ECLI:CZ:US:2016:2.US.3240.15.1
sp. zn. II. ÚS 3240/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Petera Kadlubka, bez právního zastoupení, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 Azs 214/2015-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2015 a doplněnou podáním ze dne 16. 11. 2015, stěžovatel napadá v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 15 A 71/2015-36, kterým krajský soud odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 6. 10. 2014, č. j. MV-118860-3/SO-2014, pro její opožděnost.
Krajský soud uvedl, že podle §72 odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a §172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, platí, že žalobu proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců lze podat ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení, přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout. Dále krajský soud poukázal na §72 odst. 3 soudního řádu správního, podle kterého platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení, který řízení pro věcnou nepříslušnost zastavil. Žalobou napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 15. 10. 2014, a tedy lhůta pro podání žaloby počala běžet dne 16. 10. 2014. Tato lhůta pak skončila v pátek 14. 11. 2014. Žalobce (stěžovatel) však podal žalobu k okresnímu soudu osobně až dne 8. 12. 2014. Je tedy patrné, že lhůta k včasnému podání předmětné žaloby (30 dnů) nebyla zachována, jelikož žaloba nebyla předána soudu nebo jemu zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence do 14. 11. 2014.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že předmětná žaloba (již první návrh doručený okresnímu soudu) byla podána opožděně, jelikož nebyla podána v zákonné 30 denní lhůtě, tj. do 14. 11. 2014, a proto krajský soud postupoval správně, jestliže žalobu jako opožděnou odmítl. Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele ohledně absence přiměřeného poučení o možnosti domáhat se soudního přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. Právní úprava zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudního řádu správního ani §172 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, nestanoví obligatorní povinnost správních orgánů poučovat dotčené osoby o možnosti podat proti správním rozhodnutím žalobu. Správní orgán je povinen poučovat účastníka pouze o odvolání a rozkladu jakožto opravných prostředcích řádných, tj. směřujících proti nepravomocným rozhodnutím. Uvedené závěry Nejvyšší správní soud podpořil odkazem na svoji předchozí judikaturu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opětovně namítá, že jej nikdo neinformoval a nepoučil jej o předmětné jednoměsíční lhůtě k podání správní žaloby. Podle jeho názoru protiústavnost napadeného rozsudku spočívá právě v absenci povinnosti informovat a upozornit na existenci dané lhůty. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž žádá Ústavní soud o ustanovení právního zástupce.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Dle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy.
Podání stěžovatele zjevně nebylo sepsáno advokátem a nebyla k němu přiložena plná moc zvolenému advokátovi. Protože šlo o podání nesplňující formální podmínky ústavní stížnosti předepsané zákonem o Ústavním soudu (§30 odst. 1), byly stěžovateli jeho formální vady vytknuty a současně mu byla stanovena, pod následky plynoucími z ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lhůta k odstranění vad podání v trvání 30 dnů. Stěžovatel byl současně poučen, že pro zastupování v řízení před Ústavním soudem lze požádat Českou advokátní komoru na adrese ČAK - pobočka Brno, Kleinův palác, nám. Svobody 84/15, 602 00 Brno, o určení advokáta (§18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Uvedená výzva k odstranění vad byla stěžovateli doručena 20. 11. 2015 a ve lhůtě stanovené Ústavním soudem (tj. do 21. 12. 2015) na ni nereagoval a dosud vytknuté vady neodstranil. Ústavnímu soudu nezbylo, než ve věci rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Nad rámec uvedeného Ústavní soud k námitkám stěžovatele poznamenává, že právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny není absolutní a neomezitelné; je předmětem omezení, a to např. prostřednictvím zákonných lhůt. Ve formě požadavku na stanovení lhůt k podání návrhu k soudu nebo k jinému orgánu se projevuje princip právní jistoty, který je součástí ústavního pořádku České republiky a vyplývá rovněž z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování procesního práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), která je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu