ECLI:CZ:US:2016:2.US.3615.16.1
sp. zn. II. ÚS 3615/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Šrytra, t. č. ve výkonu vazby, zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem Radobyčická 8, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 7. 2016, č. j. 0 Nt 2306/2016-20, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, č. j. 14 To 244/2016-43, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 8 To 87/2016, za účasti Okresního soudu Praha-východ, Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Stěžovatel je stíhán pro trestný čin vraždy podle ustanovení §219 odst. 1, odst. 2, písm. h) trestního zákona, spáchaný formou spolupachatelství dle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009.
3. Okresní soud nyní napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu a současně zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Soud totiž na základě zhodnocení dosavadních poznatků dospěl k závěru, že u stěžovatele (jakož i u druhého obviněného) nadále trvá důvodná obava z toho, že se bude útěkem či skrýváním vyhýbat trestnímu stíhání, neboť mu v případě uznání viny hrozí vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž skutečnost, že od doby spáchání trestného činu uplynul dlouhý čas, nemá na tento závěr žádný vliv. Navíc soud zdůraznil, že sám stěžovatel vypověděl, že se v zahraničí několikrát zdržoval a nejméně v jednom případě se tam dočasně skrýval, než se situace tzv. uklidní. Ze stejného důvodu bylo rozhodnuto také o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a okresní soud nepřijal ani slib stěžovatele.
4. Ke stížnosti stěžovatele rozhodl krajský soud nyní napadeným usnesením tak, že tuto stížnost zamítl a zároveň nepřijal písemný slib stěžovatele jako náhradu vazby, a rozhodl, že se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka a nepřijal ani nabídku peněžité záruky poskytnutou Lucií Šrytrovou. V odůvodnění krajský soud uvedl, že přestože stěžovatel spáchání činu popírá, pro důvodnost trestního stíhání svědčí výpovědi konkrétních svědků, které soud označil, přičemž na základě těchto důkazů lze učinit závěr, že dosud zjištěné skutečnosti stále nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento čin spáchal v součinnosti s dalšími osobami právě stěžovatel. Dále soud uvedl, že v této fázi řízení neřeší otázku viny, a proto nemůže zaujmout ani konečné stanovisko k otázce zániku trestní odpovědnosti. Připomněl ale, že stěžovatelovi nadále hrozí v případě uznání viny v rozsahu vedeného trestního stíhání uložení trestu odnětí svobody v rozpětí od dvanácti do patnácti let, případně i trest výjimečný, kdy s ohledem na to, že jeho jednání bylo pečlivě naplánováno a zorganizováno a samotný způsob provedení činu vykazuje velmi vysokou společenskou škodlivost, je prakticky vyloučeno uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Hrozba takovým trestem představuje sama o sobě konkrétní skutečnost, ze které vyplývá důvodná obava, že při propuštění na svobodu stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Útěkovou vazbu navíc umocňuje skutečnost, že stěžovatel má četné kontakty na zločinecké prostředí a osoby v tomto prostředí se pohybující, což při známé soudržnosti zmíněných osob činí obavu ze skrývání se či útěku do zahraničí o to větší, kdy nelze ani opominout, že podle vlastního vyjádření před zadržením často navštěvoval Slovensko. Závěrem pak krajský soud uvedl, že s ohledem na povahu posuzovaného případu (mimořádně společensky škodlivá násilná trestná činnost) neshledal možnost dosáhnout účelu vazby jiným opatřením ve smyslu ustanovení §73 a §73a trestního řádu, neboť tyto se jeví nedostatečnými a účelu vazby by při jejich přijetí nebylo dosaženo, kdy nadto výše peněžité záruky se ani zdaleka neblíží částce, která měla být trestným činem získána.
5. Vrchní soud nyní napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele směřující proti shora označenému usnesení krajského soudu. V odůvodnění konstatoval, že shledal několik procesních pochybení, která však na věcnou správnost rozhodnutí neměla podstatný vliv. Prvního takového pochybení se dopustil okresní soud, který ve výroku svého rozhodnutí vůbec nerozhodl o nabídce slibu obviněného, ačkoliv jej měl nepochybně k dispozici, protože se jím zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, kdy uvedl zásadní důvody, pro které nelze slib přijmout. Toto pochybení nenapravil ani krajský soud, neboť ten měl správně rozhodnout tak, že se výrok usnesení okresního soudu doplňuje o výrok, kterým se nabídka písemného slibu obviněného nepřijímá. Toto poněkud zmatečné procesní počínání soudů nižších stupňů se však neprojevilo nesprávným věcným rozhodnutím. Shodně s krajským soudem pak i vrchní soud shledal, že s ohledem na charakter trestné činnosti, pro kterou se trestní stíhání vede, nepřichází v úvahu instituty nahrazující vazbu obviněného. Trestná činnost se totiž dotýká zločineckých a mafiánských struktur, ve kterých se stěžovatel pohyboval a dozor probačního úředníka i přesně nespecifikovaná peněžní záruka rozhodně nejsou natolik silnými prostředky k tomu, aby zaručily, že se stěžovatel po propuštění z vazby nezachová způsobem předpokládaným v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, tj. že neuprchne, nebude se skrývat a nebude se snažit mařit trestní stíhání.
6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel předně spatřuje v nesprávném procesním postupu obecných soudů, kdy okresní soud ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, tedy do 18. 7. 2016, nevydal zákonné rozhodnutí o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť při rozhodování o dalším trvání vazby nerozhodl, zda nelze vazbu nahradit slibem obviněného, který měl i podle zjištění vrchního soudu k dispozici, a tento nedostatek přede dnem 18. 7. 2016 neodstranil svým usnesením ani Krajský soud v Praze, ani Vrchní soud v Praze. Dále pak stěžovatel namítá, že se rozhodující orgány dostatečně nezabývaly konkrétními okolnostmi projednávané věci a nereagovaly na jím přednesené argumenty (především stran absence zákonných důvodů pro jeho vazební stíhání), o čemž svědčí opakované používání stereotypních formulací v rozhodnutích o prodloužení vazby. Zde v prvé řadě namítá, že pro zahájení trestního stíhání jeho osoby nebyly splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, kdy soudy ani při rozhodování o vazbě nikterak nezohlednily, zda je trestný čin, pro který se vede trestní stíhání promlčen, či nikoliv. Odmítá, že by jeho ponechání ve vazbě odůvodňovaly jeho na vazby na zahraničí (neboť naopak nadále udržuje silné vazby se svou rodinou) či hrozba vysokého trestu, který nemůže být důvodem dalšího setrvání stěžovatele ve vazbě. Nadto uvádí, že současná důkazní situace se oproti situaci na začátku trestního stíhání změnila, když podezření, že se na vraždě Antonína Běly podílel, se podstatně snížilo (zde odkazuje na konkrétní důkazy), což soudy ale také nikterak nevzaly v potaz.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
10. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
11. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá nesprávný procesní postup obecných soudů, přičemž Ústavní soud musí přisvědčit vrchnímu soudu, že v nyní posuzovaném případě k některým procesním pochybením skutečně došlo. Z hlediska hodnocení těchto pochybení je však pro Ústavní soud (stejně jako pro vrchní soud) klíčové, že ty neměly zásadní dopad do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť jeho věc byla řádně projednána před soudy a byla také zachována dvojinstančnost soudního přezkumu. Ústavní soud připomíná, že ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť, což je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody. Z tohoto pohledu byla práva stěžovatele zachována, když o jeho ponechání ve vazbě (jakož i o jím navržených institutech nahrazujících vazbu) bylo řádně rozhodnuto a soudy posoudily veškeré jím přednesené argumenty, na čemž nic nemění jejich dílčí přehmaty. Pokud přitom z uvedených procesních pochybení obecných soudů stěžovatel dovozuje, že o jeho ponechání ve vazbě nebylo rozhodnuto ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 1 trestního řádu, musí tento argument považovat Ústavní soud za lichý. Jak totiž vyplývá z napadených rozhodnutí, o důvodnosti vazby stěžovatele s ohledem na stíhanou trestnou činnost, osobu pachatele a aktuální důkazní situaci rozhodoval již okresní soud, který tak činil na základě návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě podaného dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu, tak i na základě žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Zmíněné dílčí procesní nedostatky (především ve vztahu k řádnému rozhodnutí o podaných návrzích na přijetí institutů nahrazující vazbu) tedy nemohou nikterak zpochybnit skutečnost, že o dalším omezení osobní svobody stěžovatele bylo fakticky rozhodnuto již usnesením okresního soudu.
13. Další námitky stěžovatele pak směřují k meritornímu posouzení dalšího trvání vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu; ani tyto námitky však neshledal nyní rozhodující senát důvodnými. Jestliže stěžovatel uvádí, že hrozba vysokého trestu nemůže být důvodem dalšího setrvání stěžovatele ve vazbě, musí dát Ústavní soud stěžovatelovi za pravdu potud, že vazební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle §67 písm. a) trestního řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu na straně obviněného, tedy "silnými" důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013). Opačný výklad by odporoval dikci zákona i smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [viz též nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)]. Obviněný je tedy oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality), a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi. Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že rozhodující orgán měl tuto zásadu na paměti, protože z odůvodnění usnesení plyne, že vážil jak argumenty svědčící pro ponechání stěžovatele ve vazbě (hrozící výše trestu, charakter a forma trestné činnosti, jeho vazby na zahraničí apod.), tak i argumenty nasvědčující opaku (např. skutečnost, že má stále bydliště či silné rodinné vazby). Bylo pak věcí obecných soudů, aby veškeré tyto argumenty zhodnotily a eventuálně dospěly k závěru o přiměřenosti dalšího omezení osobní svobody stěžovatele. Z hlediska dodržení zásad práva na spravedlivý proces je ale klíčové, že svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se s námitkami stěžovatele. Jestliže přitom stěžovatel zpochybňuje argument soudů, že pro jeho ponechání ve vazbě svědčily též jeho vazby na zahraničí, tak zde musí Ústavní soud vytknout, že tento důvod nebyl pro trvání vazby stěžejní, nýbrž byl pouze jedním z mnoha, které v souhrnu vedly k vyřčeným závěrům (hlavními nadále zůstával charakter trestné činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán, jeho vazby na zločinecké prostředí a hrozba vysokého trestu odnětí svobody).
14. Za této situace tedy Ústavní soud nemíní přehodnocovat závěry obecných soudů stran důvodnosti útěkové vazby, neboť soudy výslovně vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, a zároveň výslovně uvedly, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, včetně toho, že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Z odůvodnění napadeného usnesení se tedy podává, že k závěru o opodstatněnosti vazby dle §67 písm. a) trestního řádu soudy nevedla pouze výše eventuálního trestu pro pachatele, nýbrž souhrn všech okolností, které ve svém důsledku svědčily o nutnosti vzetí stěžovatele do vazby, neboť z konkrétních skutečností vyplývala důvodná obava, že by stěžovatel svým útěkem či skrýváním se mohl zmařit průběh trestního řízení. Tento závěr přitom byl dán na základě logických argumentů a byl učiněn s vyšší mírou pravděpodobnosti (při rozhodování o vazbě nemohou být domněnky soudu absolutně prokázány) a byl tak zde dán preventivní charakter vazby.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozporuje, že doposud provedené důkazy zeslabily podezření, které je vůči němu vznášeno. Zde Ústavní soud musí stěžovatelovi přisvědčit, že průlom do presumpce neviny je v případě rozhodování o pokračování vazebního omezení osobní svobody vyvažován mj. požadavkem neoslabování podezření. Nejsou-li v průběhu řízení konkretizovány a precizovány původní indicie odůvodňující stíhání obviněného, nemůže takové obvinění ospravedlnit další pokračování vazby [viz nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)]. Uvedené však neznamená, že by bylo povinností soudů (natož pak soudu Ústavního), aby při rozhodování o vazbě detailně zkoumaly eventuální vinu stěžovatele ve věci samé s ohledem na již provedené důkazy. Citovaná výzva Ústavního soudu se především dotýkala povinnosti soudů vážit, zdali je nezbytné pokračování vazebního stíhání dotčené osoby, a to též s přihlédnutím ke skutečnostem zjištěných ve věci samé tak, aby byly splněny podmínky vazby dle ustanovení §67 trestního řádu. Uvedené povinnosti však soudy v nyní řešeném případě dostály, neboť zřetelně konstatovaly, že na základě dosud shromážděných důkazů lze učinit závěr, že zjištěné skutečnosti stále nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento čin spáchal v součinnosti s dalšími osobami stěžovatel. Zároveň také reagovaly na argumenty stěžovatele ohledně změny výpovědí některých svědků, pročež ale zdůraznily, že tyto námitky na jejich závěrech nic nezměnily. K přehodnocování těchto závěrů přitom není Ústavní soud povolán, obzvláště za situace, kdy hodnocení důkazů není pro rozhodování o prodloužení vazby klíčové, neboť k jejich souhrnnému hodnocení dojde až ve věci samé. V rozhodování o vazbě totiž nadále platí, že každé toto rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat. A zde uvedená argumentace plně dopadá i na další námitky stěžovatele, že pro zahájení trestního stíhání jeho osoby nebyly splněny zákonné podmínky.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
17. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu