ECLI:CZ:US:2016:2.US.3019.14.1
sp. zn. II. ÚS 3019/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. O., státního občana Ruské federace, zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4 - Pankrác, směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 8. 2013, č. j. OAM-180/LE-LE05-2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, č. j. 4 Az 15/2013-57, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014-93, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti (viz níže) splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení ústavních principů a jeho základních práv, zaručených čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1, 3, čl. 6 odst. 1 a 2, odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb., a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášené pod č. 143/1988 Sb. Zároveň se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu správnímu soudu, Městskému soudu v Praze a Ministerstvu vnitra povinnost "obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv".
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatel od roku 1999 žil střídavě na území České republiky a Ruské federace, jíž je občanem, od roku 2011 žije již trvale na území České republiky. Dopisem ze dne 25. 6. 2012 požádala Generální prokuratura Ruské federace na základě Evropské úmluvy o vydávání, vyhlášené pod č. 549/1957 Sb. (dále jen "Úmluva o vydávání"), o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání, zahájeného v roce 2010, do Ruské federace pro trestný čin podvodu podle čl. 159 odst. 4 trestního zákoníku Ruské federace. Součástí žádosti o vydání stěžovatele byla i žádost o jeho vzetí do předběžné vazby na základě čl. 16 Úmluvy o vydávání, k němuž došlo po jeho zadržení v Praze dne 1. 6. 2012 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2012 č. j. Nt 404/2012-32.
3. Po svém zadržení podal stěžovatel dne 30. 8. 2012 žádost o udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení §12, §13, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), v níž mimo jiné namítal, že se stal obětí vydírání ze strany kriminálních skupin, jež pocházejí ze severního Kavkazu (Čečenců a Dagestánců), přičemž stěžovatel odmítal platit za nabízenou ochranu. Bylo mu prý proto soustavně vyhrožováno fyzickou likvidací a likvidací rodiny, došlo k zapálení jeho automobilu, k vykradení bytu a k napadení nevlastní dcery. Přes jeho opakovaná oznámení ruská policie nic nevyšetřila a neposkytla mu žádnou ochranu. Účelem vyhrožování je potrestat stěžovatele za to, že proti jednomu ze svých věřitelů zahájil soukromoprávní spor, který vyhrál. Trestní stíhání, které proti němu bylo zahájeno v Dagestánu, je dle jeho tvrzení zcela vykonstruované, představuje pokračování výše uvedených útoků organizovaného zločinu proti jeho osobě a je přesvědčen, že se mu v Dagestánu nedostane spravedlivého procesu, protože extradice je v Rusku často využívána jako jeden z nástrojů nezákonného vypořádání s lidmi. Žádost o mezinárodní ochranu chápe jako jedinou možnost zabránit tomu, aby byl odvezen do Ruska a tam zavražděn.
4. Usnesením ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Nt 404/2012, rozhodl Městský soud v Praze o nepřípustnosti vydání stěžovatele podle ustanovení §393 písm. k) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jeho vydání by bylo v rozporu s úmluvami zavazujícími Českou republiku k dodržování lidských práv a základních svobod, kterým je třeba dát přednost před aplikací Úmluvy o vydávání. Toto usnesení však bylo k stížnosti státní zástupkyně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 14 To 16/2013, a vrchní soud sám ve věci rozhodl tak, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace je při přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace ze dne 25. 6. 2012, č. 81/3-278-12, doplněných dne 20. 2. 2013 pod č. 81/3-278-12, přípustné.
5. Proti uvedenému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem sp. zn. III. ÚS 1354/13 ze dne 11. 9. 2013 (N 161/70 SbNU 501) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz) a toto rozhodnutí zrušil, neboť konstatoval porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), které shledal v tom, že vrchní soud rozhodl o přípustnosti vydání, přestože extradiční žádost a s ní spojené podklady obsahovaly nedostatečně konkretizovaný popis extradičního skutku, jenž neumožňoval s jistotou rozpoznat jednotlivé znaky některého z trestných činů podle našeho trestního zákoníku.
6. V mezidobí rozhodlo Ministerstvo vnitra o výše zmíněné žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 27. 8. 2013 tak, že se mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14a a §14b zákona o azylu stěžovateli neuděluje, neboť v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovateli "nehrozí v zemi původu pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, ani vážná újma ve smyslu §14a téhož právního předpisu. Nebyly shledány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení §13 ani §14 a §14b zákona o azylu."
7. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, v níž mimo jiné namítal, že pokud nebyly shledány důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, tak bylo na místě udělit doplňkovou ochranu dle §14a zákona o azylu, neboť stěžovateli hrozí nebezpečí vážné újmy v případě, že bude vydán do Dagestánu. Městský soud v Praze ji však ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), když se ztotožnil se závěrem ministerstva, že v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení azylu dle §12 písm. a) zákona o azylu, neboť ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatel "nebyl politicky aktivní, a proto nelze v jeho případě hovořit o pronásledování za uplatňování politických práv a svobod v zemi původu." Dle městského soudu nebylo rovněž prokázáno, že stěžovatel má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité sociální skupině, když stěžovatele "nelze považovat za příslušníka určité sociální skupiny, a to konkrétně skupiny podnikatelů v Rusku." Městský soud rovněž akceptoval závěry ministerstva týkající se osob vazebně stíhaných či ve výkonu trestu v Ruské federaci, přičemž konstatoval, že "pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. V případě stěžovatele nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by vyplývalo, že by měl být vystaven hrozícímu nebezpečí vážné újmy v podobě nebezpečí mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení." Námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňoval zákonnost i ústavnost extradičního řízení proti němu vedeného, se městský soud nezabýval, neboť k tomu jsou příslušné jiné orgány.
8. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku městského soudu podal kasační stížnost, v níž namítal jednak nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a to posouzení důvodnosti jím podané žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, jednak vady řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel opětovně poukazoval na skutečnost, že mu v Rusku reálně hrozí uvěznění, mučení, kruté, nelidské a ponižující zacházení, stejně jako pokračování v nespravedlivém procesu, a proto by mu měl být udělen humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu, s ohledem na jeho dlouhodobý vztah k České republice, příp. doplňková ochrana ve smyslu §14a zákona o azylu. Poměrně obsáhlou část svých námitek pak stěžovatel směřoval i do předmětného extradičního řízení. Nejvyšší správní soud nicméně tuto kasační stížnost neshledal přijatelnou ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., a proto ji ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
9. Pro úplnost je nezbytné uvést, že v předmětném extradičním řízení si Vrchní soud v Praze v návaznosti na výše citovaný nález Ústavního soudu vyžádal doplnění extradičních materiálů a ve věci nařídil veřejné zasedání, jemuž byl přítomen stěžovatel a na němž bylo provedeno doplnění dokazování, přičemž usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 14 To 16/2013, opětovně zrušil napadené usnesení městského soudu a znovu připustil vydání stěžovatele při přijetí stejných záruk, jak to učinil ve svém původním rozhodnutí.
10. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, které Ústavní soud rovněž vyhověl a nálezem ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1015/14, zrušil usnesení vrchního soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní soud "nesplnil povinnost, pokud z provedeného dokazování vyplývá reálné nebezpečí, že trestní stíhání prováděné ze strany orgánů dožadujícího státu bude z nejrůznějších důvodů ovlivněno v neprospěch stěžovatele a že v jeho rámci nebudou respektovány záruky spravedlivého procesu [§393 písm. k) trestního řádu; nyní §91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních], pečlivě zvažovat, zda trestní stíhání, pro které má k vydání dojít, má rozumný základ a zda žádost a s ní spojené extradiční materiály dostatečným způsobem eliminují riziko jeho případné vykonstruovanosti." Nadto Ústavní soud dovodil, že má-li rozhodnutí o přípustnosti vydání obstát z ústavněprávního hlediska, musí již samotná žádost cizího státu, na jejímž základě má k vydání dojít, dostát požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, případně též jiných základních práv, do nichž by v důsledku vydání mohlo být zasaženo. Jde především o to, aby tato žádost byla dostatečně určitá, jasná a odůvodněná. Nadto se musí i ve vztahu k extradičním materiálům uplatnit alespoň minimální standardy pro meritorní rozhodnutí v trestní věci. Soud proto např. nemůže akceptovat natolik vágní popis extradičního skutku, z něhož by nebylo možné s jistotou rozpoznat jednotlivé znaky některého z trestných činů podle českého trestního zákoníku. Z extradičních materiálů musí být dále seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, a tedy že podezření ze spáchání trestného činu je rozumným způsobem odůvodněno. Není myslitelné přehlížet zcela flagrantní nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadujícím státě předmětné trestní řízení vede. Pro pokračující řízení pak zavázal vrchní soud povinností ověřit, zda s ohledem na informace uvedené v posledním podání stěžovatele nadále trvá žádost Ruské federace o vydání stěžovatele. Rovněž bude muset zohlednit, zda v mezidobí nenastaly - pokud jde o vývoj v Ruské federaci nebo jejím subjektu Republice Dagestán - nové skutečnosti, jež by měly význam z hlediska posouzení důvodu nepřípustnosti vydání podle ustanovení §393 písm. k) trestního řádu [nyní §91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních].
11. V podstatě shodnou argumentaci, kterou stěžovatel uplatnil jak v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, tak i v průběhu extradičního řízení (včetně podaných ústavních stížností), předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že shora předestřeným postupem správní orgán a obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel tak opětovně předkládá celou řadu námitek a konkrétních skutečností, které dle jeho názoru nejen, že zakládají důvodnost jím podané žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany, ale rovněž vylučují přípustnost vydání podle ustanovení §393 písm. k), l), m) a n) trestního řádu v rámci extradičního řízení proti němu vedeného.
II.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Takové zásahy či pochybení obecných soudů (příp. správního orgánu) však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je nejen s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, ale i s obsahem ústavní stížnosti totožného stěžovatele v řízení ústícím do vydání citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1015/14, a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud předně považuje za nadbytečné podrobněji se vyjadřovat k námitkám stěžovatele, jež prokazatelně směřují do extradičního řízení proti němu vedeného, neboť, jak vyplývá i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.), zákonodárce vymezil správní řízení o udělení mezinárodní ochrany, které je vedeno před Ministerstvem vnitra, a soudní řízení o přípustnosti vydání jako dvě samostatná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel a jejichž průběh se vzájemně nepodmiňuje. Nadto je třeba zdůraznit, že uvedenými námitkami se Ústavní soud podrobně zabýval již v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1015/14, na jehož odůvodnění v tomto směru Ústavní soud také pro stručnost odkazuje.
15. V případě nyní projednávané ústavní stížnosti jsou proto relevantní pouze ty námitky stěžovatele, v nichž zpochybňuje způsob, jakým se ministerstvo a obecné soudy vypořádaly s otázkou důvodnosti jím podané žádosti o mezinárodní ochranu podle zákona o azylu, a s jejichž právními závěry stěžovatel i nadále polemizuje v ústavní stížnosti.
16. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány ve správním řízení při posouzení otázky důvodnosti jím podané žádosti o mezinárodní ochranu podle zákona o azylu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i ministerstva a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelem předestřeny jak ve správním řízení či v řízení před obecnými soudy týkající se udělení mezinárodní ochrany, tak i v extradičním řízení, a to od jejich samotného počátku, jak ostatně vyplývá i z obsahu jednotlivých podání stěžovatele. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o jeho snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jeho případu měla být kladně vyřízena jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší.
17. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o azylu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Nejvyšší správní soud se pak důkladně zabýval stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností, resp. nesprávností právních závěrů městského soudu a ministerstva ohledně nenaplnění zákonných podmínek a předpokladů pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli, a to ať již ve formě humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu, anebo ve formě doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Ministerstvem i městským soudem zastávaný právní názor Nejvyšší správní soud důkladně konfrontoval se závěry své dosavadní judikatury v obdobných "azylových" věcech, na které v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zevrubně odkazuje, a ani v tomto aspektu jejich rozhodovací činnosti neshledal žádné nedostatky, které by odůvodňovaly přijetí závěru o nezákonnosti, resp. nepřezkoumatelnosti a tedy i kasační zásah z jeho strany. Pokud tedy Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy nepřijatelnou ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., přičemž dostál své povinnosti (obdobně jako městský soud) důkladně vážit dodržení zásady non-refoulement, považuje Ústavní soud tento závěr za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Návrh stěžovatele na uložení povinnosti Nejvyššímu správnímu soudu, Městskému soudu v Praze a Ministerstvu vnitra obnovit stav před porušením jeho základních lidských práv odmítl Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný. Možnost vyhovění mu je totiž vázána na to, že ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, což však v tomto případě není splněno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu