ECLI:CZ:US:2016:2.US.3451.15.1
sp. zn. II. ÚS 3451/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Švancary, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, jíž se domáhá zrušení usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. 8. 2015, č. j. KRPM-88475-63/TČ-2014-140581-06, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 31. 8. 2015, č. j. 3 ZN 691/2014-65, a vyslovení, že Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci ve věci vedené pod č. j. 2 KZN 3109/2015-26 porušilo své povinnosti vyplývající mu ze zákona, za účasti Policie České republiky, Okresního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá nečinnost policie a státního zastupitelství ve věci jím ohlášené trestné činnosti. Tím mají tyto orgány porušovat jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel jako poškozený podal dne 27. 6. 2014 trestní oznámení. Policie shora označeným usnesením dotčenou trestní věc odložila se zdůvodněním, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání dle ustanovení §160 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však okresní státní zastupitelství nyní napadeným usnesením zamítlo, neboť dospělo k závěru, že citované usnesení Policie bylo vydáno na základě dostatečných skutkových zjištění a v souladu se zákonem. K žádosti stěžovatele o přezkum postupu okresního státního zastupitelství následně krajské státní zastupitelství uvedlo, že okresní státní zastupitelství postupovalo v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí i rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci dle ustanovení §159a odst. 5 trestního řádu a zamítnutí stěžovatelovy stížnosti dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu je proto správné.
3. V tomto postupu policie a státního zastupitelství stěžovatel spatřuje zásah do svých shora uvedených základních práv, kdy připomíná, že zahájením trestního řízení mu vznikla práva plynoucí z postavení poškozeného zejména podle ustanovení §43 trestního řádu. Zdůrazňuje, že v jeho případě bylo zjištěno, že se konkrétní osoba dopustila jednání, které je zákonem zakázáno, přičemž tímto jednáním mu způsobila újmu. Státní moc, která má sloužit všem občanům, tak měla jeho základní práva chránit. Její nečinnost totiž dává na jeho úkor více práv osobě, která mu úmyslně způsobila újmu jednáním porušujícím zákon, čímž vlastně její nezákonné jednání legalizuje, zatímco stěžovatelovi jako poškozenému ztěžuje dosažení jeho práv.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vytýkaným postupem státních orgánů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci (viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014). Jakkoliv totiž v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení (či naopak nezahájení) trestního stíhání, tak musí přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky tohoto ustanovení na účinné vyšetřování. To zjednodušeně vyjádřeno znamená, že požadavek účinného vyšetřování představuje "pouze" procesní povinnost tzv. náležité péče a nikoliv povinnost dosáhnout určitého požadovaného výsledku (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
7. V těchto případech však Ústavní soud vždy také zdůrazňoval, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejpečlivěji chrání právo stěžovatele na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015). V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
8. V nyní posuzovaném případě nicméně nastala druhá zmiňovaná varianta, přičemž po přezkoumání stěžovatelem napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by vyšetřování předmětné trestné činnosti trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či dokonce excesy ve shora uvedeném smyslu, takže by byl nezbytný jeho derogační zásah. Vyšetřující orgány totiž v daném případě zjevně postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle a rozhodnutí policejního orgánu bylo také podrobeno "dvojité" kontrole ze strany státního zastupitelství. Z ústavní stížnosti se přitom nikterak nepodává, že by stěžovatel namítal porušení některého z těchto principů účinného vyšetřování, nýbrž jeho argumentace spočívá pouze na údajně nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, tj. konečného výsledku vyšetřování. Jak ale plyne ze shora řečeného, v této okolnosti nelze spatřovat žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod.
9. Současně zdejší soud konstatuje, že s ohledem na stěžovatelem vylíčené skutkové okolnosti dané věci je případné přihlížet i k tomu, že stěžovatel jako poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělému pachateli, která by eventuálně rovněž mohla vést k ochraně jeho práv, jichž se dovolává v ústavní stížnosti. V těchto případech je opět derogační zásah Ústavního soudu do působnosti orgánů činných v trestním řízení možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to pouze u závažnějších trestných činů. V případě stěžovatele však žádná tato "mimořádnost" nenastala a ani vytýkaná údajná trestná činnost obecně nedosahuje výrazné závažnosti.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a postupů státních orgánů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími ani postupem shora označených orgánů činných v trestním řízení porušeny nebyly. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, jež by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu