ECLI:CZ:US:2016:2.US.3586.14.1
sp. zn. II. ÚS 3586/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem sídlem Sokolská 270, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014 č. j. 3 Tdo 729/2014-22, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. prosince 2013 č. j. 55 To 33/2013 - 427 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. září 2012 č. j. 1 T 18/2010 - 401, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 13. 11. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 12. 2013 č. j. 55 To 33/2013 - 427 a rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2012 č. j. 1 T 18/2010 - 401, neboť odklad výkonu rozhodnutí, který byl již nařízen, nebude v rozporu s veřejným zájmem a pro oprávněnou Českou pojišťovnu, a. s. (dále jen "pojišťovna"), nebude znamenat nějakou nepoměrně větší újmu, než jaká by vznikla stěžovateli.
3. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny procesní podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 9. 2012 č. j. 1 T 18/2010 - 401 byl V. M. uznán vinným dvojnásobným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, a stěžovatel trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku. Uvedeného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že cíleně a vědomě pomáhal V. M. při fingování dopravní nehody jeho nepojízdného a poškozeného vozidla a dále tím, že jako řidič vozidla majitele V. M. úmyslně najel s již dříve poškozeným vozidlem do právě projíždějícího vozidla. Za uvedené trestné činy byl V. M. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž takto uložený trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a stěžovatel k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem tohoto trestu na dobu dvou let. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody tak, že podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byla obžalovanému V. M. uložena povinnost uhradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 43 658 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílné uhradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 156 108 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řadu byl poškozený Karel Novák odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V předmětné věci podali obžalovaní V. M. i stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 5. 12. 2013 č. j. 55 To 33/2013 - 427 tak, že ho jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali odsouzení V. M. i stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 6. 2014 č. j. 3 Tdo 729/2014-22 odmítl.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nikdy nebylo zjištěno, že by vozidlo tovární značky Škoda Octavia bylo dovezeno v nepojízdném stavu na strom v katastru obce Světlá pod Ještědem. Stěžovatel je přesvědčen, že nebylo zjištěno, že se dopravní nehoda odehrála tak, jak znalec nasimuloval.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že nebyl řidičem vozidla poškozeného a že "pojistnou škodu" na něm způsobenou u pojišťovny nikdy neuplatnil, ani mu nebyla nikdy vyplacena a neměl z toho žádný prospěch. Stěžovatel uvádí, že se nepodílel na skutcích, ale byl jen spolujezdec, který nemohl zabránit případnému vzniku nahlášené nehody, a ani nemohl být spolupachatelem v podobě účastenství na jejich vzniku, pokud vůbec k těmto skutkům došlo. Stěžovatel uvádí, že nebyl účasten na pojistném podvodu. Přesto bylo rozsudkem okresního soudu stěžovateli uloženo, aby společně s odsouzeným M. pojišťovně uhradil částku 156 108 Kč.
7. Stěžovatel dále poukazuje na to, že závěrečné vyhodnocení posudku soudního znalce Ing. Čepka provedené soudem je zcela chybné. Stěžovatel uvádí, že soudní znalec Ing. Kubelka konstatoval, že hodnocení tohoto znalce ve znaleckém posudku nemohlo odpovídat realitě, neboť byly vzaty v úvahu zcela mylné, nainscenované formy možného vzniku dopravní nehody, když tyto simulace neodpovídaly realitě. Posudek Ing. Čepka byl podle stěžovatele vadný a nerespektoval fyzické jevy, které vedly k dopravním nehodám.
III.
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud dále připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků. Dále je třeba upozornit, že pouze obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny).
11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě pouze polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit.
12. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěrečné vyhodnocení posudku soudního znalce Ing. Čepka je chybné, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení krajského soudu, ve kterém tento soud uvedl, že Ing. Čepek se pečlivě a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi skutečnostmi. Znalec stvrdil závěry znaleckého posudku v hlavním líčení konaném dne 14. 9. 2012. Znalci pak byly kladeny dotazy ze strany soudu a státního zástupce. Obžalovaným byla rovněž dána možnost klást znalci otázky, přičemž obhajoba této možnosti využila.
13. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem objasnily, z jakých důkazů v souzené věci vycházely a k jakým právním závěrům na jejich základě dospěly. Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč uvěřily znaleckému posudku vypracovanému Ing. Richardem Čepkem, znalcem z oboru ekonomika, ceny a odhady, oceňování motorových vozidel, doprava, doprava městská a silniční. Podle závěrů soudů nejsou pochybnosti o objektivitě tohoto posudku a závěry plynoucí z podaného posudku jsou přesvědčivé a korespondují s ostatními učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy rovněž přesvědčivě vysvětlily, proč uvěřily svědeckým výpovědím Angely Novákové a Pavla Malkovského a naopak neuvěřily výpovědím dalších svědků. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a nelze dospět k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu. Ústavní soud se tak ztotožňuje se závěry obecných soudů, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit spolehlivě i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
15. S ohledem na neopodstatněnost podané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k odložení vykonatelnosti rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu