ECLI:CZ:US:2016:2.US.3564.16.1
sp. zn. II. ÚS 3564/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: M. B., t. č. Věznice Valdice, bez zastoupení, směřující proti blíže nespecifikovaným rozhodnutím v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 45/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Pro přehlednost se jeví jako vhodné nejprve rekapitulovat obsah dosavadních ústavních stížností stěžovatele a způsob jejich vyřízení. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil již dne 28. 1. 2016, kdy Ústavní soud obdržel ručně psané podání stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 1 T 45/2015, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 121/2015. Podání stěžovatele nesplňovalo podmínky kladené na návrh na zahájení řízení (zejména nebyla splněna podmínka povinného zastoupení advokátem), Ústavní soud však vyhodnotil vyzývání stěžovatele k odstranění vad jeho podání jako neúčelné. Ústavní stížnost totiž bylo nutné odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, protože stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když před podáním této ústavní stížnosti neuplatnil mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání (viz usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 320/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dovolání, které stěžovatel následně podal, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 779/2016, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Dne 24. 8. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno další ručně psané podání stěžovatele, kterým brojil proti výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že ani toto podání nesplňovalo formální náležitosti ústavní stížnosti, byl stěžovatel vyzván k odstranění vad svého podání, přičemž byl poučen, že pokud vady nebudou ve stanovené lhůtě odstraněny, bude ústavní stížnost odmítnuta. Protože stěžovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené neodstranil, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2841/16).
Dne 27. 10. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno prozatím poslední (opět ručně psané) podání stěžovatele, evidované pod sp. zn. III. ÚS 3564/16, směřující proti blíže nespecifikovaným rozhodnutím v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 45/2015. Přestože byl v tomto směru v minulosti stěžovatel již poučen, opět není zastoupen advokátem a ústavní stížnost nesplňuje ani další formální náležitosti. Stěžovatel ve svém podání neupřesňuje, proti kterým konkrétním rozhodnutím brojí, ale z obsahu je zřejmé, že se v obecné rovině domáhá přezkumu dosavadních rozhodnutí soudů v této věci a prošetření celého případu, když má za to, že byl odsouzen nespravedlivě.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 1 T 45/2015, byl přitom stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a bylo mu uloženo protialkoholní ochranné léčení v ústavní formě. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 121/2015, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele jako nedůvodné a dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 779/2016.
Obsah ústavní stížnosti nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutné ústavní stížnost odmítnout. Vyzývání stěžovatele k odstranění vad jeho podání Ústavní soud za dané situace vyhodnotil jako neúčelné.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud přitom shledal, že návrh stěžovatele je třeba posoudit jako opožděně podaný.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Úřední činností soudu (ze sdělení Krajského soudu v Praze a z přiložených kopií příslušných doručenek) bylo zjištěno, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 779/2016, bylo advokátovi stěžovatele doručeno dne 18. 7. 2016 a stěžovateli dne 19. 7. 2016. Nyní projednávaná ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu doručena až dne 27. 10. 2016. Tato ústavní stížnost tedy zjevně nebyla podána ve lhůtě vyplývající z §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tedy ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Svou ústavní stížnost ze dne 24. 8. 2016 tedy stěžovatel sice podal včas, avšak svůj nynější návrh podává již po uplynutí dvouměsíční lhůty a aktuální ústavní stížnost tak musí být odmítnuta jako opožděně podaná.
Procesní lhůta stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je lhůtou kogentní a Ústavní soud, který je dle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán zákonem o Ústavním soudu, ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout. Právě uvedené přitom vyplývá také z dlouhodobě konstantní judikatury Ústavního soudu k dané problematice (namátkou viz např. usnesení ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 468/15, usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 361/12, usnesení ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 48/10 nebo usnesení ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS 441/03 a řada dalších). Shodně viz také komentářová literatura, např. WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 340.
Pokud by snad podání stěžovatele mělo směřovat proti usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2841/16, kterým byla předchozí ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta pro neodstraněné vady, muselo by být odmítnuto podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustné, jelikož dle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není odvolání proti usnesení o odmítnutí návrhu přípustné. Domáhat se u Ústavního soudu přezkumu jeho předchozích odmítavých rozhodnutí tedy nelze, přičemž v tomto směru byl stěžovatel v usnesení sp. zn. II. ÚS 2841/16 také řádně poučen (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3186/13, usnesení sp. zn. III. ÚS 2280/08 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1455/08).
Pro úplnost je třeba poznamenat, že dne 27. 11. 2016 byl Ústavnímu soudu doručen přípis advokáta JUDr. Viliama Kováčika, který byl rozhodnutím České advokátní komory ze dne 31. 10. 2016 určen stěžovateli k poskytnutí právní služby, a to "posouzení právního stavu ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 4 Tdo 779/2016-34, příp. sepis a zastoupení v řízení". Advokát však nedoložil speciální plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem (§30 odst. 1, §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), ani ústavní stížnost stěžovatele nedoplnil, toliko Ústavní soud požádal o poskytnutí podání, které učinil stěžovatel, aby mohl zaujmout stanovisko k úmyslu stěžovatele podat ústavní stížnost, resp. doplnit podání stěžovatele. S ohledem na shora uvedené posoudil Ústavní soud vyzývání advokáta k odstranění vad ústavní stížnosti jako neúčelné, když na závěru, že nynější ústavní stížnost nebyla podána ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, by se již nic změnit nemohlo.
Na základě této argumentace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu