ECLI:CZ:US:2016:2.US.330.16.1
sp. zn. II. ÚS 330/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ladislava Vodičky, zastoupeného Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem, se sídlem Vrahovická 7, Prostějov, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 16. 7. 2015, č. j. ZN 1429/2015-14, a proti vyrozumění o výsledku vykonaného dohledu Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 12. 2015, č. j. 1 KZN 1141/2015-12, za účasti Okresního státního zastupitelství v Prostějově a Krajského státního zastupitelství v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), to vše ve spojení s principy plynoucími z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. K porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele mělo konkrétně dojít tím, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově řádně neodůvodnil napadené usnesení, kterým byla zamítnuta stížnost proti odložení trestní věci (podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění) policejním orgánem. K nápravě porušení jeho základních práv dle stěžovatele nedošlo ani na základě jeho žádosti o vykonání dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení, jež musejí být dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) splněny pro to, aby ústavní stížnost mohla být věcně projednána. Zaměřil se přitom zejména na otázku včasnosti podání ústavní stížnosti a její přípustnosti.
5. Stěžovatel, jak již výše naznačeno, podal v dané věci u Krajského státního zastupitelství v Brně podnět k výkonu dohledu podle ustanovení §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Přípisem Krajského státního zastupitelství v Brně dne 14. 12. 2015, doručeným stěžovateli dne 21. 12. 2015, byl stěžovatel vyrozuměn, že jeho podnět byl jako nedůvodný odložen. Od posléze uvedeného data (a nikoliv od doručení usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově) odvozuje stěžovatel počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti.
6. S ohledem na závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (body 26-32), nutno konstatovat, že ústavní stížnost nelze odmítnout jako opožděně podanou. Ústavní soud totiž v citovaném nálezu k předmětné procesní otázce zejména uvedl, že žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá, že došlo k závadnému postupu v šetření, vedoucímu k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí trestného činu. Žádost o výkon dohledu je tedy prostředkem, který může vést k nápravě a o jehož vyřízení musí být podatel vyrozuměn. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl, že bude považovat za nepřípustné (pro nevyčerpání všech procesních prostředků) ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím a postupu policejních orgánů a státních zastupitelství, které budou namítat, že vyšetřování bylo nedostatečné, tam, kde nebyla podána předmětná žádost o výkon dohledu.
7. Stěžovatel tak učinil, i když formálně vzato v petitu svého návrhu na zahájení řízení vyrozumění Krajského státního zastupitelství nenapadl; z posouzení ústavní stížnosti jako celku (včetně jejích příloh) je však zřejmé, že proti tomuto přípisu stížnost logicky také směřuje.
8. Ústavní soud tedy konstatuje, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě.
11. Zároveň však Ústavní soud konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014). Jakkoliv v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, tak musí přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky tohoto ustanovení na účinné vyšetřování. Neboli požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
12. V těchto případech Ústavní soud zároveň vždy zdůrazňoval, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo na život zaručené čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015), popřípadě práva dotýkající se fyzické integrity stěžovatelů (zejména zákaz mučení či nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny či čl. 3 Úmluvy). V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku), by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
13. V nyní posuzovaném případě nastala druhá varianta, přičemž po prozkoumání stěžovatelem napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by vyšetřování stěžovatelem tvrzeného přečinu křivého obvinění trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Vyšetřující orgány postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a rychle a rozhodnutí policejního orgánu bylo podrobeno (nikoliv pouze formální) kontrole ze strany státního zastupitelství. Napadené usnesení Okresního státního zastupitelství v Prostějově je věcně, řádně a přesvědčivě odůvodněno a stěžovatelovým námitkám v tomto směru Ústavní soud nemůže přitakat.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu