ECLI:CZ:US:2016:2.US.3186.16.1
sp. zn. II. ÚS 3186/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Václavy Baudišové, advokátky se sídlem Praha 7, Tusarova 1269/1, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 14 C 437/2015, za účasti Okresního soudu v Děčíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 23. 9. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí okresního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že dne 10. 12. 2015 stěžovatelka podala u Okresního soudu v Děčíně žalobu proti žalovanému na zaplacení částky 5.780 Kč s příslušenstvím jako plnění z jeho závazků z příkazní smlouvy. Podáním ze dne 19. 4. 2016 stěžovatelka navrhla podle ustanovení §95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") změnu - rozšíření žaloby o částku 5.780 Kč s příslušenstvím představující odměnu za další úkony právní služby provedené ve stejných věcech žalovaného. Jmenovaný soud usnesením ze dne 21. 4. 2016, č. j. 14 C 437/2015-38, změnu žaloby nepřipustil z důvodu, že stěžovatelka tyto úkony žalovanému dosud neúčtovala a návrh je předčasný. Z toho důvodu stěžovatelka podáním ze dne 16. 5. 2016 znovu navrhla změnu - rozšíření žaloby o částku 5.780 Kč s příslušenstvím a k tomuto podání připojila fakturu na částku 5.780 Kč splatnou dne 15. 5. 2016 doručenou žalovanému dne 29. 4. 2016. Jmenovaný soud však usnesením ze dne 23. 5. 2016, č. j. 14 C 437/2015-49, změnu žaloby nepřipustil z důvodu chybějícího tvrzení ohledně splatnosti faktury a neodeslání výzvy žalovanému ve smyslu §142a o. s. ř., jakož i proto, že dluh byl žalován již následující den po splatnosti faktury. Podáním ze dne 6. 6. 2016 stěžovatelka proto znovu navrhla změnu - rozšíření žaloby o částku 5.780 Kč s příslušenstvím, a k tomuto podání připojila kopii výzvy žalovanému podle §142a o. s. ř., když se současně vyjádřila ke splatnosti obou faktur. Soud usnesením vyhlášeným při ústním jednání dne 4. 8. 2016 změnu žaloby opět nepřipustil s odůvodněním, že návrh stěžovatelky vidí spíše jako doplnění tvrzení předchozího návrhu, což vyplývá z usnesení č. j. 14 C 437/2015-49.
3. Stěžovatelka se však domnívá, že se soud popsaným postupem dopustil libovůle. V této souvislosti odkazuje na nález ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 544/05 (N 189/43 SbNU 159), podle něhož soudy nemohou provést takový výklad podání ze strany účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá. Pokud o obsahu podání existují pochybnosti, je úkolem soudu, aby je odstranily, a to doplňujícím dotazem nebo jiným vhodným opatřením. Dále stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 801/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 169/51 SbNU 79), podle něhož stačí uvést základní důvody, které vedly k přijetí usnesení a které jsou způsobilé výrok usnesení srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit. Napadené usnesení je tak v rozporu s citovanou judikaturou Ústavního soudu a zároveň je v rozporu s ustanovením §169 o. s. ř., podle něhož usnesení musí obsahovat srozumitelné odůvodnění. Soud měl tedy návrh stěžovatelky buď vyložit jako doplnění tvrzení předchozího návrhu (v takovém případě však o něm neměl jako o návrhu na změnu žaloby vůbec rozhodovat), anebo jej měl vyhodnotit jako návrh na změnu žaloby. To sice učinil, ale své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem neodůvodnil.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Předně je totiž třeba vyjít z toho, že předmětem sporu je částka ve výši 5.780 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
7. Podle této judikatury Ústavního soudu je totiž v případě bagatelních částek evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - již jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
8. Opodstatněnost ústavní stížnosti v bagatelní věci proto přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro právní posouzení sporu esenciální (viz např. usnesení ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1373/07). Ústavní soud má za to, že napadené usnesení okresního soudu obsahuje odůvodnění, které navazuje na jeho rozhodnutí předchozí a nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
9. Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
10. Pro úplnost je nutno ještě zmínit nedávné stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (č. 394/216 Sb.), řešící přípustnost ústavní stížnosti podle ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu proti rozhodnutí o nepřipouštějící změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. Omezení projednatelnosti podle tohoto stanoviska se v dané věci neuplatní, jednak s ohledem na jeho intertemporální účinky (srov. odst. 22 citovaného stanoviska), a jednak s ohledem na nepřípustnost odvolání v této věci. Z těchto důvodů nebyla právě projednávaná ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu