ECLI:CZ:US:2016:2.US.3567.15.1
sp. zn. II. ÚS 3567/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Lhotské, zastoupené Mgr. Barborou Svobodovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 21, 591 01 Žďár nad Sázavou, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. září 2015, č. j. 54 Co 680/2015-59, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě jako soud odvolací usnesením ze dne 23. září 2015, č. j. 54 Co 680/2015-59, odmítl v řízení o zaplacení částky 897 Kč s příslušenstvím odvolání žalované (stěžovatelky) jako nepřípustné [§218 písm. c) ve spojení s §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť předmětem řízení byla bagatelní částka.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud neposoudil podání stěžovatelky označené jako "odvolání" podle obsahu, když jejím záměrem nebylo podání odvolání, nýbrž podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř., přičemž tato zmatečnost spočívala v tom, že jí nebylo doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně (z důvodů v ústavní stížnosti podrobně rozebíraných), čímž ji měla být odňata možnost jednat před soudem.
4. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování tzv. podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
5. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítala, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Aby mohl obecný soud o návrhu jednat, musí být návrh - procesní úkon účastníka řízení - dostatečně určitý a srozumitelný; pokud tomu tak je a je-li rozpor mezi formálním označením úkonu a jeho obsahem, soud podle §41 odst. 2 o. s. ř. uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. V projednávaném případě nicméně Ústavní soud akceptoval, že odvolací soud byl plně oprávněn posoudit obsah podání, které stěžovatelka označila jako "odvolání", způsobem jakým učinil, a to i přes stěžovatelkou formulovaný petit, jímž žádala "aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a následně, aby bylo nařízeno nové jednání ve věci, neboť jsem se z vlastní viny nedozvěděla včas o nařízeném jednání, kde bych chtěla uplatnit svá práva."
7. I pokud by totiž Ústavní soud dal stěžovatelce za pravdu v tom směru, že postup odvolacího soudu, který neposoudil vzhledem k obsahu její podání jako žalobu pro zmatečnost, je třeba považovat za postup přílišně formalistický, nemohlo být dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci kvalifikovaně zasaženo žádné ústavně chráněné právo stěžovatelky, neboť řízení vedené o částku 897 Kč je řízením o bagatelní věci, což samo o sobě vylučuje posun do ústavněprávní roviny, a činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)].
8. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu