ECLI:CZ:US:2016:2.US.3466.15.1
sp. zn. II. ÚS 3466/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Vlčka, 2) Miroslavy Novotné, obou zastoupených Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou, se sídlem Reální 172/2, Ostrava, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku č. j. 2 ZT 230/2015-9 ze dne 29. 10. 2015, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor Frýdek-Místek, oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPT-17919-78/TČ-2015-070281-273 ze dne 9. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavní práva zrušená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatelů pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), jehož se měli dopustit skutkem popsaným v usnesení. Stěžovatelé si podali proti uvedenému usnesení stížnost, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelé namítají, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je skutek popsán alternativně a vnitřně rozporně, dle jejich názoru nejde o vymezení jednoho skutku, nýbrž o skutky dva, takže stěžovatelé nevědí, jak a proti čemu se mají bránit a jakým směrem mají směřovat svou důkazní aktivitu. Mají za to, že policejní orgán je povinen skutek vymezit jednoznačně, v opačném případě usnesení nesplňuje požadavky stanovené právním řádem. Odůvodnění usnesení státního zástupce považují za velmi strohé, odkazující především na usnesení o zahájení trestního stíhání a reagující na námitky stěžovatelů zcela nedostatečným a tudíž nepřezkoumatelným způsobem. V této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02. Uvádějí, že již v přípravném řízení předložili důkazy, které oslabují tvrzení poškozených, policejní orgán však provedl selekci dostupných důkazů a výhradně se zabýval toliko důkazy svědčícími v neprospěch stěžovatelů, přičemž náprava tohoto stavu nebyla sjednána ani státním zástupcem, který se v hodnocení důkazů s policejním orgánem plně shodl.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, které je třeba vnímat jako řízení mimořádné. V případech, kdy nebylo dosud meritorně rozhodnuto, Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. ř. rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání koriguje pouze zcela extrémní vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.
Stěžovatelé tvrdí, že usnesení o zahájení trestního stíhání je vnitřně rozporné, pokud jde o popis skutku, který je uveden alternativně, a že se státní zastupitelství nedostatečně vypořádalo s jejich argumentací. Ústavní soud však, na rozdíl od stěžovatelů neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla takovými vadami, které by si vyžádaly jejich zrušení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471), na který stěžovatelé odkazují, Ústavní soud sice výjimečně připustil meritorní přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. potvrzujícího rozhodnutí stížnostního státního zastupitelství, vedoucí k jejich kasaci, učinil tak ovšem s ohledem na mimořádnou situaci poté, co zjistil zcela zjevnou libovůli, spočívající v naprosto nedostatečném odůvodnění rozhodnutí. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání jasně vyplývá, jakými konkrétními úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání stěžovatelů, i jaké závěry s ohledem na uplatněnou argumentaci stěžovatelů učinilo stížnostní státní zastupitelství.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Z tohoto faktu lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání není s ohledem na důkazní situaci možné po příslušných orgánech požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto počátečním stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby. Požaduje se přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, jehož rozsah musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž se nevyžaduje podrobná odpověď na každý vznesený argument (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 369/05 ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 555/15 ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2295/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2423/15 ze dne 26. 8. 2015 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Napadená usnesení se v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatelé, nijak nevymykají požadavkům ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., ve spojení s §160 odst. 1 tr. ř. Policejní orgán ve výroku rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelů. Nejde přitom o alternativní popis skutku, na základě něhož by stěžovatelé nevěděli, resp. vědět nemohli, jak a proti čemu se mají bránit. V jeho odůvodnění jsou totiž dostatečně rozvedeny skutečnosti, které svědčí o důvodnosti trestního stíhání, včetně pramenů, o něž policejní orgán své podezření opřel, což stěžovatelům umožňuje uplatnit během řízení patřičnou obranu. V postupu policejního orgánu Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo závěru o libovůli v rozhodování. Rovněž usnesení stížnostního orgánu odpovídá zákonným požadavkům kladeným na odůvodnění obdobných rozhodnutí. Státní zastupitelství se k věci vyjádřilo v rozsahu, v jakém to podle povahy a probíhajícího stádia řízení přicházelo v úvahu, přičemž žádný flagrantní nedostatek v rozhodnutí policejního orgánu nezjistilo. Stanovisko zaujalo i k namítaným nedostatkům v popisu skutku a k jeho tvrzené alternativnosti. Míru odůvodnění rozhodnutí nelze posuzovat podle její kvantifikace, neboť i velmi stručné odůvodnění může ústavní kritéria splňovat, vystihuje-li podstatu a smysl daného rozhodnutí, což dotčené usnesení státního zastupitelství splňuje. Stížnostním orgánem přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska rovněž obstojí.
Obsah napadených usnesení tudíž neporušuje práva stěžovatelů zaručená v čl. 36 a násl. Listiny. Předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny, což samo o sobě neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu nemohly doznat změn, či že by nemohlo dojít k zastavení trestního stíhání. Stěžovatelům přitom zůstává zachována možnost, aby v následujících stádiích řízení uplatnili všechna svá zákonná práva, včetně tvrzeného práva na obhajobu.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu