ECLI:CZ:US:2016:2.US.3454.15.1
sp. zn. II. ÚS 3454/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 Tdo 492/2015-40, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2014, č. j. 7 To 475/2014-1223, a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1T 35/2012-1126, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 Tdo 492/2015-40, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2014, č. j. 7 To 475/2014-1223, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014 (v petitu ústavní stížnosti nesprávně uvedeno datum 16. 5. 2013), č. j. 1T 35/2012-1126, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, zejména poukazuje na nejasné a rozporné posouzení skutku a skutkových zjištění. Stěžovatelka je dále toho názoru, že skutky tak, jak jsou popsány v odsuzujícím rozsudku, nebyly skutečně prokázány, neboť soudy při hodnocení důkazů extrémně vybočily ze zásad formální logiky, v důsledku čehož porušily §2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce "tr. řád"). Stěžovatelka se také neztotožňuje se závěrem obecných soudů, že skutková zjištění v posuzované věci svědčí o jejím zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §4 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce "tr. zák."), pokud jde o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. c) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. pokud jde o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že je dána absence volní složky úmyslu - chybí vůle chtít způsobit následek a není dáno ani srozumění s jeho způsobením. Nalézací soudy dle stěžovatelky také nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v článku 2 odst. 2 a v článku 40 odst. 2 Listiny. Závěrem stěžovatelka namítá, že soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily její právo na spravedlivý proces.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 T 35/2012-1126, uznána vinnou trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustila skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., dále dva přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce "tr. zákoník"), a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jejichž spácháním byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 1 T 35/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 274/2013, byla stěžovatelka odsouzena podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovatelce uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce starosty a člena rady územního samosprávného celku na dobu 5 let. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti stěžovatelky k náhradě škody. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 7 To 475/2014-1223, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně ani Nejvyššího soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
6. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí již náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že skutková zjištění v posuzované trestní věci svědčí o zavinění stěžovatelky ve formě přímého úmyslu ve vztahu k trestným činům zneužívání pravomoci veřejného činitele a zpronevěry, a ve formě nepřímého ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, když zmíněná forma zavinění vyplynula zejména z charakteru a způsobu jednání stěžovatelky popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z okolností, za nichž k němu došlo. Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl, že trestní odpovědnost pachatele za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a naplnění jeho subjektivní stránky byly podmíněny existencí pohnutky pachatele způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jak je přitom patrné z rozhodných skutkových zjištění, jednání stěžovatelky vedené snahou vytvořit si podmínky pro získání obecního bydlení bez ohledu na přiměřenost ceny díla zaplacené z rozpočtu obce a na další nepříznivé majetkové důsledky pro obec odůvodňuje závěr o úmyslném zavinění obviněné a o existenci její pohnutky opatřit sobě neoprávněný prospěch a způsobit zmíněné obci škodu. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatelka vystupovala jako starostka této obce v postavení veřejného činitele (§89 odst. 9 tr. zák.) a byla povinna znát obsah svých pravomocí vyplývajících především ze zákona o obcích a dodržovat je ve své činnosti. Stěžovatelka však zneužila postavení veřejného činitele k prosazení osobních zájmů bez ohledu na majetkové zájmy obce, které měla naopak chránit, takže si počínala nehospodárně ke škodě této veřejnoprávní korporace. Právní úkony, které se týkaly především uznání uplatněných majetkových nároků zhotovitele díla, přitom dle Nejvyššího soudu nevyžadovaly žádné zvláštní odborné znalosti a jejich nevýhodnost pro obec musela být stěžovatelce zřejmá, pokud by jednala i jen s běžnou péčí a opatrností.
7. Ústavní soud je přesvědčen, že není důvodu, aby shora podaný závěr Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ústavní soud má také za to, že ani z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům nic vytknout. Soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Se zjištěným skutkovým stavem se zcela ztotožnil také odvolací soud. Závěry, k nimž tyto soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje závěr o vině stěžovatelky. Současně Ústavní soud dodává, že jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
8. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které platí, že Ústavní soud zásadně není oprávněn ověřovat důkazní postup obecných soudů či správnost jejich skutkových zjištění. Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Při dokazování v trestním řízení mají obecné soudy povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). Svůj důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 436/2000 ze dne 13. 6. 2002, nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů zároveň nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
9. Ústavní soud má za to, že výše uvedené podmínky byly v projednávaném případě beze zbytku naplněny, a nemohl tedy přisvědčit argumentům stěžovatelky, pokud jde o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Ústavní soud taktéž nezjistil, že by rozhodování obecných soudů bylo jakkoliv ovlivněno prvkem svévole. Obecné soudy zevrubně popsaly, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatelky a z jakých důvodů neuvěřily její obhajobě. Ústavní soud se ztotožnil s jejich argumentací a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Žádné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí dovolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud proto i napadené usnesení Nejvyššího soudu považuje za ústavně konformní.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu