ECLI:CZ:US:2016:2.US.3591.15.1
sp. zn. II. ÚS 3591/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Agrotech Pleše, s.r.o., se sídlem Pleše 105, Kardašova Řečice, zastoupené JUDr. Zbyňkem Krchňavým, advokátem se sídlem Bratrská 303/I, Dačice, směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 6. 2010, č. j. 44820/10/086910304633 a č. j. 44801/10/086910304633, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2144/12-1100, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2013, č. j. 10 Af 450/2012-109, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2015, č. j. 2 Afs 77/2013-69, za účasti Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Odvolacího finančního ředitelství, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (pozn.: v souvislosti s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přešla pravomoc finančních ředitelství na Odvolací finanční ředitelství a současně jím došlo k úpravě věcné i územní působnosti jednotlivých finančních úřadů). Uvedeným rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo podle ustanovení §114 a §264 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), odvolání stěžovatelky proti v záhlaví citovaným rozhodnutím (platebním výměrům) Finančního úřadu v Českých Budějovicích (správce daně), kterými byla stěžovatelce předepsána k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, a to jednak za zdaňovací období roku 2006 ve výši 71.520 Kč (a současně byla uložena povinnost platit penále ve výši 14.304 Kč), jednak za zdaňovací období roku 2007 ve výši 1.330 Kč (a současně byla uložena povinnost platit penále ve výši 266 Kč). Správce daně při vydání uvedených platebních výměrů vycházel ze závěrů daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2006 a roku 2007, zahájené u stěžovatelky dne 2. 7. 2008, při níž bylo mj. zjištěno, že stěžovatelce byla na základě "Smlouvy o službách" ze dne 1. 1. 2006 fakturována částka 240.000 Kč za provedenou práci a cestovné ze strany osob, které byly současně jejími jednateli a společníky. Správci daně proto vznikly pochybnosti ohledně správnosti, pravdivosti a úplnosti údajů uvedených stěžovatelkou, a proto ji vyzval k odstranění pochybností ve vztahu k této konkrétní daňové povinnosti, což ovšem stěžovatelka nedokázala.
3. Stěžovatelka jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale uváděla, že procesní postup správních orgánů byl nezákonný, neboť daňová kontrola nebyla zahájena ani ukončena řádně a v souladu se zákonem, jejich právní závěry jsou založeny na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a vycházejí z nesprávného hodnocení provedených důkazů a právního posouzení věci, když se dopouští nepřípustného "dvojího zdanění". Dále stěžovatelka namítala, že finanční ředitelství se dostatečně nevypořádalo se všemi jejími odvolacími námitkami proti rozhodnutí správce daně, přičemž tento postup nesprávně aproboval i krajský soud v ústavní stížností rovněž napadeném rozsudku, který nadto svůj postup taktéž zatížil řadou procesních vad, ústících do vydání nezákonného (nepřezkoumatelného) rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku tyto kasační námitky stěžovatelky neshledal důvodnými [i s ohledem na skutečnost, že "stěžovatelka aplikuje shodné argumentační schéma jak v řízení před krajským soudem, tak v řízení o kasační stížnosti. Toto schéma je charakteristické tím, že spojuje námitku nepřezkoumatelnosti prakticky s každým žalobním či stížnostním bodem (...). Pro všechna podání je rovněž typické prolínání a opakování obsahově shodných námitek bez vzájemné logické souvislosti, což, jak přiléhavě poznamenal již krajský soud, vede nejen k tomu, že pravá podstata problému ustupuje do pozadí (...)." - str. 12-13 rozsudku], což také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a obsáhle zdůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti nepovažuje za nezbytné jeho závěry zde rekapitulovat a v tomto ohledu na něj zcela odkazuje (koneckonců tento rozsudek, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i krajského soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že shora předestřeným postupem správní orgány a obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv. Nadto polemizuje se způsobem, jakým se Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku vypořádal s jejími námitkami, obsaženými v kasační stížnosti, a celkově tak zpochybňuje jeho právní závěr o věcné správnosti procesního postupu správce daně i právních závěrů krajského soudu, o jejichž nezákonnosti, resp. neústavnosti je stěžovatelka i nadále přesvědčena.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. jemu předcházejících rozhodnutí obecných soudů i rozhodnutí správních orgánů a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány, v daném případě finanční orgány a posouzení otázky zákonnosti jejich procesního postupu (zejména daňové kontroly) ústícího do vydání předmětných platebních výměrů. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před správními orgány i obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že "stěžovatelka aplikuje shodné argumentační schéma jak v řízení před krajským soudem, tak v řízení o kasační stížnosti", neboť ani nyní v řízení o ústavní stížnosti uvedené argumentační schéma stěžovatelka neopouští a opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o její snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jejího případu nemělo vůbec dojít k vydání předmětných platebních výměrů a naopak měla být deklarována nezákonnost postupu správce daně při zahájení (i ukončení) daňové kontroly. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
8. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž daňového řádu (příp. dříve platného zákona o správě daní a poplatků), které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Především se důkladně zabývaly stěžovatelkou namítanou nezákonností postupu správních orgánů v daňovém řízení (včetně zahájení daňové kontroly), námitkou přezkoumatelnosti jejich rozhodnutí i způsobem řešení sporné otázky, zda stěžovatelka vydáním platebních výměrů k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti nečelila nepřípustnému "dvojímu zdanění" téhož příjmu, přičemž dospěly k závěru, že správní orgány nepostupovaly v rozporu s příslušnými ustanoveními tehdy platného zákona o správě daní a poplatků a jejich procesní postup a ani přijaté právní závěry proto nelze považovat za nezákonné. Správními orgány i krajským soudem zastávaný právní názor i samotný procesní postup správce daně nadto Nejvyšší správní soud důkladně konfrontoval se závěry své dosavadní judikatury v obdobných věcech, na které v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku zevrubně odkazuje, přičemž v určitých aspektech (k námitce stěžovatelky) je i korigoval (např. výklad ustanovení §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu ke splnění povinnosti správce daně zaslat dotčenému daňovému subjektu zprávu o daňové kontrole - viz str. 18-19 rozsudku), nicméně tyto procesní nedostatky nedosahovaly dle Nejvyššího správního soudu takové intenzity, která by odůvodňovala přijetí závěru o nezákonnosti celého správního řízení a tedy i kasační zásah z jeho strany.
9. Ústavní soud se tak neztotožňuje s argumentací stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti, jíž zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy, resp. finanční ředitelství vypořádaly s jejími námitkami, opakovaně vznesenými ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Naopak, postup obecných soudů, resp. správních orgánů i jimi přijatý právní názor, opírající se zejména o závěry judikatury správních soudů k výkladu příslušných procesních ustanovení a zásad správního (daňového) řízení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu