ECLI:CZ:US:2016:2.US.3252.15.1
sp. zn. II. ÚS 3252/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Dvořáčkové, zastoupené JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2015, č. j. 26 Cdo 5307/2014-171, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2014, č. j. 44 Co 248/2013-138, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. února 2013, č. j. 13 C 59/2010-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. února 2013, č. j. 13 C 59/2010-115, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení, že vlastníkem bytové jednotky blíže specifikované v tomto výroku (dále jen „předmětná bytová jednotka“) a k ní se vážícího podílu na společných částech domu rovněž specifikovaného v tomto výroku (dále jen „předmětný dům“) je žalovaný (B., družstvo). Výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném uložení povinnosti učinit žalobkyni nabídku k převedení předmětné bytové jednotky a odpovídajícího podílu na společných částech předmětného domu do vlastnictví žalobkyně. Výrokem III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně v době, kdy docházelo k převodu předmětného domu z původního vlastníka (Statutární město Brno) na žalovaného, nesplňovala podmínky stát se členem zákládajícího bytového družstva a nesplnila tak podmínky nabídky učiněné ze strany prodávajícího a nadto ani není ve věci aktivně legitimovaná k podání žaloby. Skutečnost, že se žalobkyně nestala členkou bytového družstva sama nebo se svým bývalým manželem jde k její tíži, neboť měla šanci i možnost se této nabídky zúčastnit.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. března 2014, č. j. 44 Co 248/2013-138, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že odvolání je sice důvodné, avšak nelze mu z jiných důvodů vyhovět. Odvolací soud totiž dospěl k závěru opřenému o stávající judikaturu, že žalobkyně nemá na určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť takové případně vyhovující rozhodnutí by bylo pro daný právní vztah čistě akademické vzhledem k tomu, že osoba stojící mimo okruh účastníků stávajícího řízení (na niž bylo žalovaným převedeno vlastnické právo k předmětné bytové jednotce a která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí – PhDr. Šárka Solařová) by nebyla s ohledem na §159a odst. 1 o. s. ř. daným rozhodnutím vázána.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2015, č. j. 26 Cdo 5307/2014-171, odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Pokud šlo o žalobkyní nastolenou otázku, zda má nájemce na základě §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“) subjektivní právo domáhat se určovací žalobou neplatnosti smlouvy o převodu jednotky jiné osobě, nebyla-li mu učiněna nabídka dle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, dovolací soud konstatoval, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívalo, neboť žalobkyně se nedomáhala určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k bytové jednotce, nýbrž určení, že jejím vlastníkem, resp. spoluvlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný. Nejvyšší soud dále uvedl, že závěr odvolacího soudu, že na požadovaném určení žalobkyně nemá naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.], neboť případné soudní rozhodnutí by nebylo pro nabyvatele předmětné bytové jednotky, který je nyní zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, závazné a nemělo by tedy na jeho právní postavení vliv, má oporu v judikatuře dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, podle něhož naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemůže být dán, jestliže žaloba nesměřuje proti osobě (osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí]. Vzhledem k tomu, že právní posouzení této otázky odvolacím soudem obstálo, bylo (minimálně) předčasné zabývat se další otázkou, zda není-li žalovaný dle zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem předmětné jednotky, mu lze uložit povinnost učinit žalobkyni nabídku k jejímu převodu.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a opakuje v průběhu řízení uplatňovanou argumentaci. Stěžovatelka uvádí, že to byl žalovaný, který tím, že neučinil stěžovatelce, jakožto řádné nájemkyni, nabídku na převod předmětné bytové jednotky, ale naopak ji zcela vědomě nabídl třetí osobě (PhDr. Šárce Solařové), zcela flagrantně porušil svoji povinnost zakotvenou v §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, čímž způsobil absolutní neplatnost smlouvy o převodu předmětné bytové jednotky. Soudům vytýká, že její námitky týkající se právě absolutní neplatnosti této smlouvy ignorovaly, čímž porušily právo na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky měly soudy tuto otázku vyřešit jako předběžnou a rozhodnout o ní mezitímním rozsudkem. Dále se vypořádává s případnou námitkou, že v žalobě neoznačila jako žalovanou i nabyvatelku předmětné bytové jednotky, přičemž uvádí, že smlouva je absolutně neplatná ze zákona, a proto není třeba, aby o této neplatnosti rozhodoval soud. Odvolacímu soudu pak vytýká, že změnil právní náhled na věc, aniž by stěžovatelku s touto změnou seznámil, čímž opět došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s právní interpretací §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů provedenou odvolacím soudem, z níž podle názoru stěžovatelky vyplývá, že právo nájemce založené tímto ustanovením nemůže požívat soudní ochrany, resp. je soudní cestou nevymahatelné a jediné co může nájemce proti nezákonnému postupu vlastníka budovy s bytovými jednotkami dělat, je podání žaloby na neplatnost převodní smlouvy, což může mít absurdní následky v případě, kdy vlastník budovy opakovaně svoji povinnost nabídnout bytovou jednotku nájemci nesplní.
III.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. V dané věci stěžovatelka obecným soudům vytýká porušení práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat především v tom, že její žalobu zamítly, aniž by se vypořádaly se všemi jejími námitkami. Ve vztahu k odvolacímu soudu pak dále namítá, nesprávnou interpretaci §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, který byl pro posouzení věci, dle názoru stěžovatelky, relevantní, i to, že odvolací soud změnil právní posouzení věci, aniž by ji s touto změnou seznámil. Ústavní soud tyto stěžovatelčiny námitky nesdílí.
8. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli coby žalobci bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelčino právo konkretizované do možnosti domáhat se určovací žalobou ochrany svých subjektivních práv. Stěžovatelka však musí respektovat, že základním předpokladem úspěchu takové žaloby je existence naléhavého právního zájmu.
9. V této souvislosti nelze přehlédnout, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta právě z důvodu absence naléhavého právního zájmu na určení [§80 písm. c) o. s. ř.], že žalovaný je vlastníkem předmětné bytové jednotky a podílu na společných částech domu. Nedostatek právního zájmu vyplynul, a to v souladu s konstantní judikaturou, z toho, že případný vyhovující výrok by neměl ve vztahu k osobě, která je zapsána jako vlastník v katastru (zde tedy PhDr. Šárka Solařová), právní účinky, resp. byl by vůči ní s ohledem na §159a odst. 1 o. s. ř. závazný. Pokud stěžovatelka soudům vytýká, že otázku platnosti převodní smlouvy mezi žalovaným družstvem a PhDr. Šárkou Solařovou měly posoudit jako předběžnou otázku a rozhodnout o ní mezitímním rozsudkem, v podstatě tím pouze zastírá skutečnost, že žalovala nesprávnou osobu, což se snaží obejít právě svojí argumentací a poukazováním na nutnost posouzení platnosti smlouvy jako předběžné otázky. Zde je třeba si však uvědomit, že nelze po soudu požadovat, aby rozhodoval o něčem, co stěžovatelka neučinila součástí žalobního petitu. Je zřejmé, že aby nebyla stěžovatelce žaloba zamítnuta z důvodu absence naléhavého právního zájmu, měla její žaloba směřovat právě proti té osobě, která je jako vlastník zapsaná v katastru nemovitostí a jíž je nabyvatelka předmětné bytové jednotky. Pakliže tedy byla žaloba zamítnuta pro nesplnění podmínky existence naléhavého právního zájmu vyplývající z §80 písm. c) o. s. ř. (v tomto směru Ústavní soud nemá proti postupu obecných soudů žádné výhrady), kterou navíc soud zkoumá z úřední povinnosti, není možno soudům vytýkat, že se nezabývaly dalšími námitkami stěžovatelky, které se však otázky prokázání naléhavého právního zájmu netýkají (včetně námitek vztahujících se k interpretaci §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Ústavní soud, přestože dokáže nalézt pochopení pro některé argumenty stěžovatelky, v této souvislosti uzavírá, že stěžovatelka měla pro uplatnění svých práv zvolit jiný procesní postup a pokud tak neučinila, nemůže cestou ústavní stížnosti toto svoje pochybení napravit. Více než jindy zde Ústavní soud poukazuje na zásadu vigilantibus iura.
10. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku spočívající v tom, že stěžovatelka nebyla odvolacím soudem poučena o změně právního náhledu na věc, což mělo znamenat rovněž porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud totiž vyšel ze shodného skutkového stavu jako soud prvního stupně a pouze změnil právní náhled na věc. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom vyplývá, že nikoli každé rozhodnutí odvolacího soudu, které věc po právní stránce posoudí jinak, je rozhodnutím překvapivým. Žádné z ustanovení občanského soudního řádu odvolacímu soudu neukládá povinnost informovat účastníky o tom, jak projednávanou věc posoudí po právní stránce, pokud jeho rozhodnutí bude splňovat požadavek zákazu „libovůle“ v rozhodování. V případě, jako je tomu právě v projednávané věci, kdy odvolací soud rozhodl na základě stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, ale věc sice právně posoudil jinak, avšak věcně stejně, nelze o překvapivém rozhodnutí hovořit. V této souvislosti je vhodné doplnit, že možnost zamítnutí žaloby pro absenci naléhavého právního zájmu byla zmíněna žalovaným ve vyjádření k odvolání stěžovatelky, a proto mohla stěžovatelka i k této otázce uplatňovat svoji argumentaci.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu