ECLI:CZ:US:2016:2.US.3515.15.1
sp. zn. II. ÚS 3515/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatele M. K., t. č. Věznice Valdice, PS 1/303, Valdice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 12. 2015 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým stěžovatel brojí proti svému odsouzení v trestním řízení blíže nespecifikovanými rozhodnutími soudů.
Stěžovatelovo podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Zejména z něj vůbec nebylo patrno, čeho se vlastně stěžovatel v tomto řízení domáhá, a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§30, §31 cit. zákona).
K odstranění formálních a obsahových nedostatků podání, jakož i nedostatku povinného zastoupení advokátem, byl navrhovatel vyzván přípisem, jemu doručeným dne 7. 12. 2015, v němž byl též upozorněn, že neodstraní-li vytýkané vady ve lhůtě do 30 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se mu rovněž náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, a jakými nedostatky oproti tomu trpí.
Na tuto výzvu stěžovatel zareagoval přípisem ze dne 28. 12. 2015, v němž však pouze uvádí, že požádal o ustanovení obhájce Krajský soud v Olomouci, avšak bez jakéhokoliv výsledku.
Ústavní soud za této situace konstatuje, že navrhovatel vady svého návrhu k dnešnímu dni neodstranil, přičemž lhůta k odstranění vytknutých vad marně uplynula již dne 6. 1. 2016.
Základní vadou, od níž se ostatně odvíjely i vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151; veškerá judikaturu Ústavního soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz)], smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup navrhovatele, který svůj návrh vůbec nijak ústavněprávně neodůvodnil a není z něj patrno, čeho se vlastně domáhá.
Jakkoliv si je Ústavní soud vědom omezených možností stěžovatele předestřít zásadní ústavněprávní argumentaci, bylo na něm, aby vyslyšel výzvu Ústavního soudu a zvolil si advokáta, jenž by vylíčil, v čem spočívalo jeho omezení základních lidských práv a svobod, jaká rozhodnutí vlastně napadá a rovněž by uvedl, že před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny přípustné prostředky k ochraně svých práv. Pokud tak neučinil, nemůže tuto jeho nečinnost Ústavní soud nikterak nahrazovat a návrh stěžovatele nelze jakkoliv meritorně posoudit. Právě proto ostatně ve výzvě k odstranění vad stěžovatele výslovně informoval o možnosti určení advokáta Českou advokátní komorou. Pokud tedy stěžovatel nyní uvádí, že požádal o ustanovení obhájce Krajský soud v Olomouci, je zjevné, že nerespektoval informaci, kterou mu Ústavní soud poskytl právě v tom směru, že má právo na poskytnutí právní pomoci advokátem určeným Českou advokátní komorou (a nikoliv soudem).
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj