ECLI:CZ:US:2016:2.US.3358.14.1
sp. zn. II. ÚS 3358/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ludmily Majerové, zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem Mikulášská tř. 9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 č. j. 33 Cdo 1566/2014-227, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. září 2013 č. j. 12 Co 302/2013-193, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. dubna 2013 č. j. 30 C 615/2010-169, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Jiřího Mužíka a 2) Pharm.Dr. Marie Mužíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 10. 2014, se stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 4. 2013 č. j. 30 C 615/2010-169 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala po vedlejších účastnících zaplacení částky 215.500 Kč s úrokem z prodlení od 1. 1. 2009 do zaplacení (výrok pod bodem I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi ad l) náklady řízení v částce 51.437 Kč (výrok pod bodem II.). Dále soud rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí ad 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.).
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 9. 2013 č. j. 12 Co 302/2013-193 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a III. potvrdil (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. byl rozsudek soudu prvního změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi ad 1) náklady řízení v částce 22.942 Kč (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi ad 1) na nákladech odvolacího řízení částku 22.942 Kč a ve výroku pod bodem IV. bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí ad 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2014 č. j. 33 Cdo 1566/2014-227 odmítl.
II.
6. V ústavní stížnosti se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které se týkají otázky počátku běhu promlčecí lhůty z titulu vydání bezdůvodného obohacení, resp. dalších skutečností, jež se s tímto institutem spojují. Stěžovatelka tak brojí proti právnímu posouzení počátku běhu promlčecí lhůty u její pohledávky za žalovanými z titulu vrácení uhrazené kupní ceny, když rozhodnutími obou soudů došlo k popření ústavních práv stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy obou stupňů počítaly počátek běhu promlčecí lhůty ke dni podání první žaloby stěžovatelky na nahrazení projevu vůle, tj. ke dni 24. 3. 2005. Stěžovatelka i nadále považuje počátek běhu promlčecí lhůty ke dni 1. 1. 2009, kdy bylo zřejmé, že žalovaní odmítají s konečnou platností řádnou kupní smlouvu uzavřít.
7. Stěžovatelka dále namítá, že v rozhodnutí soudů obou stupňů chybí zjištění, zda se žalovaní na úkor stěžovatelky neobohatili úmyslně, čímž by stěžovatelka požívala ochrany desetileté lhůty před uplatněním případné námitky promlčení. Stěžovatelka je přesvědčena, že žalovaní od ní vylákali finanční plnění rovnající se kupní ceně předmětné nemovitosti v úmyslu na ni vlastnické právo nepřevést a v důsledku ani nevrátit kupní cenu s odkazem na vznesení námitky promlčení. Odvolací soud ani soud prvního stupně se s touto námitkou stěžovatelky nezabývaly, a řízení tak trpí nezhojitelnou vadou, která ve svém důsledku porušuje ústavně zaručená práva stěžovatelky.
8. Dále stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku vzájemného vyrovnání nároků účastníků, jakož i námitku vedlejších účastníků, že stěžovatelka pobírala ze specifikované nemovitosti nájem. K tomuto stěžovatelka uvádí, že shodně tak vedlejší účastníci disponovali s uhrazenou kupní cenou, takže tzv. ius fruendi bylo konzumováno oběma stranami, stěžovatelka pobírala zcela oprávněně nájem z věci, kterou považovala za své vlastnictví, když veškeré povinnosti ze smluvního ujednání splnila, a vedlejší účastníci pobírali plody z uhrazené kupní ceny ve výši 215.500 Kč. Ve světle těchto skutečností je však stěžovatelka neprávem zkrácena, když vedlejším účastníkům zůstává zaplacená kupní cena (včetně veškerých plodů) i celé vlastnictví předmětné nemovitosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že v případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 17. února 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08 (N 25/56 SbNU 273).
III.
10. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. V ústavní stížnosti se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, pokud jde o otázku počátku běhu promlčecí lhůty a její délky. Namítá, že v rozhodnutích soudů obou stupňů chybí zjištění, zda se žalovaní na úkor stěžovatelky neobohatili úmyslně, čímž by stěžovatelka požívala ochrany desetileté lhůty proti uplatnění případné námitky promlčení. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, pokud jde o otázku vzájemného vyrovnání nároků účastníků.
14. Podle ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "občanský zákoník") platilo, že se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odstavce 2 cit. ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (odst. 3 cit. ustanovení).
15. Ustanovení §107 odst. 3 občanského zákoníku řešilo obtíže, které se vyskytovaly ve vzájemných závazcích, kdy právo jedné strany podléhalo promlčení, zatímco právo druhé strany nikoliv (typicky závazek z neplatné kupní smlouvy, kde se promlčuje právo na vrácení zaplacené kupní ceny, avšak nepromlčuje se právo na vydání věci s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva). V zájmu ochrany spravedlivého řešení se vylučují účinky vznesení námitky promlčení, pokud nemůže druhý účastník promlčení namítat (kupující by nemohl namítat promlčení práva na vrácení věci, prodávající by mohl vznést námitku promlčení práva na vrácení zaplacené kupní ceny). Toto ustanovení lze podle soudní praxe aplikovat jen na ty případy, kdy podle smlouvy každý z účastníků (nikoliv jen jeden) něco dostal, a je proto povinen druhému účastníkovi při neplatnosti nebo zrušení smlouvy vrátit to, co dostal.
16. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, na které odkázal i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, se uvádí, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba (nyní jde podle zákona č. 89/2012 Sb. o promlčení lhůtu), tj. tzv. subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší - dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Uplynula-li marně alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je takovou rozhodující vědomostí znalost oprávněného těch skutkových okolností, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. Není přitom významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná.
17. V souzené věci dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelčině žalobě nelze vyhovět, neboť shledal předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí kupní absolutně neplatnou. Důvodem neplatnosti je ta skutečnost, že zcela chyběla podstatná a nezbytná náležitost této smlouvy, a to závazek, do které doby bude budoucí kupní smlouva, jejímž předmětem bude prodej garáže, uzavřena. Dalším důvodem pak byla skutečnost, že smlouvu o smlouvě budoucí uzavřel pouze vedlejší účastník ad 1), ač předmětná garáž náležela do společného jmění manželů obou vedlejších účastníků a tento nedostatek již nebylo možné zhojit uzavřením dodatku č. l, který uzavřela i vedlejší účastnice ad 2).
18. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Prodej garáže, resp. závazek k budoucímu prodeji garáže, uvedl odvolací soud, rozhodně nepatří k běžné správě majetku ve společném jmění manželů, o němž by mohl rozhodnout jen jeden z manželů. Soud prvního stupně se správně zabýval i otázkou, zda stěžovatelka předmětnou částku vedlejším účastníkům skutečně zaplatila a dospěl k závěru, že částka jim byla zaplacena tak, že částku 150.000 Kč vybrala stěžovatelka dne 25. 4. 2002 u Československé obchodní banky, a.s. a předala ji V. P., která byla k převzetí této částky ze strany vedlejšího účastníka ad 1) zmocněna, další část byla stěžovatelkou zaplacena ve splátkách. Ani tato skutečnost však nemůže na straně stěžovatelky vzbudit dojem, že se stala vlastnicí garáže. Pokud pak vedlejší účastník ad 1) vznesl námitku promlčení ohledně celé částky uplatněné v tomto řízení, pak k této námitce soud prvního stupně musel ve smyslu ust. §107 odst. 3 občanského zákoníku, přihlédnout. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně správně zabýval i otázkou běhu promlčecí doby, a pokud dospěl k závěru, že počala běžet nejpozději dne 24. 3. 2005, pak marně uplynula dne 24. 3. 2008. I tento závěr soudu prvního stupně shledal odvolací soud správným. Stěžovatelce muselo být zřejmé již v době, kdy podala první žalobu o nahrazení projevu vůle vedlejších účastníků (tedy dne 24. 3. 2005), že ti předmětnou garáž prodat nechtějí. Tento závěr musela učinit i z té skutečnosti, že neodstranili zástavní právo, které na předmětné nemovitosti (garáži) vázne. Stěžovatelka pak nemůže ani hovořit o dobrých mravech, když po celou dobu (od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tj. ode dne 24. 4. 2002) pronajímala garáž obou vedlejších účastníků nájemcům, kteří o to měli zájem, a tedy získala z tohoto pronájmu až na nepatrnou částku (odhadem kolem 17.000 Kč) totožnou částku, kterou zaplatila oběma vedlejším účastníkům jako kupní cenu, za kterou chtěla garáž koupit.
18. Ústavní soud akceptuje závěr soudů, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí kupní byla neplatná pro absenci její podstatné náležitosti, kterou je určení, do kdy má být kupní smlouva uzavřena. Dodatečnou dohodou stran o tom, do kdy má být kupní smlouva uzavřena, totiž nelze zhojit její absolutní neplatnost. Ústavní soud však musí odvolacímu soudu vytknout, že ust. §107 odst. 3 občanského zákoníku v souzené věci nelze použít.
19. I s ohledem na výše uvedenou výtku adresovanou odvolacímu soudu Ústavní soud uzavírá, že výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08 neshledal Ústavní soud v projednávané věci případným, neboť v dané věci se Ústavní soud zabýval i otázkou, zda obecné soudy poskytly ochranu stěžovatelovu legitimnímu očekávání. Výše uvedené závěry obecných soudů nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45).
20. Ústavní soud zjistil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
21. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
22. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu