ECLI:CZ:US:2016:2.US.3477.15.1
sp. zn. II. ÚS 3477/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2015, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-51, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2015, č. j. 2 VSOL 931/2015-A-101, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel s ústavní stížností spojil i návrh na odložení vykonatelnosti uvedených rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Brně k návrhu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. (navrhovatel) o vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (stěžovatele) a jeho řešení konkursem, oznámil vyhláškou ze dne 22. 9. 2014, KSBR 31 INS 25648/2014-A-2, zahájení insolvenčního řízení stěžovatele. K uvedenému návrhu, který následně navrhovatel vzal zpět z důvodu úplné úhrady jeho závazků ve výši 15.786.310,13 Kč ze strany stěžovatele (vůči tomuto navrhovateli bylo proto řízení usnesením krajského soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-41, zastaveno), se předtím připojili další věřitelé/navrhovatelé (Slovenská sporiteĺňa, a.s., s pohledávkou ve výši 89.216.101,47 Kč, a PERFECT INVEST, a.s., s pohledávkou ve výši 140.512.627,00 Kč). K návrhu prvně jmenovaného pak Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením nařídil předběžné opatření ve smyslu ustanovení §111 a násl. insolvenčního zákona, kterým jednak ustanovil předběžného správce stěžovatele (Ing. J. Palachovou, výrok I.), jemuž současně stanovil informační povinnost ohledně zjištění stavu majetku stěžovatele (výrok III.), jednak uložil stěžovateli, aby "nenakládal svým nemovitým majetkem (...) a nakládal s ostatním majetkem, který mu patřil v době zveřejnění tohoto předběžného opatření a který může náležet do majetkové podstaty dlužníka, mimo rámec obvyklého hospodaření pouze s předchozím souhlasem předběžného správce a po předchozím souhlasném vyjádření prozatímního zástupce věřitelů; dále rozhodl, že peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je stěžovatel "oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem a s předchozím souhlasem předběžného správce, závazky vzniklé po zahájení řízení je oprávněn plnit jen v rozsahu přiměřeném pohledávkám za majetkovou podstatou a jim na roveň postaveným (...)" (výrok II.); dále jím vyzval osoby, které mají závazky vůči stěžovateli, aby po dobu trvání nařízeného předběžného opatření neposkytovaly plnění jemu, ale předběžnému správci (výrok IV.); po dobu trvání nařízeného předběžného opatření pak zakázal započtení vzájemných pohledávek stěžovatele a jeho věřitelů (výrok V.); současně jmenoval prozatímním zástupcem věřitelů Slovenskou sporiteĺňu, a.s. (výrok VII.) a v neposlední řadě vymezil účinky tohoto předběžného opatření a dobu jeho zániku (výroky VI. a VIII.).
3. Krajský soud se v odůvodnění tohoto rozhodnutí zabýval nejprve otázkou mezinárodní příslušnosti, neboť předmětné insolvenční řízení (s ohledem na zahraniční věřitele a část majetkové podstaty, která se nachází ve Slovenské republice) lze považovat za insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem ve smyslu ustanovení §426 insolvenčního zákona, přičemž se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že ke dni zahájení insolvenčního řízení jsou jeho hlavní zájmy soustředěny ve Slovenské republice, a proto je třeba přistoupit k zastavení řízení dle ustanovení §427 insolvenčního zákona. Krajský soud naopak po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost k danému insolvenčnímu řízení je dána českým soudům, neboť stěžovatel "je od poloviny roku 2005 občanem ČR, trvale žije a podniká v ČR, podle údajů z veřejně dostupných rejstříků je společníkem a zároveň jednatelem v několika desítkách společností se sídlem na adrese (stěžovatele) v ČR, proto nemá insolvenční soud sebemenší pochybnosti o tom, odkud své zájmy (stěžovatel) spravuje; ničím neprokázal opak. Na všech podáních, která (stěžovatel) soudu doručil, byla uvedena jeho adresa v ČR." Důvodnost nařízení daného předběžného opatření pak krajský soud spatřoval především v "účelovém jednání" stěžovatele (prokázaném na několika v odůvodnění konkretizovaných skutečnostech, zejména snaze o prodej či pronájem jím vlastněných nemovitostí), na jehož základě "může dojít ke zmenšení majetkové podstaty a poškození zájmu věřitelů v případě zjištění úpadku (stěžovatele)." Z tohoto důvodu také krajský soud ustanovil předběžného insolvenčního správce, jehož úkolem "je zamezit manipulaci s majetkem (stěžovatele) nad rámec ustanovení §111 insolvenčního zákona a získat co nejširší přehled o činnosti (stěžovatele) a dále kontrola jeho majetkového stavu a nakládání s majetkem, který může patřit do majetkové podstaty."
4. Stěžovatel proti tomuto usnesení krajského soudu podal odvolání, v němž zpochybnil mezinárodní příslušnost krajského soudu, neboť "absolutní většina jeho příjmů pochází ze zdrojů ve Slovenské republice", a opětovně proto navrhl zastavení insolvenčního řízení podle §427 insolvenčního zákona, a dále polemizoval se závěry krajského soudu o účelovosti jeho jednání v podobě snah o "zmenšení majetkové podstaty a poškození zájmu věřitelů", které se prý nezakládají na pravdě. Omezení plynoucí z uvedeného předběžného opatření se pak údajně ocitají nad rámec insolvenčního zákona, aniž by však k tomu krajský soud uvedl jakékoliv závažné důvody. Stejně tak nezákonným byl samotný proces ústící do jeho vydání, neboť předtím nebyl stěžovatel slyšen. Samotný insolvenční návrh a insolvenční řízení považuje stěžovatel za "šikanózní" a věřitele za osoby, které nejsou aktivně legitimovány k jeho podání, neboť jejich pohledávky "byly započteny", a proto měl být insolvenční návrh zamítnut podle ustanovení §128a odst. 1, 2 písm. c) insolvenčního zákona.
5. Vrchní soud v Olomouci o tomto odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že citované usnesení krajského soudu v napadených výrocích I., IV., V. a v převážné části výroku II. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Výrok II. usnesení krajského soudu pak změnil (podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř.) jen tak, že stěžovateli "uložené povinnosti při nakládání s ostatním majetkem nejsou podmíněny předchozím souhlasným vyjádřením prozatímního zástupce věřitelů." Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně důvodnosti vydání předběžného opatření, neboť "mu svědčí jednání (stěžovatele) spočívající v pronájmu či prodeji jeho nemovitostí". Vrchní soud tak neshledal důvodnými námitky stěžovatele, jimiž zpochybňoval jednak mezinárodní příslušnost soudů ČR, neboť toto tvrzení i chování stěžovatele považoval vrchní soud za "účelovou snahu změnit si bydliště s cílem vyloučit pravomoc českých soudů (forum shopping)", jednak aktivní legitimaci navrhovatelů k podání insolvenčního návrhu, neboť jím tvrzené započtení pohledávek dle vrchního soudu stěžovatel neprokázal doložením vlastních pohledávek vůči navrhovatelům. Stejně tak se vrchní soud neztotožnil s námitkami stěžovatele, jimiž zpochybňoval jak zákonnost postupu krajského soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení (zejména jeho vydání bez slyšení stěžovatele), tak soulad napadeného předběžného opatření s ustanovením §111 insolvenčního zákona, s výjimkou té části, v níž krajský soud dispoziční oprávnění stěžovatele se svým majetkem podmínil souhlasem prozatímního zástupce věřitelů. V tomto ohledu naopak vrchní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že byly překročeny zákonné limity dané ustanovením §113 odst. 1 insolvenčního zákona, které "umožňuje insolvenčnímu soudu zakázat dlužníkovi nakládat s majetkovou podstatou nebo toto nakládání podmínit souhlasem předběžného správce. Neumožňuje však podmínit vymezené úkony souhlasným vyjádřením (prozatímního) zástupce věřitelů." Proto jej také vrchní soud změnil.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces uvádí v podstatě shodné námitky, které byly již obsahem jeho odvolání, jehož kopii ostatně přikládá i k ústavní stížnosti. I nadále tak polemizuje se závěry obecných soudů a setrvává na svém stanovisku, že nebyly splněny předpoklady a podmínky dané insolvenčním zákonem, a to jak pro mezinárodní příslušnost soudů České republiky, když obecné soudy nesprávně hodnotily skutková zjištění a posoudily klíčovou otázku, tj. určení místa (domicilu) hlavních zájmů stěžovatele, kterým je Slovenská republika, tak i pro nařízení daného předběžného opatření, neboť v tomto případě došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho práv. Vedle toho stěžovatel opětovně namítá, že proces předcházející vydání daného předběžného opatření je zatížen vadou, neboť jej krajský soud vydal, aniž by přistoupil ke slyšení stěžovatele, jak vyplývá z judikatorního výkladu ustanovení §113 odst. 1 insolvenčního zákona, což stěžovatel dokládá obsáhlou citací z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 3 VSPH 17/2010.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření podle insolvenčního zákona nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá i stěžovatel. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
9. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatel v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku splnění podmínek řízení a zákonných předpokladů pro nařízení předběžného opatření podle ustanovení §111 a násl. insolvenčního zákona. V této polemice stěžovatel pokračuje i v ústavní stížnosti, neboť v ní obsažená argumentace, postrádající ústavněprávní rozměr (za takový nelze považovat pouhé konstatování, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces), představuje pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů, v nichž stěžovatel nesouhlasí s nařízením předběžného opatření. Ústavní soud se nicméně s těmito námitkami stěžovatele ohledně domnělého zásahu do jeho práva na spravedlivý proces postupem obecných soudů neztotožňuje, neboť tvrzený zásah neshledal. Naopak, Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud podrobně a srozumitelně vyložil, proč byly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření (zejména z hlediska přítomnosti důvodných obav z účelového jednání stěžovatele vedoucího ke zmenšení majetkové podstaty a poškození zájmu věřitelů), resp. že vrchní soud se důkladně vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele a velmi podrobně odůvodnil, proč většinu z nich nepovažoval za důvodné, včetně stěžejních námitek, předkládaných opětovně i nyní v ústavní stížnosti, tzn. zpochybnění mezinárodní příslušnosti obecných soudů ve smyslu ustanovení §426 insolvenčního zákona či existence procesní vady z důvodu absence slyšení stěžovatele před vydáním předběžného opatření. Takový postup obecných soudů Ústavní soud považuje za ústavně konformní a nelze proto přisvědčit ani názoru stěžovatele, že již samotným procesním postupem obecných soudů, ústícím do vydání ústavní stížností napadených usnesení, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V této souvislosti nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatel uvedenou námitku zpochybňující mezinárodní příslušnost obecných soudů již jednou v minulosti v řízení před Ústavním soudem "neúspěšně" předkládal, neboť jím dříve podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3070/15 (dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu