ECLI:CZ:US:2016:2.US.3261.15.1
sp. zn. II. ÚS 3261/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti EDIFICE construction & consulting, s. r. o., se sídlem Návršní 2030/8, Praha 4, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2014, č. j. 90 Co 114/2013-168, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 33 Cdo 5143/2014-199, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[2.] Stěžovatelka (v původním řízení vystupující jako žalobkyně) brojí proti právnímu závěru obecných soudů, podle něhož žalované č. 3 (Realitní společnost České spořitelny, a. s.) nevznikla povinnost zaplatit jí smluvní pokutu podle ujednání rezervační smlouvy, kterou tato žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní stěžovatelky jménem třetích osob (v původním řízení též žalovaných). Obecné soudy tento závěr založily na tvrzení, že Realitní společnost České spořitelny nebyla k uzavření rezervační smlouvy zmocněna. Za tohoto stavu dospěly obecné soudy k závěru o neexistenci hlavního závazku (uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvy), v důsledku čehož pak podle jejich názoru nemohl vzniknout ani akcesorický závazek uhradit za určitých podmínek smluvní pokutu. Stěžovatelka považuje právní názor obecných soudů za zcela nesprávný, odporující principům občanského práva (zejména ochrana subjektu jednajícího v dobré víře), a navíc nespravedlivý. Právě rozpor tohoto právního názoru se zásadami spravedlnosti pak dle stěžovatelky zakládá protiústavnost napadených rozhodnutí.
[3.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[5.] Jakkoliv je v projednávané věci sporná právní otázka netriviální (byť jen v rovině podústavního práva), je ústavní stížnost v podstatě pouhou polemikou s výkladem občanského zákoníku obecnými soudy a relevantní ústavněprávní argumenty v ní prakticky zcela absentují. Vstupovat do polemiky týkající se výkladu podústavního práva ovšem úkolem Ústavního soudu - jak plyne již ze shora uvedeného - není.
[6.] Klíčový právní názor, na němž jsou rozhodnutí obecných soudu založena, totiž Ústavní soud považuje za ústavně konformní a řádně odůvodněný. Za ústavně souladný považuje Ústavní soud v prvé řadě právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož se k uzavření smlouvy budoucí mohou zavázat pouze účastníci smlouvy, jež má být jimi v budoucnu uzavřena. Jiný subjekt se pak dle Nejvyššího soudu sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy. Tento názor je opřen o starší judikaturu dovolacího soudu a je racionálně a dostatečně pečlivě odůvodněn.
[7.] Plausibilní a ústavně konformní je pak v tomto kontextu i právní závěr, podle něhož v projednávané věci nevznikl závazek hlavní (tj. závazek uzavřít smlouvu o budoucí kupní smlouvy), pročež nemohl vzniknout ani závazek akcesorický (ujednání o smluvní pokutě).
[8.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu