ECLI:CZ:US:2016:2.US.3514.14.1
sp. zn. II. ÚS 3514/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky PaedDr. Miroslavy Weberové, zastoupené JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem Sokolská tř. 49, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2014, č. j. 11 Co 485/2014-194, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. března 2014, č. j. 64 C 145/2010-155, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a UNIMEX - INVEST, s. r. o., adresa Svojsíkova 2/1596, 708 00 Ostrava - Poruba, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 21, 702 00 Ostrava jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. března 2014, č. j. 64 C 145/2010-155, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (vedlejší účastnice řízení) zaplacení částky ve výši 23.800 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka představovala jednak žalobkyní placenou zálohu na služby (vodné a stočné) spojené s užíváním bytu, které ovšem žalovaná neposkytovala, jednak přeplatek na nájemném, které žalovaná nesprávně žalobkyni vypočítala a předepsala. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je třeba posoudit jako nárok na slevu z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu [§698 a §699 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], jehož předpokladem ovšem je uplatnění tohoto nároku v podobě právního úkonu u pronajímatele. Z úkonů, které žalobkyně vůči žalované učinila, však nikterak nevyplývá, že uplatňuje právo na prominutí úhrady nebo právo na slevu, ale je zřejmé, že požaduje vydání bezdůvodného obohacení, pro něž ovšem nejsou splněny předpoklady, neboť žalobkyně nehradila měsíční platby bez právního důvodu.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. září 2014, č. j. 11 Co 485/2014-194, rozhodnutí soudu prvního změnil toliko ohledně částky 2.324 Kč s příslušenstvím tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl; ve zbytku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uplatněný nárok rozdělil na částku 2.324 Kč, která představovala přeplatek na skutečně uhrazeném nájemném oproti nesprávně předepsanému nájemnému za měsíce červen až prosinec 2008 a tuto částku stěžovatelce přiznal. Žalobu na zbývající částku ve výši 21.476 Kč zamítl, neboť žalobkyně neprokázala, že by na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení. Jiné posouzení nebylo možné, neboť bylo zřejmé, že žalobkyně neuplatnila nároky na slevu z nájemného v intencích §698 odst. 1 obč. zák. a §699 obč. zák., resp. jak jsou tyto nároky rozvedeny v judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. 26 Cdo 372/2008).
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky by se danu věcí měl zabývat soud vyšší instance (ať již Nejvyšší či Ústavní soud), neboť se jedná o věc dosud judikatorně neřešenou a v rámci Krajského soudu v Ostravě rozhodly dva senáty totožnou problematiku rozdílně. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné (předmětem sporu je částka nepřesahující 50.000 Kč), obrací se na Ústavní soud, neboť soud prvního stupně neprovedl důkazy a nevypořádal se s námitkami stěžovatelky zřejmě právě proto, že proti jeho rozhodnutí není připuštěn řádný ani mimořádný opravný prostředek.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje okolnosti vedoucí ke vzniku sporu, jakož i jednání vedlejší účastnice, resp. jejího jednatele. Z pohledu právního posouzení věci jde především o vyjasnění otázky, jakou funkci po skončení zúčtovacího období hrají v nájemním vztahu placené zálohy na poskytované či neposkytované služby. Podle stěžovatelky nejsou zálohy na služby platbami, které by si mohl pronajímatel po skončení zúčtovacího období ponechat, ale musí je vyúčtovat nájemci, a pokud si je ponechá, bezdůvodně se tím obohacuje. Pokud, jak je tomu v daném případě, pronajímatel služby vůbec nezajistil, nemá na tyto platby právo. Stěžovatelka nesouhlasí s posouzením svého nároku jako nároku na slevu na službách (plněních poskytovaných s užíváním bytu), jak se snaží podávat vedlejší účastník. Nárok na slevu na službách nelze podle stěžovatelky požadovat, protože žádné služby nebyly dodány. Jiná situace by nastala u slevy z nájemného, která ovšem není předmětem tohoto sporu. Odvolacímu soudu vytýká, že jím použitá argumentace a odkazy na judikáty Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé, neboť nedopadají na problém, jehož se daný spor týká. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že po vedlejší účastnici nepožaduje slevu na nájemném, nýbrž vrácení zaplaceného přeplatku na zálohách za služby, které nejsou pronajímatelem dodávány. Rovněž poukazuje na nepoctivé a nečestné jednání jednatele vedlejší účastnice, které má povahu až kriminálního činu, pročež by mu neměla být poskytována ochrana, resp. by neměl mít prospěch z vlastního nezákonného a nepoctivého jednání (na podporu svého tvrzení uvádí znění §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
6. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval její námitkou, že soud prvního stupně při svém druhém rozhodnutí ve věci zcela změnil právní posouzení věci (v neprospěch stěžovatelky), aniž by provedl jakékoliv nové důkazy, a aniž by stěžovatelku poučil podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
III.
7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a od soudu prvního stupně příslušný spis.
8. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že mezi účastníky probíhají desítky sporů. Ohledně námitek stěžovatelky se odvolává na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatelka se snaží o vytvoření nové právní konstrukce z titulu bezdůvodného obohacení, která má nahradit nevyužité možnosti uplatnění klasických nároků (např. podle §691 nebo podle §698 odst. 1 obč. zák.), které jsou však z převážné části promlčeny.
9. Okresní soud v Ostravě ve vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Vedlejší účastnice řízení podala obsáhlejší vyjádření, v němž v prvé řadě zpochybňuje otázku přípustnosti ústavní stížnosti, neboť podle jejího názoru je ve věci přípustné dovolání. Pokud by nedospěl Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti, domnívá se, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Zdůrazňuje, že jedinou věcnou otázkou, která je k řešení, je otázka uplatnění slevy na zálohách za plnění poskytovaná s nájmem bytu. Podle vedlejší účastnice stěžovatelka tento nárok neuplatnila a nyní se snaží složitě konstruovat nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastnice připouští, že existují rozdílná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, avšak poukazuje na to, že ve druhé věci (věc vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 64/2012), která dle jejího názoru byla posouzena nesprávně, bylo podáno dovolání.
11. Stěžovatelka v replice polemizuje s vyjádřeními účastníků i vedlejší účastnice řízení. Ve vztahu k vyjádření Krajského soudu v Ostravě zpochybňuje jeho tvrzení ohledně množství vedených sporů (tvrdí, že v současnosti jich zůstalo neukončeno pouze 6) či ohledně výše skutečně placeného nájemného v situaci, kdy její byt není vytápěn. Opakovaně zdůrazňuje, že spor není veden o slevu z nájemného či o slevu z úhrad za služby, nýbrž o vrácení záloh zaplacených za služby, které však nebyly pronajímatelem dodány. Ve vztahu k vyjádření vedlejší účastnice pak rozporuje její názor ohledně přípustnosti dovolání v dané věci, což potvrdil i Nejvyšší soud, který usnesením ze sp. zn. 28 Cdo 697/2015 odmítl dovolání vedlejší účastnice ve výše zmiňované věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 64/2012 s odkazem na §238 odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
IV.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Podstatou stěžovatelčiných námitek je její nesouhlas s právním posouzením věci, resp. s posouzením, zda je možné podřadit uplatněný nárok pod bezdůvodné obohacení, či zda se jedná o nároky, které je možné vyřešit v rámci nájemního vztahu (např. uplatněním nároku na slevu podle §698 odst. 1 obč. zák.). Přitom poukazuje na rozdílné rozhodování různých senátů Krajského soudu v Ostravě ve skutkově totožných věcech. Pokud jde o polemiku s právním posouzením věci, Ústavní soud podotýká, že pouhé zpochybňování skutkových a zejména právních závěrů obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Z tohoto pohledu lze považovat závěry vyslovené v napadených rozhodnutích za ústavně konformní a i právně akceptovatelné. Soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily, proč nepovažují uplatněný nárok za bezdůvodné obohacení, ale měl být uplatněn jako nárok na slevu, což však stěžovatelka neučinila, a proto musela být její žaloba v této části zamítnuta.
14. Pokud stěžovatelka namítala, že existují rozdílná (protichůdná) rozhodnutí jednotlivých senátů Krajského soudu v Ostravě v totožných věcech, popř. pokud poukazovala na to, že uvedená problematika nebyla dosud vyřešena na úrovni Nejvyššího soudu a nyní po Ústavním soudu požaduje, aby k dané věci zaujal závazné stanovisko, přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury, či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci judikatury, či provádět samostatně výklad podústavního práva, a to ani v případech, které dosud nebyly judikatorně vyřešeny na vrcholné úrovni. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané, eventuálně rozdílné, rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Lze sice dát stěžovatelce zapravdu v tom, že situace, kdy existují vedle sebe rozdílná, či dokonce vzájemně si protiřečící rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech, není z pohledu právní jistoty účastníka řízení šťastná. I přesto však Ústavní soud, nejde-li o otázku ústavně zaručených práv, nemůže podávat závazný výklad podústavního práva. To, že senát Krajského soudu v Ostravě posoudil věc jinak než jiný senát téhož soudu, tedy v daném případě v neprospěch stěžovatelky, neznačí nutně, že rozhodl nesprávně (hodnotit to Ústavnímu soudu nepřísluší), nebo dokonce protiústavně. Nemůže být totiž na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit.
15. Jestliže stěžovatelka odvolacímu soudu vytýkala, že se nezabýval její námitkou, že soud prvního stupně při svém druhém rozhodnutí ve věci zcela změnil právní posouzení věci (v neprospěch stěžovatelky), aniž by provedl jakékoliv nové důkazy a aniž by stěžovatelku poučil podle §118a odst. 2 o. s. ř., není možné přehlédnout, že poprvé rozhodoval soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání, který je však založen na zcela jiných předpokladech než rozsudek ve věci samé. Proto, pokud dojde ke zrušení rozsudku pro zmeškání a vydání nového (oproti rozsudku pro zmeškání odlišného) rozsudku, nelze hovořit o změně právního posouzení. V absenci poučení ze strany soudů tedy nelze spatřovat pochybení odvolacího soudu.
16. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
17. Ze shora vyslovených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu