ECLI:CZ:US:2016:2.US.3221.15.1
sp. zn. II. ÚS 3221/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Kličkové, zastoupené JUDr. Drahomírou Liptákovou, advokátkou sídlem Krajinská 8, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. října 2014 č. j. 22 Co 1192/2014-719, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Evy Štěpánkové, zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem sídlem Puklicova 52, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 2. 11. 2015, doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 3. 11. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Dne 10. 6. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání vedlejší účastnice, která Ústavní soud požádala o pokud možno rychlé rozhodnutí o podané ústavní stížnosti.
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 2. 2014 č. j. 2 C 171/2011-614 bylo určeno, že vedlejší účastnice (v řízení před okresním soudem žalobkyně) je výlučným vlastníkem pozemku konkretizovaného v uvedeném rozhodnutí, jehož součástí je stavba (výrok pod bodem I.). Ve výrocích pod body II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2014 č. j. 22 Co 1192/2014-719 byl k odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalované) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. o určení vlastnictví k nemovitostem a ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení státu potvrzen. Ve výroku II. o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi účastnicemi změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 880 255,50 Kč. Žalované byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 104 241,50 Kč.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 1793/2015-768 odmítl.
6. Ačkoli stěžovatelka podanou ústavní stížností napadá výlučně rozsudek krajského soudu, lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
II.
7. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. V předmětné věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 1793/2015-768 dovolání stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky trpí vadami, které nebyly ve lhůtě vymezené v §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odstraněny a nebylo možné pro ně v dovolacím řízení pokračovat. Dovolání totiž neobsahovalo obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovodil, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
12. Rozsudek krajského soudu ze dne 9. 10. 2014 č. j. 22 Co 1192/2014-719 obsahuje poučení, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání z důvodů dle ust. §237 o. s. ř. Stěžovatelka v souladu s poskytnutým poučením proti tomuto rozsudku krajského soudu dovolání podala, což znamená, že byla toho názoru, že v její věci je dovolání posledním procesním prostředkem, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (ostatně to ve své ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně uvádí). Dovolání stěžovatelky však bylo Nejvyšším soudem pro vady odmítnuto. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelka ústavní stížností nenapadá.
13. Stěžovatelka tedy vlastním zaviněním zapříčinila, že tento prostředek k ochraně svého práva nevyužila řádně. Stěžovatelka tedy nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a ústavní stížnost je proto nepřípustná.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj