ECLI:CZ:US:2016:2.US.3337.15.1
sp. zn. II. ÚS 3337/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lenky Hučíkové, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem Brno, Kachlíkova 15, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2015, č. j. 13 Co 295/2015-415, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 13. 11. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka v ní namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a domáhá se zrušení shora citovaného usnesení, kterým Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil usnesení Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 6. 2015, č. j. 5 C 105/2013-375, a to tak, že se řízení u okresního soudu nezastavuje.
2. Okresní soud totiž citovaným usnesením zastavil řízení (výrok I) a výrokem II žalobci uložil stěžovatelce uhradit náklady řízení. O zastavení řízení rozhodl za použití ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") ve spojení s §83 odst. 1 o. s. ř. (překážka litispendence). Vedle řízení před okresním soudem o určovací žalobě (žalobou se žalobce domáhal určení, že on a stěžovatelka - tedy žalovaná - jsou podílovými spoluvlastníky každý ideální jedné poloviny tam specifikovaného nemovitého majetku) bylo totiž u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 43 C 158/2014, které je vedeno mezi týmiž účastníky o zaplacení částky 8.472.492,50 Kč z titulu náhrady za investice žalobce do předmětného nemovitého majetku, jehož se týká i zmíněná určovací žaloba a který je v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný majetek stěžovatelky. Z těchto zjištění okresní soud dovodil, že projednání určovací žaloby brání překážka věci zahájené (litispendence), když v řízení o určovací žalobě byl uplatněn nárok týkající se stejného předmětu, týchž osob a vyplývající ze stejného skutku jako v řízení o náhradě za zmiňovanou investici žalobce.
3. Podle krajského soudu - jako soudu odvolacího - však takový závěr nalézacího soudu nebyl správný. Podle ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř. totiž zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. O stejnou věc ve smyslu právě citovaného ustanovení se však podle krajského soudu jedná tehdy, jestliže byl v pozdějším řízení uplatněn tentýž nárok nebo stav, o nichž bylo již dříve zahájeno jiné řízení a týká-li se téhož předmětu řízení a týchž osob. V případě řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 43 C 158/2014 se nicméně jedná o žalobu na plnění, zatímco v tomto řízení jde o žalobu určovací. V každém z těchto řízení je tedy uplatněn jiný nárok a ani skutková tvrzení, o která se nároky opírají, nejsou totožná. V jednom řízení je totiž základem žaloby tvrzení žalobce, že investoval do nemovitostí stěžovatelky, zatímco ve druhém řízení tvrzení, že žalobce je spoluvlastníkem nemovitého majetku. V jednom řízení tak bude rozhodnuto o peněžitém plnění, zatímco v řízení o určovací žalobě bude meritorně vyřešena otázka vlastnictví k předmětným nemovitostem.
4. Stěžovatelka s takovýmto závěrem krajského soudu nesouhlasí. V ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že není rozhodující pouze písemné znění jednotlivých žalobních návrhů, ale především jejich obsahové vyjádření. Již ze samotné logiky věci totiž není možné učinit závěr, že pokud žalobce žaluje tutéž částku jednou pomocí žaloby na plnění a podruhé prostřednictvím žaloby na určení, pak se nejedná o totožný předmět řízení. V této souvislosti se stěžovatelka navíc domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje prvky libovůle, neboť se vůbec nezabývá věcnou argumentací stěžovatelky a naopak zcela přejímá argumentaci žalobce.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu krajského soudu a v napadeném rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a jeho odůvodnění je rovněž dostatečně podrobné a přesvědčivé. Ústavní soud tedy neshledal žádný rozumný důvod k domněnce, která by mohla svědčit o zásahu do tvrzených základních práv stěžovatelky či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.
7. Ze samotného obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelce je dostatečně známa relevantní judikatura i názory plynoucí z odborné literatury, z nichž krajský soud při posouzení "totožnosti věci" vyšel a s nimiž se plně ztotožňuje též Ústavní soud. Stěžovatelka s nimi v ústavní stížnosti sice polemizuje, nicméně bez odpovídající a přiléhavé ústavněprávní argumentace. Zejména relevantně nezpochybnila základní východisko, že totiž o jednu věc nemohou titíž účastníci řízení vést i několik soudních sporů, aniž je dána překážka litispendence, jsou-li ovšem v každém takovém řízení k dané věci uplatňovány odlišné nároky. To je v kontextu právě projednávané věci - jak přiléhavě vysvětlil krajský soud (v jednom případě bude rozhodováno o žalobě na plnění, ve druhém o vlastnictví k nemovitostem) - splněno.
8. Ústavní soud ostatně nemohl přehlédnout ani to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nevysvětluje, jakým způsobem vlastně skutečnost, že je účastníkem pokračujícího soudního řízení, je sama o sobě schopna zasáhnout do jejích základních práv či svobod. Stěžovatelka má totiž možnost využít procesní prostor daný jí předmětným řízením k tomu, aby hájila svá práva za respektování všech zásad spravedlivého procesu.
9. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu