ECLI:CZ:US:2016:2.US.33.16.1
sp. zn. II. ÚS 33/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti společnosti SOHORS spol. s r. o., se sídlem Žár 70, České Budějovice, zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 2015 č. j. 10 Af 43/2015-402 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 1. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za každé ze čtrnácti napadených správních rozhodnutí; za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu tedy byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit soudní poplatek 14 x 3 000 Kč, celkem 42 000 Kč. S tímto postupem soudu však stěžovatelka nesouhlasí a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně konstatoval, že ústavněprávní interpretace zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být taková, že by podle ní byl účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud se jedná o rozhodnutí skutkově a právně zcela identická, týkající se týchž účastníků a vydaná týž den, stejným správním orgánem (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03, II. ÚS 745/06, I. ÚS 43/07 a II. ÚS 275/08).
3. Podle názoru Ústavního soudu lze se stěžovatelkou souhlasit v tom smyslu, že obdobné ústavní stížnosti se v minulosti staly důvodem k zásahu Ústavního soudu. Nicméně v současné době je situace odlišná a Ústavní soud je vázán právním názorem vysloveným ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13. Z něj vyplývá, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
4. Proti samotnému usnesení o výzvě k zaplacení soudního poplatku sice není přípustné odvolání, toto usnesení však není konečným rozhodnutím v řízení. Stěžovatel má v pokračujícím řízení možnost bránit svá práva (k tomu srov. argumentaci obsaženou ve výše citovaném stanovisku pléna). Zásah Ústavního soudu v této fázi řízení by byl popřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů, na nichž je ústavní soudnictví vystavěno (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 51/16). Stran aplikace ustanovení §6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb. lze odkázat též na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 2130/15. Soudce zpravodaj podotýká, že si je vědom procesní situace stěžovatelky (srov. část II. in fine ústavní stížnosti), přesto však na své vázanosti stanoviskem pléna musí trvat.
5. S ohledem na uvedené Ústavní soud předmětný návrh v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2016
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj