ECLI:CZ:US:2016:2.US.3503.15.1
sp. zn. II. ÚS 3503/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti S. P., zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Karlov 6, 796 01 Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2015 č. j. 2 To 193/2015-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 5 T 244/2014-60 ze dne 2. 10. 2014 uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) a odst. 2 trestního zákoníku. Dne 4. 5. 2015 podal otec stěžovatelky L. L. návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatelka s podáním tohoto návrhu souhlasila. Usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 5 T 244/2014-99 ze dne 2. 7. 2015 byl návrh zamítnut.
Ve lhůtě tří dnů od doručení usnesení podal otec stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl pro opožděnost, jelikož lhůta podle jeho názoru začala běžet již oznámením usnesení.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní namítá, že její otec již po vyhlášení usnesení okresního soudu informoval, že podává stížnost, na což údajně soudce odpověděl, že ji lze podat pouze v písemné formě. Stěžovatelka také s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že za počátek lhůty k podání stížnosti je nutno považovat až okamžik doručení. Stěžovatelka konečně namítá, že se krajský soud vůbec nezabýval vznesenou námitkou podjatosti tohoto soudu.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci L. L. a Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřili, čímž se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdali. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se k ústavní stížnosti také nevyjádřil, nýbrž pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a obsah příslušného spisu. Vzhledem k absenci vyjádření ze strany účastníků řízení nebyla stěžovatelka vyzvána k podání případné repliky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Blíže tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Při hodnocení aktivní legitimace navrhovatele přitom není rozhodné toliko samotné tvrzení zásahu, ale rovněž objektivní možnost zásahu do základních práv a svobod (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/13 ze dne 24. 9. 2013 či sp. zn. III. ÚS 192/15 ze dne 26. 8. 2015). Zásah orgánu veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, musí být individualizovaný a ochrany před ním se může u Ústavního soudu dovolávat pouze osoba, jejíž ústavně zaručená základní práva nebo svobody jím byla přímo dotčena (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2949/13 ze dne 13. 11. 2013). Tak tomu ovšem v projednávané věci není.
Jak je z ústavní stížnosti patrné, napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci byl odmítnut opravný prostředek stěžovatelčina otce, nikoli stěžovatelky samotné. Stěžovatelka stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí nepodala, přičemž i samotný návrh na povolení obnovy řízení byl podán pouze jejím otcem. Návrh na povolení obnovy řízení i stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí stěžovatelčin otec podal vlastním jménem, k čemuž v případě stížnosti zákon ani nevyžadoval stěžovatelčin souhlas (který není vyžadován ani pro případné zpětvzetí stížnosti; viz §144 odst. 2 a 3 trestního řádu, a contrario). Podáním stížnosti tedy stěžovatelčin otec uplatňoval svá procesní práva a pouze do těchto jeho práv mohlo být zamítnutím stížnosti jako opožděné zasaženo.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že řízení před obecnými soudy bylo vedeno ve věci stěžovatelky. Ústavní stížností napadené usnesení je totiž rozhodnutím čistě procesní povahy, kterým nebyla posuzována důvodnost návrhu na povolení obnovy, resp. správnost postupu soudu prvního stupně, nýbrž pouze naplnění procesních podmínek pro podání opravného prostředku osobou odlišnou od stěžovatelky. Rozhodnutí o tom, že tyto podmínky (konkrétně včasnost) naplněny nebyly, není způsobilé zasáhnout do stěžovatelčiných práv, nýbrž pouze do práv osoby, která opravný prostředek podala.
Lze dodat, že stěžovatelce nebylo odepřeno, aby stížnost proti rozhodnutí okresního soudu sama podala, o této možnosti naopak byla poučena a sama se rozhodla, že ji nevyužije. Z tohoto hlediska by bylo možné dojít i k závěru o nevyčerpání všech prostředků, které stěžovatelce zákon k ochraně jejích práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ze všech výše uvedených důvodů se tudíž jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2016
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka