ECLI:CZ:US:2016:2.US.3274.15.1
sp. zn. II. ÚS 3274/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Vladimíra Tománka, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti výroku II. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 5. 2015, č. j. 73 EXE 9556/2014-38, a proti výroku I. a II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015 č. j. 25 Co 303/2015-57, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §284 odst. 2 občanského soudního řádu, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §284 odst. 2 občanského soudního řádu se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. některých jejich výroků) z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž pro porušení ústavního principu rovnosti.
[2.] Napadenými výroky bylo rozhodnuto o nákladech exekuce a nákladech exekučního řízení. Konkrétně bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4.235,- Kč a nahradit oprávněné náklady řízení ve výši 2.420,- Kč. K odvolání stěžovatele byly oba tyto výroky Městským soudem v Praze potvrzeny.
[3.] Stěžovatel uvádí, že exekuční řízení se týkalo dlužného výživného za červenec a srpen 2014 (dohromady 5.000,- Kč) a zároveň budoucího výživného. Stěžovatel ovšem výživné za předmětné dva měsíce neplatil v důsledku právního omylu. Dne 5. 9. 2014 podala oprávněná exekuční návrh. Dne 11. 9. 2014 pak stěžovatel dlužnou částku uhradil. K pověření soudního exekutora však došlo až o 14 dní později, a tedy v rozporu s hmotným právem. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv právě tím, že exekuce byla vedena ohledně neexistujícího dluhu a stěžovatel byl přesto posléze shledán povinným nést její náklady. Tyto okolnosti namítal stěžovatel již v odvolání, ovšem odvolací soud se s jeho námitkami vypořádal zcela nedostatečně; rozhodnutí odvolacího soudu je tak nepřezkoumatelné a zároveň rozporné s principy spravedlnosti.
[4.] S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §284 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení "[J]estliže je vykonáváno rozhodnutí, ve kterém bylo oprávněnému přiznáno právo na opětující se dávky, vztahuje se nařízení výkonu rozhodnutí i na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu. Totéž platí, bylo-li v rozhodnutí povinnému uloženo zaplatit peněžitou částku ve splátkách." Toto ustanovení, podle něhož lze vést exekuční řízení i ohledně budoucích pohledávek, vytváří dle stěžovatele podklad pro neproporcionální zásah do vlastnického práva povinných (kvůli bagatelnímu dluhu a budoucímu výživnému byla např. postižena i nemovitost stěžovatele) i do jiných základních práv (stěžovatele např. exekuční řízení proti němu vedené poškozovalo profesně i morálně).
[5.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[7.] Zmíněnou zásadu zdrženlivosti Ústavního soudu, pokud jde o zásahy do rozhodovací činnosti obecných soudů, je v projednávané věci na místě uplatnit zvláště důsledně, neboť ústavní stížnost směřuje toliko do nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce a navíc se týká toliko bagatelní částky. Jinými slovy řečeno - prostor pro zásah Ústavního soudu je v projednávané věci velmi zúžen a byl by dán toliko v případě, že by obecné soudy o nákladech exekučního řízení a nákladech exekuce rozhodly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny, anebo pokud by jejich rozhodnutí bylo rozporné s elementárními zásadami spravedlnosti. Taková pochybení ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
[8.] Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře uznal, že může dojít k porušení základních práv povinného, který své pohledávky splnil dobrovolně, tím, že je mu uložena povinnost k úhradě nepřiměřeně vysokých nákladů exekučního řízení a nákladů exekuce [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012 (N 13/64 SbNU 129) či nález sp. zn. I. ÚS 3219/10 ze dne 15. 12. 2011 (N 214/63 SbNU 467)].
[9.] Skutkové okolnosti nyní projednávané věci se však od případů, kdy Ústavní soud shledal důvody ke kasačnímu zásahu, značně liší. Stěžovateli totiž byla uložena toliko povinnost nahradit soudnímu exekutorovi hotové výdaje. Obecné soudy při rozhodování o nákladech exekuce - právě v duchu citované judikatury Ústavního soudu - přihlédly k tomu, že stěžovatel uhradil své splatné pohledávky dobrovolně a záhy po zahájení exekučního řízení a neuložily mu povinnost uhradit i odměnu soudního exekutora. Uložení povinnosti náhrady hotových výdajů proto nelze za tohoto stavu - za předpokladu, že exekutor prováděl úkony v rámci řádně pokračujícího exekučního řízení - považovat za protiústavní exces.
[10.] V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že nepovažuje za protiústavní ani právní názor obecných soudů, podle něhož úkony soudního exekutora byly prováděny v rámci řádně zahájeného a pokračujícího exekučního řízení. Exekuce se totiž nevztahovala pouze na 5.000,- Kč (tedy dvě dávky výživného po splatnosti), nýbrž i na dávky, které se měly stát splatnými teprve v budoucnu. Samotné uhrazení již splatných dávek přitom nemá za následek automatické zastavení exekuce. O zastavení exekuce bylo rozhodnuto až po určité době, neboť obecné soudy shledaly, že lze předpokládat, že stěžovatel bude výživné dále plnit dobrovolně (k tomu srov. §290 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže v mezidobí soudní exekutor prováděl určité úkony vztahující se k dávkám splatným v budoucnu, pak ovšem jednal po právu a rozhodnutí o povinnosti stěžovatele nahradit určité náklady exekuce tudíž ani z tohoto hlediska jako protiústavní exces hodnotit nelze.
[11.] Obdobné závěry se vztahují i k otázce náhrady nákladů exekučního řízení oprávněné. Podáním návrhu na exekuci i dalšími úkony v rámci exekučního řízení se oprávněná domáhala svých práv (byl to stěžovatel, kdo v prvé řadě neuhradil své splatné pohledávky). Za tohoto stavu lze z ústavních hledisek akceptovat i právní názor obecných soudů, podle něhož stěžovatel "zavinil" zahájení a vedení exekuce, a měla by mu proto též být uložena povinnost nahradit náklady exekučního řízení. Samotná výše uložené povinnosti je pak odůvodněna ústavně konformním způsobem.
[12.] S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
[13.] Stejný osud sdílí i akcesorický návrh na zrušení v záhlaví uvedeného zákonného ustanovení, který byl odmítnut dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona. K návrhu na zrušení zákonného ustanovení Ústavní soud nad rámec nosného důvodu odmítnutí dodává, že tento návrh a argumentace s ním spojená se netýkají předmětu tohoto řízení (totiž nákladů exekuce a exekučního řízení). O aplikaci napadeného ustanovení (jako nutné podmínce aktivní legitimace k podání návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu) lze tedy hovořit pouze v tom smyslu, že na základě tohoto ustanovení byla exekuce vedena i na budoucí pohledávky. Pokud se týče rozhodování o náhradě nákladů exekuce a exekučního řízení, nebylo toto ustanovení stricto sensu vůbec aplikováno a stěžovatelova argumentace stran postižení jeho nemovitosti zástavním právem tudíž v tomto kontextu není relevantní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu