ECLI:CZ:US:2016:2.US.3198.15.1
sp. zn. II. ÚS 3198/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HI RENT a.s., se sídlem Nám. Svobody 12, Brno, zastoupené JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem Příkop 838/6, Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, č. j. 21 C 114/2015-80, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 6. 2015, č. j. 21 C 114/2015-88, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2015, č. j. 15 Co 259/2015-126, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení ústavních principů, zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jejích základních práv, zaručených čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Brně k návrhu navrhovatelů (JUDr. T. Holub a K. Holubová) nařídil předběžné opatření ve smyslu ustanovení §102 odst. 1 ve spojení s ustanovením §76 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), kterým zakázal stěžovatelce disponovat s vlastnickým právem k tam specifikovaným nemovitostem (dvě bytové jednotky a spoluvlastnické podíly ke společným částem bytového domu, kde se nachází), zapsaným v katastru nemovitostí pro katastrální území Smíchov, obec Praha, na listu vlastnictví č. X, a dále tyto nemovitosti zatížit zástavním právem, věcným břemenem, předkupním právem či k nim uzavřít nájemní smlouvu. Uvedené předběžné opatření bylo nařízeno v souvislosti s řízením o navrhovateli podané žalobě ze dne 2. 6. 2015, jíž se po stěžovatelce z titulu neuhrazené smluvní pokuty domáhali zaplacení částky 3.588.903,40 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že návrh na vydání předběžného opatření byl důvodný, neboť jednak navrhovatelé (žalobci) osvědčili, že z předložené kupní smlouvy (uzavřené mezi účastníky) může v jejich prospěch proti stěžovatelce vyplývat nárok na smluvní pokutu, jednak bylo osvědčeno (kupními smlouvami stěžovatelky a návrhem na zápis do katastru nemovitostí), že se stěžovatelka zbavuje majetku (výše uvedených nemovitostí), a to zcela účelově a za zcela neadekvátních podmínek, když jednatel stěžovatelky založil společnost Vila Hřebenka a. s., na niž následně stěžovatelka převedla předmětné nemovitosti (bytové jednotky), a to za cenu 1.000 Kč za každou, ačkoliv se v uvedeném bytovém domě bytová jednotka v minulosti prodala nejlevněji za cenu 9.775.000 Kč.
3. Stěžovatelka proti citovanému usnesení městského soudu (ve znění opravného usnesení téhož soudu) podala odvolání, v němž především polemizovala se závěry o účelovosti jejího jednání v podobě převodu předmětných nemovitostí, na kterých nadto váznou zástavní práva v celkové výši 61.000.000 Kč ve prospěch společnosti EAST Portfolio a.s., a proto prý ani zákaz dispozice s nimi nemůže nijak změnit postavení žalobců jako případných věřitelů stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítala, že zákaz dispozice s uvedenými nemovitostmi představuje při srovnání jejich hodnoty s výší smluvní pokuty neadekvátní a nepřiměřený zásah do jejích práv. V neposlední řadě pak stěžovatelka namítala podjatost soudkyně příslušného rozhodujícího senátu Městského soudu v Brně (JUDr. H. Šťastné), neboť se jednalo již v pořadí o čtvrtý z návrhů na vydání předběžného opatření, které byly ovšem ihned, "do druhého dne vyřizovány", a v jejichž odůvodnění již dopředu předjímala rozhodnutí ve věci samé o podané žalobě.
4. Krajský soud v Brně o tomto odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení městského soudu jako věcně správné podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry městského soudu ohledně důvodnosti podaného návrhu na vydání předběžného opatření, naopak odvolací námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Předně se neztotožnil s námitkou stěžovatelky ohledně podjatosti rozhodující soudkyně, neboť jednak ustanovení §75c odst. 2 o. s. ř. stanovuje, že o návrhu na vydání předběžného opatření má soud rozhodovat "bezodkladně", jednak z ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Rovněž s ostatními odvolacími námitkami stěžovatelky se krajský soud neztotožnil, obzvláště pokud stěžovatelka poukazuje na straně jedné na neadekvátnost zákazu dispozice s předmětnými nemovitostmi z důvodu jejich vysoké hodnoty (ve srovnání s výší smluvní pokuty), na straně druhé pak stejné nemovitosti převádí za cenu 1.000 Kč za každou.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení celé řady základních práv uvádí v podstatě shodné námitky, které byly již obsahem jejího odvolání. I nadále tak polemizuje se závěry obecných soudů ohledně splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, přičemž i nadále zastává stanovisko, že v daném případě došlo k neadekvátnímu a nepřiměřenému zásahu do jejích práv. Stejně tak stěžovatelka opětovně namítá podjatost rozhodující soudkyně městského soudu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá i stěžovatelka. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto, zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
8. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatelka v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku splnění zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření, požadovaného navrhovateli. V této polemice stěžovatelka pokračuje i v ústavní stížnosti, neboť v ní obsažená argumentace, postrádající ústavněprávní rozměr (pouhý výčet celé řady "zasažených" základních práv stěžovatelky totiž za takový považovat nelze), představuje toliko pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů, v nichž stěžovatelka nesouhlasí se způsobem posouzení důvodnosti nařízení předběžného opatření. Ústavní soud se nicméně s těmito námitkami stěžovatelky ohledně "neadekvátního a nepřiměřeného" zásahu do jejích základních práv postupem obecných soudů neztotožňuje, neboť tvrzený zásah neshledal. Naopak, Ústavní soud je toho názoru, že městský soud podrobně a srozumitelně vyložil, proč byly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření, resp. že se krajský soud podrobně vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky (včetně námitky podjatosti rozhodující soudkyně), které opětovně předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Takový postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní a nelze proto přisvědčit ani názoru stěžovatelky, že již samotným procesním postupem obecných soudů, ústícím do vydání ústavní stížností napadených usnesení, byla porušena její základní práva.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu