ECLI:CZ:US:2016:2.US.3603.15.1
sp. zn. II. ÚS 3603/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem nám. Míru 88, Svitavy, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 8. 2015, č. j. 23 Co 304/2015-256, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava vyživovací povinnosti stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilým synům M. a F. jejichž matkou je A. Z.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 14 P 4/2008-224, k návrhu matky nově (oproti dřívější úpravě, přijaté na základě rozsudku téhož soudu ze dne 29. 8. 2012, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 18 Co 916/2012) stanovil výši měsíčního výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilým dětem, a to na částku 3.200 Kč, resp. 3.000 Kč (tzn. v obou případech došlo k navýšení o 1.000 Kč) (výrok I.), neboť s ohledem na dokazování provedené za účelem zjištění aktuální výše měsíčních příjmů stěžovatele i matky nezletilých a také potřeb nezletilých dětí dospěl k závěru, že v dané věci "jsou naplněny předpoklady ustanovení §923 občanského zákoníku", tj. došlo "k podstatné změně poměrů jak na straně nezletilých, tak i na straně obou jejich rodičů". Podstatnou změnu poměrů na straně stěžovatele okresní soud konkrétně shledal v tom, že "od února 2015 přestal přispívat matce na hypotéku na pořízení bytu, nepřispívá nezletilým dětem ani nad rámec výživného, v současné době se s dětmi fakticky nestýká a odpadly mu tak náklady se stykem s nezletilými dětmi." Současně okresní soud stěžovateli stanovil povinnost uhradit za specifikované období dlužnou částku výživného (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybnil stanovenou výši jeho výživného ve vztahu k nezletilým dětem, neboť byl toho názoru, že okresní soud své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, resp. že jím stanovené výživné je "nepřiměřeně vysoké vzhledem k jeho příjmům." Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích nicméně v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností toto odvolání neshledal důvodným a napadený rozsudek okresního soudu v jeho výroku I. o stanovení výše výživného potvrdil jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Současně změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II., jímž stanovil stěžovateli povinnost uhradit za specifikované období dlužnou částku výživného, a to kvůli jeho navýšení s ohledem na trvání odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku se krajský soud zcela ztotožnil s právními závěry okresního soudu, pokud na základě provedených důkazů shledal podstatnou změnu poměrů (ve smyslu ustanovení §923 odst. 1 občanského zákoníku), a to jak na straně stěžovatele, tak i na straně matky i samotných nezletilých dětí, a přistoupil tedy ke změně původní úpravy vyživovací povinnosti stěžovatele.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě téměř shodné argumentace, jakou předestřel již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilým dětem, neboť samotnou výši výživného považuje za "zcela nepřiměřenou" jeho stávající majetkové situaci.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou jeho výživného ve vztahu k nezletilým dětem a se způsobem, jakým obecné soudy za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné. Navzdory svému tvrzení o povědomosti role Ústavního soudu stěžovatel jej přesto povýtce staví právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy (výše) jeho vyživovací povinnosti, jež byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Za ústavněprávní argumentaci přitom nelze považovat pouhé závěrečné konstatování, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
7. K samotné polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilým dětem, nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces, neboť "neodpovídají zjištěným majetkovým a finančním poměrům rodičů nezletilých dětí." Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jednak pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli (majetkové poměry a finanční možnosti stěžovatele i matky nezletilých dětí, schopnosti stěžovatele uspořit z cestovních náhrad nemalou výši finančních prostředků, potřeby nezletilých dětí přiměřené jejich věku), jednak pro posouzení výše nedoplatku na výživném za vymezené období, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se nadto dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a jimi konkrétně nově přijatá úprava jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilým dětem porušují jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu