ECLI:CZ:US:2016:2.US.3540.15.1
sp. zn. II. ÚS 3540/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Řehánka, zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem Svatoplukova 1209, Frýdek-Místek, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2015, č. j. 17 C 83/2014-43, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2015, č. j. 8 Co 165/2015-53, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, č. j. 32 Cdo 3570/2015-76, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 3. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2014, č. j. 17 C 83/2014-18, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni (Česká kancelář pojistitelů) částku 70.378 Kč s úrokem z prodlení a nahradit jí náklady řízení. Rozsudek byl žalovanému doručen dne 3. 11. 2014 postupem podle ustanovení §49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 24. 11. 2014 odvolání, v němž - vedle polemiky s napadeným rozsudkem - uvedl též to, že žalobkyni vícekrát upozornil, že se na adrese trvalého pobytu nezdržuje a proto jí sdělil náhradní adresu. Jelikož se na adrese trvalého pobytu nezdržuje, nebyl schopen ani přebírat zásilky o soudním řízení a tak dodržet předepsané lhůty k vyjádření. Okresní soud v Ostravě však usnesením ze dne 4. 12. 2014,
č. j. 17 C 83/2014-30, odvolání stěžovatele odmítl pro opožděnost.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž argumentoval, že se od 3. 11. 2014 do 23. 11. 2014 léčil s horečnatým onemocněním u svých rodičů na adrese, nahlášené ošetřujícímu lékaři, a proto nemohl převzít rozsudek a podat proti němu odvolání přede dnem 24. 11. 2014. Z tohoto důvodu má za to, že doručení rozsudku nebylo účinné ve smyslu ustanovení §50d o. s. ř., neboť se s ním z uvedeného omluvitelného důvodu nemohl včas seznámit. Odvolací soud se tak podle stěžovatele měl jeho odvoláním ze dne 24. 11. 2014 zabývat a věc projednat.
4. Okresní soud v Ostravě posoudil toto podání jako návrh na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku podle ustanovení §50d o. s. ř. usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností návrh zamítl. Dovodil, že skutečnost, že žalovaný se na adrese pro doručení trvale nezdržuje, není omluvitelným důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení rozhodnutí a není jím ani pracovní neschopnost stěžovatele, když nadto návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení by nebylo možno vyhovět již pro nedodržení prekluzivní lhůty stanovené k jeho podání, neboť podle citovaného zákonného ustanovení platí, že návrh je třeba podat do 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit.
5. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí v záhlaví označeným usnesením zrušil a řízení o vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku zastavil. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel návrh na vyslovení neúčinnosti doručení nepodal, nýbrž podal toliko odvolání proti usnesení, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a okolnost, že jde o neúčinné doručení, byla pouze jedním z důvodů, pro které bylo odvolání podáno. Usnesením ze dne 8. 6. 2015, č. j. 8 Co 225/2015-59, pak Krajský soud v Ostravě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze 4. 12. 2014, č. j. 17 C 83/2014-30, potvrdil.
6. Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 4. 2015, č. j. 8 Co 165/2015-53 (tedy usnesení, jímž krajský soud zastavil řízení o vyslovení neúčinnosti doručení) stěžovatel napadl dovoláním, jež ale bylo usnesením Nejvyššího soudu napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odmítnuto. Podle Nejvyššího soudu totiž krajský soud své rozhodnutí na otázce, kterou stěžovatel předložil dovolacímu soudu k posouzení (tedy na otázce, zda lze mezi omluvitelné důvody podle ustanovení §50d odst. 1 o. s. ř. řadit rovněž situaci, kdy se adresát z důvodu léčení s horečnatým onemocněním po dobu dočasné pracovní neschopnosti nachází na jiné adrese než je jeho trvalé bydliště) nezaložil. Podle krajského soudu totiž stěžovatel vůbec neučinil procesní úkon (návrh na vyslovení neúčinnosti doručení), jenž je podle ustanovení §50d odst. 1 o. s. ř. podmínkou pro to, aby soud mohl o neúčinnosti doručení rozhodovat.
7. Stěžovatel tvrdí, že v záhlaví citovaná rozhodnutí porušila jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť mu postupem obecných soudů byla odňata možnost v soudním řízení prokázat, že v rozhodném období již nebyl vlastníkem tahače Renault Magnum, a proto na jeho vrub nešly povinnosti plynoucí z pojištění odpovědnosti z provozu tohoto vozidla. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1876/2007, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz), podle níž "[p]odmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje, proto není splněna nejen v důsledku dlouhodobé nepřítomnosti, nýbrž i tehdy, jde-li o stav zcela přechodný, tj. například krátkodobý i několikadenní pobyt mimo bydliště, např. dovolená a podobně."
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a také odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud tak nezjistil žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu. Ostatně ani samotnou použitou argumentaci stěžovatele nelze označit za ústavněprávně relevantní.
10. Pro stručnost je proto možno uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2014, č. j. 17 C 83/2014-18, mohl seznámit nejdříve dne 24. 11. 2014. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se však podává - což stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani nikterak nezpochybňuje - že podání, jež okresní soud posoudil jako žalobu na neúčinnost doručení, podal až dne 6. 1. 2015, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty ve smyslu ustanovení §50d o. s. ř. I kdyby tedy stěžovatelovo podání skutečně splňovalo náležitosti žaloby na neúčinnost doručení a nebyl by důvod k zastavení řízení, jak to učinil v záhlaví citovaným usnesením krajský soud, byla by podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Jen pro úplnost Ústavní soud ještě dodává, že stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu se týká problematiky náhradního doručení žaloby a na žalobu na neúčinnost doručení podle ustanovení §50d o. s. ř. proto nedopadá.
11. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu