ECLI:CZ:US:2016:2.US.3325.15.1
sp. zn. II. ÚS 3325/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, Lesní Jakubov 44, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2014, č. j. 10 T 11/2013-815, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2015, č. j. 3 To 136/2014-898, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 5 Tdo 900/2015-40, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §21 odst. 1 a ustanovení §240 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a pokusem téhož zločinu podle ustanovení §21 odst. 1 a ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy, resp. jejich pokusy, a za sbíhající se trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, mu soud uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku (dále mu uložil též peněžitý trest a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce a člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy na dobu tří roků).
2. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že se stěžovatel dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na dani, protože se smluvil se spoluobžalovaným a vysvětlil mu alespoň v hrubých obrysech postup při vystavení falešných faktur, jejich uplatnění v příslušném daňovém přiznání, vylákání nadměrného odpočtu a rozdělení se o získané peníze. Následně pak předložil takto zajištěné účetní a daňové doklady účetní firmě, která jeho obchodním společnostem zpracovávala účetnictví a vyhotovovala jim daňová přiznání a uplatnil tím tyto falešné doklady v označených daňových přiznáních, která později podal u finančního úřadu, a nárokoval jimi po státu vyplacení nadměrného odpočtu. Učinil tedy ze své pozice všechno, aby dosáhl vyplacení nadměrného odpočtu, to znamená vylákání výhody na dani. Nevyplacení uplatňovaného nadměrného odpočtu bylo způsobeno jen a pouze činností finančního úřadu, který již krátce po podání daňového přiznání vyhodnotil přiznání jako nedůvěryhodné. Odvolací soud uvedl, že v napadeném rozsudku se nalézací soud správně logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, kdy podrobně vyložil, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, a k jakým skutkovým i právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nalézacího soudu přitom nebylo možno vytýkat nejasnost nebo neúplnost, rozsudek nebyl zatížen podstatnými vadami a též odůvodnění splňovalo kritéria požadovaná zákonem. Byl tak zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl pro rozhodnutí nezbytný, neboť soud měl k dispozici dostatek usvědčujících důkazů, zejména pak těch, které zcela jednoznačně potvrzovaly výpověď spoluobžalovaného a vyvracely obhajobu stěžovatele. Dovolání stěžovatele pak nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, protože postrádalo jakékoli konkrétní výhrady, které by směřovaly proti vadnému právnímu posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti, eventuálně proti nesprávnostem v odvolacím řízení, jež by mohly odpovídat dovolacím důvodům podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva") a porušila princip presumpce neviny zaručený v čl. 40 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že skutkový stav vyjádřený ve výroku rozsudku soudu I. stupně a potvrzený soudem II. stupně je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podstatná je údajně skutečnost, že jeden ze svědků po něm poptával materiál, kdy až po určité době od tohoto záměru ustoupil, neboť zboží poptával pro jiného koncového zákazníka, který však tomuto svědkovi neposlal peníze, jelikož si komponenty nakoupil jinde. Zároveň v té době, kdy došlo ke zrušení obchodu, byly již vystaveny faktury, neboť stěžovatel byl v dobré víře, že zboží prodává. Takto stěžovatel namítá, že jej obecné soudy shledaly vinným pouze na základě výpovědi druhého obžalovaného, který se ke své trestné činnosti před soudem doznal. Navíc stěžovatel považuje dotčenou věc, která byla následně orgány činnými v trestním řízení kriminalizována, za věc ryze obchodní povahy, kdy neměl v žádném případě v úmyslu obohatit se na cizí účet, respektive vylákat výhodu na dani. V této souvislosti stěžovatel též namítá, že nalézací soud se "pustil do výkladu zákona 235/2004 Sb.", přestože si k této problematice nenechal zpracovat žádný odborný znalecký posudek, a vyšel jen z výpovědí svědků, právního názoru finančního úřadu a faktického znění zákona. Závěrem pak stěžovatel odmítá závěr nalézacího soudu, že nejednal v omylu, ale jednal úmyslně se záměrem směřujícím k trestněprávnímu následku, kdy také připomíná zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, které v jeho případě rovněž nebyly ctěny.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, kdy dle jeho názoru soudy nezohlednily důkazy jemu svědčící, a zároveň chybně hodnotily další provedené důkazy. Ústavní soud k tomu připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť by provedené důkazy mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky, avšak toliko v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
7. Taková pochybení obecných soudů Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle. V této souvislosti musí Ústavní soud vyzdvihnout, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o rozličné zjištěné skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. Ústavní soud zde musí především odkázat na obsáhlé odůvodnění nalézacího soudu, v němž jsou dopodrobna jednotlivě i v souhrnu zhodnoceny provedené důkazy a je taktéž náležitě osvětlen skutkový stav věci (včetně výpovědi svědka Havranka, jíž se v ústavní stížnosti nejvíce dovolává stěžovatel - viz s. 26-27 rozsudku krajského soudu). Pokud dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho jednání bylo pouze věcí obchodní praktiky, musí Ústavní soud připomenout, že soudy náležitě prokázaly, že stěžovatelovy kroky nebyly pouze jednáním souladným s právem a činěným v rámci své podnikatelské činnosti, nýbrž jednoznačně směřovaly k vlastnímu nezákonnému prospěchu prostřednictvím zkrácení daně. Potrestání stěžovatele tak plně odráželo účel ustanovení §240 trestního zákoníku, jímž se poskytuje ochrana fiskálnímu zájmu státu, který je součástí jeho širších hospodářských zájmů. Dotčené trestní řízení ve věci stěžovatele tak lze považovat jako celek za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem skutků uvedených v obžalobě, aniž by došlo k porušení zmíněné zásady in dubio pro reo. Za této situace nemá Ústavní soud důvod nikterak přehodnocovat či dokonce zpochybňovat závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za polemiku s vyřčenými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu