ECLI:CZ:US:2016:2.US.3321.15.1
sp. zn. II. ÚS 3321/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jarmily Bártkové, zastoupené JUDr. Alicí Kubovou Bártkovou, M.E.S., advokátkou se sídlem Rubešová 83/10, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 320/2015 ze dne 10. září 2015 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV, Odbor hospodářské kriminality - 2. oddělení, č. j. KRPB-11251-300/TČ-2014-060082-MV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Stěžovatelka má za to, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 2 Listiny, stejně jako čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále práva daná ústavně zaručenými principy dle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 Listiny.
3. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadaných ústavní stížností se zjišťuje, že stěžovatelce bylo dne 1. 10. 2015 doručeno usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 320/2015 ze dne 10. 9. 2015, kterým byla odmítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV, Odbor hospodářské kriminality - 2. oddělení, č. j. KRPB-11251-300/TČ-2014-060082-MV, kterým bylo rozhodnuto o zajištění nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky (pozemek p. č. X v k. ú. Přízřenice) jako náhradní hodnota. Obsahově obdobné rozhodnutí bylo vydáno ve věci zajištění peněžních prostředků na účtu penzijního připojištění (cca 35 000 Kč).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, shodně jako v opravném prostředku, že popírá trestnou činnost, tak jak je ji kladena za vinu, a trvá na tom, že se ničeho nedopustila. Usnesení napadená ústavní stížností neobsahují žádná řádná a úplná odůvodnění, skutečnosti a důkazy k nim zakládající důvodnost vydání takovéhoto rozhodnutí. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nenaplňují zákonné předpoklady jeho vydání dle §79f trestního řádu a považuje je za nepřezkoumatelná. Stěžovatelka neměla možnost se účinně bránit, neboť jí bylo odepřeno její právo nahlížet do spisu a vyvrátit nová a překvapivá tvrzení, že měla z poskytnutých úvěrů obdržet nějaké platby. Stěžovatelce byla zcela znemožněna jakákoliv reálná obrana proti nespravedlivým negativním dopadům do jejího vlastnického práva.
5. Stěžovatelka poukázala na svůj špatný zdravotní stav, sociální situaci, dosavadní bezúhonnost a negativní dopad do jejího osobního a rodinného života, dále argumentovala judikaturou Ústavního soudu (nález IV. ÚS 3501/13, IV. ÚS 919/14, II. ÚS 323/07, III. ÚS 888/14) a navrhla, aby rozhodnutí byla zrušena.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze v případě, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Požadavky, které jsou z pohledu ústavních kautel kladeny na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007 http://nalus.usoud.cz).
8. Při posuzování ústavnosti dočasných zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který vede nikoliv k odejmutí majetkových prostředků majiteli, nýbrž toliko k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování zákonem vymezených podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů i snaha (v co nejvyšší možné míře) eliminovat škodu způsobenou trestnou činností.
9. Jak je patrno ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 320/2015, tak v posuzované věci byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měla stěžovatelka jako podezřelá dopouštět způsobem, na místě a v čase tak, jak je podrobně uvedeno, kdy ve stručnosti mělo jít o to, že v období od dubna 2013 do září 2014 jako externí pracovnice Českomoravské stavební spořitelny nejméně v 25 případech, kdy měla vědět o tom, že tito žadatelé o úvěr předkládají falešná potvrzení o zaměstnáních a výdělcích, bez kterých by ke schválení úvěru rozhodně nedošlo. Tyto úvěry přesto zprostředkovala a měla se tak podílet na způsobené škodě Českomoravské stavební spořitelně a.s. přes 10 000 000 Kč.
10. Ústavní soud vzal v úvahu, že řízení je v počátečním stádiu a jedná se o komplikovanou a závažnou trestnou činnost ve spolupachatelství s třemi osobami, v rámci které měly trestným činem způsobit škodu přesahující 10 000 000 Kč. Za takového stavu věci byly důvody, na nichž spočívají napadená usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Policie ČR vyloženy jen stručně v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Lze ale konstatovat, že jsou natolik závažné a dostatečné k ospravedlnění zajištění nemovitého majetku a peněžních prostředků, o kterém tyto orgány činné v trestním řízení rozhodly.
11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčina výchozí teze, že zásah do jejích základních práv v podobě zajištění jejího majetku je nepřiměřený, nemůže obstát. Ústavní soud ve věci rozhodování o zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu posuzuje přiměřenost doby zajištění majetku rovněž s přihlédnutím k rozsahu řešené věci a stavu trestního řízení, kdy v případě mimořádných okolností shledává přiměřeným zajištění majetku po delší dobu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12 ze dne 11. 6. 2013). Judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka poukazovala v ústavní stížnosti, vychází ze zcela rozdílné procesní situace a na věc stěžovatelky nedopadá.
12. Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu