ECLI:CZ:US:2016:2.US.3214.16.1
sp. zn. II. ÚS 3214/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Chaloupkové, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 12 Co 124/2015-183, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, č j. 30 Cdo 404/2016-209, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 odst. 1 Ústavy, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 14. 1. 2015, č. j. 25 C 62/2013-126, ve spojení s usnesením ze dne 22. 1. 2015, č. j. 25 C 62/2013-149, byla žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 mil. Kč, když žalobu co do částky dalšího 1 mil. Kč soud zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud takto rozhodl o nároku stěžovatelky na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ustanovení §31a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která ji měla vzniknout nesprávným úředním postupem Úřadu městské části Praha 6 - stavebního úřadu, který se řádně a v souladu se zákonem nezabýval 40 podněty stěžovatelky a jejího syna na zahájení správního řízení s provozovatelem nočního baru "La Fuente" v sousedním domě pro správní delikt užívání provozovny v rozporu s kolaudačním souhlasem. Stěžovatelku totiž vedle nadměrného hluku v nočních hodinách obtěžoval i nepořádek kolem popelnic a zápach. Na základě zjištěného skutkového stavu obvodní soud dospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby, a to pro splnění všech zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, to je nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Stavební úřad totiž údajně přehlížel porušování podmínek kolaudačního souhlasu v období let 2010 až 2013. Z opakovaných podnětů stěžovatelky a jejího syna měl přitom dostatek informací o porušování kolaudačního souhlasu a o existenci důvodů pro zahájení řízení s provozovatelem baru podle §180 odst. 1 písm. i) stavebního zákona (podle cit. ustanovení totiž platí, že se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že užívá změnu stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím). Nezahájením řízení proto stavební úřad porušil svoji povinnost podle §132 stavebního zákona, neboť podle cit. ustanovení platí, že stavební úřady vykonávají soustavný dozor nad zajišťováním ochrany veřejných zájmů, ochrany práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických osob a nad plněním jejich povinností vyplývajících z právních předpisů. S ohledem na splnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě nesprávného úředního postupu porušením povinností při výkonu dozorové činnosti, v důsledku čehož byla stěžovatelka obtěžována hlasitou hudbou, shledal soud jako přiměřené zadostiučinění částkou 1 mil. Kč.
3. K odvolání žalované městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobu zamítl. Za situace, kdy stavební úřad opakovaně, a to nejméně ve třech případech, zahájil s provozovatelem baru správní řízení a ve věci jednaly i další státní orgány, totiž nebylo možné dojít k závěru, že jen z důvodu výsledku pro stěžovatelku subjektivně vnímaného jako neuspokojivého došlo k porušení povinností při výkonu dozorové činnosti se vztahem příčiny a následku ke škodě vyčíslené v milionech korun. S ohledem na výsledky předcházejících správních řízení, měření hygienické stanice, záznamy hlídek policie i zprávy Veřejného ochránce práv nedosahovalo odkládání dalších opakovaných podnětů stěžovatelky a jejího syna takové míry, aby ho bylo možno považovat za porušení zákonných povinností při výkonu dozorové činnosti.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť postrádalo relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud postupoval zcela v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu, neboť projednal odvolání žalované nad rámec, který byl tímto odvoláním vytyčen, přičemž s ohledem na rozporuplnost tohoto podání se k němu stěžovatelka mohla jen těžko vyjádřit. Konkrétně prý v odvolání nebyl řádně vymezen důvod, pro který bylo dovolání podáno, a navíc v něm byly nepřípustně tvrzeny nové skutečnosti. Naopak nesprávný právní závěr nalézacího soudu, o němž odvolací soud ve svém rozhodnutí hovoří, není v odvolání žalované vůbec vymezen. Nadto odvolací soud dezinterpretoval skutková zjištění nalézacího soudu (byť se s nimi podle svého tvrzení ztotožnil), jestliže tvrdí, že stěžovatelka zůstala se svými stížnostmi na provozování předmětného baru do jisté míry osamocena. Skutečnost, že odvolací soud dospěl bez provedení dokazování ke zcela odlišnému skutkovému zjištění, než soud prvého stupně, pak stěžovatelka zřetelně artikulovala i v dovolání. Proto Nejvyšší soud pochybil, dospěl-li k závěru, že stěžovatelka v dovolání nedostatečně vymezila jeho přípustnost.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K argumentaci stěžovatelky nutno v prvé řadě poznamenat, že se poněkud míjí s důvody, na nichž je postaveno měnící rozhodnutí městského soudu, což se ostatně projevuje i v hodnocení přípustnosti dovolání.
9. Z rekapitulace odvolání, jak je uvedena v narativní části rozsudku městského soudu (a stěžovatelka proti správnosti této rekapitulace ničeho nenamítá), totiž plyne argument žalované, jímž rozporuje právní hodnocení učiněné prvostupňovým soudem, neboť správní orgány se podle žalované stížnostmi stěžovatelky opakovaně zabývaly, přičemž však ani z výsledků měření hygienické stanice nebylo zjištěno porušování parametrů kolaudačního souhlasu nadměrným hlukem (v tomto směru výsledky měření hluku stěžovatelka rovněž nezpochybňuje; jde přitom o měření prováděná poté, co provozovateli baru již byla udělena peněžitá sankce za předchozí porušování kolaudačního souhlasu). Proto podle žalované nebyl správný právní závěr nalézacího soudu, že stavební úřad nedostál svým kontrolním povinnostem a dopustil se tak nesprávného úředního postupu. S touto námitkou žalované se odvolací soud, jak plyne z rekapitulace učiněné shoda, ztotožnil, což vedlo k zamítnutí žaloby stěžovatelky.
10. Uvádí-li městský soud, že stěžovatelka se svými stížnostmi na provozovatele baru zůstala "poněkud osamocena", pak takový skutkový závěr skutečně nenachází dostatečnou oporu v prvostupňovém rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu, jak bylo právě vyloženo, nicméně na tomto závěru není založen, pročež toto pochybení nemůže mít ústavněprávní relevanci.
11. Z toho důvodu ani otázka, zda takové pochybení mohlo nebo nemohlo založit přípustnost dovolání, není rozhodná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani zřetelně nevysvětluje, jak má jeji argumentaci podpořit odkaz na usnesení Ústavního soudu z 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (nejde tedy o nález, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti mylně tvrdí), když v tomto usnesení naopak Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, nýbrž o zákonem stanovený postup.
12. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu