ECLI:CZ:US:2016:2.US.3556.15.1
sp. zn. II. ÚS 3556/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Simply World s. r. o., IČO 24257907, se sídlem Jindřišská 908/12, Praha 1, zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti usnesení Celního úřadu pro Zlínský kraj sp. zn. Z-6407/TS-23/2014-R ze dne 16. 9. 2015 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 347/2015 ze dne 21. 10. 2015, za účasti Celního úřadu pro Zlínský kraj a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva, a to právo na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 1 k Úmluvě") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že Celní úřad pro Zlínský kraj napadeným usnesením v rámci prověřování podezření ze spáchání trestných činů účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. z., kterých se měli dopustit podezřelí, mezi nimiž je i stěžovatelka, jednáním popsaným v napadeném usnesení podle §79f zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zajistil po předchozím souhlasu státního zástupce jako náhradní hodnotu peněžní prostředky nacházející se na účtech stěžovatelky (označených ve výroku usnesení) ve výši 17 558 756 Kč. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka poukazuje na ústavněprávní požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetku dle §79a a násl. tr. ř., vytyčené v judikatuře Ústavního soudu, a vyslovuje přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou projevem nepřípustné libovůle, neboť nejsou řádně odůvodněna. Za zcela vágní považuje konstatování policejního orgánu, že v rámci prověřování dosud nebyl dohledán výnos z trestné činnosti. Dle jejího názoru požadavek na řádné odůvodnění nemůže naplňovat ani soudní rozhodnutí, v němž soud bez dalšího konstatoval, že byly splněny podmínky pro vydání usnesení o zajištění majetku stěžovatelky, aniž by uvedl konkrétní skutečnosti odůvodňující zajištění a aniž by se důsledně vypořádal se stížnostními námitkami.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Do pravomoci soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud také ve své obsáhlé judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, což se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. tr. ř. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2017/14 ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 2626/14 ze dne 30. 9. 2014 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Přes výše uvedené však zajištění majetku představuje opatření zasahující do základního práva na jeho pokojné užívání a jako takové musí být v souladu s principy legality, legitimity a proporcionality. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na takové rozhodnutí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak musí důkladně posoudit a zhodnotit doposud zjištěné skutečnosti svědčící pro omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně odůvodnit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 14. 4. 2014).
Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že usnesení policejního orgánu je odůvodněno velmi stručně. Toto usnesení však nelze posuzovat izolovaně, jak činí stěžovatelka, ale ve spojení s rozhodnutím stížnostního soudu, který si byl uvedeného deficitu vědom a relevantním otázkám věnoval náležitou pozornost. V napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč za stavu, kdy se ani v rámci provedených domovních prohlídek a finančních šetření nepodařilo zajistit přímý výnos z trestné činnosti, bylo postupováno podle ustanovení §79f tr. ř., které umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jiný majetek, který odpovídá, byť jen zčásti, hodnotě způsobené škody. Poukázal přitom na konkrétní skutečnosti, zjištěné z dosud shromážděných důkazů a dokladů i z údajů mýtných bran a správců daně, nasvědčující tomu, že podezřelí (vyjmenované fyzické a právnické osoby) vytvořili účelový obchodní řetězec společností, v rámci kterého uskutečňovali obchody za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty v souvislosti s nepřiznáním a neodvedením daně při pořízení zboží z jiného členského státu, i na konkrétní roli stěžovatelky, kterou měla v řetězci těchto společností zastávat. S přihlédnutím k tomu, že v daném stádiu trestního řízení nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost, že byl spáchán trestný čin a že stěžovatelka je osobou podezřelou z účasti na jeho spáchání, vztáhnout obecné požadavky věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu (závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, nemusí být plně hodnověrný ani konečný a může být dalším šetřením vyvrácen), nebylo shledáno pochybení ústavněprávního rozměru. K zajištění náhradní hodnoty došlo na základě zákona a sledovalo legitimní cíl, předmětná usnesení byla vydána k tomu oprávněným orgánem a v jejich odůvodnění (posuzovaném komplexně) nebyly zjištěny známky svévole. Do práva na spravedlivý proces tak zasaženo nebylo.
Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení vlastnického práva je třeba připomenout smysl a účel institutu zajištění náhradní hodnoty dle §79f tr. ř. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického (dispozičního) práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Jak vyplývá z ustanovení §79f tr. řádu a §80 tr. řádu, potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení; ze spojení uvedených ustanovení pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv majitelů zajištěných náhradních hodnot, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění.
Lze proto uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky. O takový zásah by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných věcí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení, posuzovaná jako celek, porušila tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2015
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu