ECLI:CZ:US:2016:2.US.3544.15.1
sp. zn. II. ÚS 3544/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Vorlíčka, zastoupeného JUDr. Janem Touškem, advokátem se sídlem Praha 10, Služeb 3056/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 21 Co 286/2015-100, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2015, č. j. 15 C 8/2012-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele garantovaná mu čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 15 C 8/2012-58, uložil stěžovateli povinnost zaplatit JUDr. Vladimíru Hruškovi (zde vedlejší účastník) částku ve výši 30.790,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále povinnost zaplatit mu na nákladech řízení částku ve výši 7.292,- Kč (výrok IV.). Co do částky 4.758,- Kč soud řízení zastavil (výrok I.) a dále žalobu co do částky 280,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.). Ve vztahu k vyhovujícímu výroku soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel získal na úkor vedlejšího účastníka majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který následně odpadl. Za tento majetkový prospěch je dle názoru soudu prvního stupně třeba považovat rozdíl mezi nájemným za měsíce leden 2010, březen až květen 2011, červenec 2011 a prosinec 2011, které bylo vedlejším účastníkem uhrazeno stěžovateli ve výši stěžovatelem stanovené v oznámeních o zvýšení nájemného pro příslušné období, jež však byla následně rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2012, č. j. 18 C 329/2009-48, a ze dne 16. 12. 2011, č. j. 42 C 325/2010-32, pravomocně prohlášena za neplatná, a nájemným ve výši odpovídající posledně platnému zvýšení nájemného.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 21 Co 286/2015-100, jako věcně správné potvrzeno, když odvolací soud změnil toliko nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že stanovil, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 13.988,90 Kč. Odvolací soud stěžovateli uložil rovněž povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6.872,80 Kč.
III.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že již pouhý výpočet částky představující tvrzené bezdůvodné obohacení stěžovatele je vadný, když soud za posledně platnou výši nájemného považoval částku 2.962,- Kč měsíčně, namísto částky 3.018,- Kč měsíčně. Toto pochybení bylo dle názoru stěžovatele způsobeno tím, že soud prvního stupně bez dalšího přijal tvrzení vedlejšího účastníka o této výši nájemného, a to aniž by se v této souvislosti vypořádal s námitkami stěžovatele o zvýšení nájemného v roce 2007 na 3.018,- Kč. Vedlejší účastník dle názoru stěžovatele navíc v řízení neprokázal, v jaké výši nájemné stěžovateli v rozhodném období hradil a v jaké výši jej hradit měl. Stěžovatel v této souvislosti poukázal i na to, že vedlejší účastník v rozhodném období pobíral příspěvek na bydlení, jehož výše byla příslušnými orgány stanovena nikoli z částky 2.962,- Kč měsíčně, ale ze zvýšené výše nájemného. Stěžovatel dále zpochybnil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, jimiž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto o neplatnosti jím provedeného jednostranného zvýšení nájemného, přičemž tato rozhodnutí označil za nešťastná a rozporná se zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb."). Stěžovatel konečně namítl též to, že rozhodnutí soudů obou stupňů porušují jeho právo na ochranu vlastnictví, když jej nutí poskytovat byt nájemci za nikoli přiměřenou peněžitou úplatu, která by mu umožňovala udržovat byt v řádném stavebně technickém stavu, a dále nereflektují skutečnost, že vedlejší účastník porušuje zákonnou povinnost řádného užívání bytu.
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona a Ústavním soudu.
7. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
8. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatele se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Stěžovatel se pak svým návrhem fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud podrobil ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkumu z hlediska jejich věcné správnosti. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Ústavní soud má za to, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, když vysvětlily, k jakým závěrům dospěly a na základě jakých v řízení provedených důkazů tak učinily. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce, že by soudy přehlížely stěžovatelova tvrzení a naopak bez dalšího přejímaly tvrzení vedlejšího účastníka, neboť tato námitka nemá oporu v obsahu napadených rozhodnutí. Pravdivým v této souvislosti není ani tvrzení stěžovatele, že by vedlejší účastník v řízení neprokázal, v jaké výši nájemné stěžovateli v rozhodném období hradil a v jaké výši jej hradit měl, když výše skutečně hrazeného nájemného byla vedlejším účastníkem prokázána ústřižky poštovních poukázek, jejichž prostřednictvím bylo nájemné vedlejším účastníkem hrazeno (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), a výše nájemného, na nějž stěžovateli vznikl právní nárok, byla soudem určena dle posledně platného oznámení stěžovatele o zvýšení nájemného ze dne 1. 9. 2006 (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Opodstatněným pak není ani tvrzení stěžovatele, že soudy za posledně platnou výši nájemného považovaly částku 2.962,- Kč měsíčně (namísto částky 3.018,- Kč), a tudíž výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně stěžovatele stanovily vadně. To proto, že toto tvrzení stěžovatele se nezakládá na pravdě, neboť z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházely právě z částky ve výši 3.018,- Kč tak, jak se stěžovatel domáhal, nikoli z částky 2.962,- Kč, jak se domáhal vedlejší účastník, což následně nalezlo odraz též v zamítavém výroku rozsudku soudu prvního stupně (viz výrok III.).
10. Jde-li o námitky směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2012, č. j. 18 C 329/2009-48, a ze dne 16. 12. 2011, č. j. 42 C 325/2010-32, jimiž bylo dříve pravomocně rozhodnuto o neplatnosti stěžovatelem provedeného jednostranného zvýšení nájemného, která stěžovatel v ústavní stížnosti označil za nešťastná a rozporná se zákonem č. 107/2006 Sb., pak se jimi Ústavní soud nezabýval, neboť tyto námitky nesměřují proti nyní napadeným rozhodnutím, ale rozhodnutím vydaným již dříve ve zcela jiných soudních řízeních. Pokud stěžovatel tato rozhodnutí považoval za protiústavní, bylo na něm, aby se je pokusil zvrátit uplatněním řádných a následně mimořádných opravných prostředků, příp. též prostřednictvím ústavní stížnosti. Nic z toho však stěžovatel ke své škodě neučinil, jak bylo Ústavním soudem z veřejně dostupných zdrojů (oficiální portál Ministerstva spravedlnosti http://infosoud.justice.cz), jakož i z vlastní úřední činnosti Ústavního soudu, zjištěno. Totéž platí, i jde-li o námitku, dle které je stěžovatel (podle svého přesvědčení) soudy protiústavně nucen poskytovat předmětný byt vedlejšímu účastníku za nikoli přiměřenou peněžitou úplatu, neboť i tato námitka svou podstatou nesměřuje proti nyní napadeným rozhodnutím, ale proti rozhodnutím výše uvedeným, jimiž soudy již dříve prohlásily za neplatná jednostranná zvýšení nájemného učiněná stěžovatelem. Na právě uvedeném nic nemění ani to, že se jedná o rozhodnutí, která byla pro soudy závazná i v nyní souzené věci.
11. Ústavní soud se nezabýval ani námitkou, že vedlejší účastník předmětný byt neužívá řádně, neboť tato nijak nesouvisí s otázkou, zda se stěžovatel na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatil či nikoli. S předmětem sporu nesouvisí konečně ani tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník v rozhodném období pobíral příspěvek na bydlení, jehož výše byla příslušnými orgány stanovena dle zvýšeného nájemného, nikoli nájemného ve výši 3.018,- Kč, jak stěžovateli ostatně osvětlil již soud prvního stupně (viz str. 6 jeho rozsudku).
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu