ECLI:CZ:US:2016:2.US.326.16.1
sp. zn. II. ÚS 326/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti L. L., t. č. Věznice Heřmanice, Orlovská 35/670, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2015 č. j. 11 Co 231/2015-67 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2015 č. j. 34 C 115/2014-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. ledna 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o jeho žalobě na vrácení bydlení, resp. o zaplacení náhrady za rekonstrukci bytu ve výši 300 000 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2015 č. j. 11 Co 231/2015-67 podal dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž doposud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud si tuto informaci ověřil u Okresního soudu v Ostravě, přičemž zjistil, že dne 26. října 2015 bylo tomuto soudu skutečně doručeno dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, přičemž toto dovolání bylo dne 12. ledna 2016 postoupeno Nejvyššímu soudu.
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
Ústavní soud před věcným projednáním ústavní stížnosti vždy zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem se rozumí i dovolání. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, by znamenal faktické nahrazení jeho rozhodovací činnosti a popření zásady subsidiarity; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Za této situace je tedy podaná ústavní stížnost předčasná. Na závěr se sluší dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání neuspělo, bude moci napadnout rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i nyní napadená rozhodnutí, novou ústavní stížností ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než návrh stěžovatele odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání spočívající v nedostatku právního zastoupení, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj