka se v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, aniž by však jakkoliv zohlednila skutečnost, že Nejvyšší správní soud jím, jak již bylo výše rekapitulováno, napadený rozsudek krajského soudu v jeho výroku II., v němž rozhodl o nákladech řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti stěžovatelka nedostála požadavku její subsidiarity, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. nevyčkala na opětovné rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, a proto ji Ústavní soud v této části odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
11. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud konstatuje, že nyní projednávaná ústavní stížnost je přípustná pouze v té části, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu, v němž zamítl její správní žalobu, směřující proti citovanému rozsudku krajského soudu č. j. 31 Af 98/2012-112.
12. Pouze v uvedeném rozsahu proto Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. jemu předcházejících rozhodnutí obecných soudů a finančních orgánů a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podaných kasačních stížnostech, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány (zde finanční orgány) při posouzení otázky, zda ze strany stěžovatelky došlo ke spáchání správního deliktu v podobě porušení zákona o omezení plateb v hotovosti, resp. hodnocení přiměřenosti jí uložené pokuty. Přestože tedy stěžovatelka obšírně cituje judikaturu Ústavního soudu, její námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i finančních orgánů a souhrnně tak představují všechny námitky, stěžovatelkou předestřené v řízeních před finančními orgány i obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jejího případu nemělo vůbec dojít k zahájení "sankčního" řízení o předmětném správním deliktu, resp. stěžovatelka neměla být shledána (s ohledem na liberační důvody) vinou z jeho spáchání a neměla jí tedy být ani uložena předmětná pokuta, nadto v takové nepřiměřené a nijak neodůvodněné výši. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
15. Ústavní soud samozřejmě - v obecné rovině vyjádřeno - nikterak nezpochybňuje argumentaci stěžovatelky, vycházející z jeho ustálené judikatury, že v případech, kdy se interpretace příslušných ustanovení na daný případ aplikovaného právního předpisu nachází v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (jde např. o tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, příp. interpretace, jež je konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy, naplňuje znaky svévole v rozhodování příslušného orgánu veřejné moci a která v konečném důsledku zakládá porušení základního práva či svobody dotčeného jednotlivce [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375) či nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Nicméně, po důkladném seznámení se s obsahem nejen ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ale i s rozhodnutími jemu předcházejícími, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě stěžovatelky rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. finančních orgánů. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s ustanoveními soudního řádu správního, správního řádu či zákona o správě daní a poplatků, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, ale i s příslušnými ustanoveními zákona o omezení plateb, která na daný případ aplikovaly. Zejména Nejvyšší správní soud se velmi důkladně (s oporou v závěrech vlastní, již ustálené judikatury z oblasti správního trestání) zabýval stěžovatelkou nyní opětovně vznesenými námitkami, ať již ohledně naplnění podmínek pro zahájení řízení o předmětném správním deliktu ze strany správce daně a tedy možného marného uplynutí prekluzivní lhůty ve smyslu ustanovení §6a odst. 3 zákona o omezení plateb, a to i s přihlédnutím k jeho novelizaci po 18. 8. 2008 (viz zejména rozsudek č. j. 9 Afs 23/2011-121), tak i k později vzneseným námitkám, týkajícím se samotného rozhodování o předmětném správním deliktu (zejména posouzení společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelky či existence liberačních důvodů) a uložené pokutě.
17. Ústavní soud se tak neztotožňuje s argumentací stěžovatelky, obsaženou v ústavní stížnosti a opírající se o její vlastní, v mnoha případech ovšem přinejmenším dosti nepřesný a na nyní projednávanou věc nedopadající výklad judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu či citovaných právních předpisů, na jejímž základě zpochybňuje výše předestřené právní závěry obecných soudů, resp. finančních orgánů. Ústavní soud je naopak považuje za ústavně konformní a neshledává v nich namítaná porušení ústavních principů či základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti pak podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu