ECLI:CZ:US:2016:2.US.3618.15.1
sp. zn. II. ÚS 3618/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ROSSO STEEL, a. s., se sídlem Evropská 2589/33b, Praha 6, zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, Ph.D., LL.A., advokátkou, se sídlem v Plzni, Pražská 45, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2015, č. j. 30 A 39/2014-59, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 2 Ads 151/2015-27, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi údajně byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 26 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s nepřípustně extenzivním výkladem pojmu "výkon nelegální práce", jak jej při svém rozhodování učinily správní soudy. Se závěry správních soudů, pokud jde o kvalifikaci správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), se stěžovatelka neztotožňuje, a má za to, že nemají oporu ve skutkových zjištěních, která vyplynula z provedeného dokazování. Stěžovatelka uvádí, že měla uzavřenou řádnou smlouvu o dílo se společností MARSAFRAM a M, s. r. o., a s Milanem Balákem. Společnost MARSAFRAM a M, s. r. o., prováděla dílo pro stěžovatelku svými zaměstnanci, což je u smluv o dílo uzavřené s právnickou osobou, resp. s obchodní společností, v podnikatelských vztazích zcela obvyklé. Zaměstnancům zhotovitele dával pokyny jejich vedoucí - zaměstnanec společnosti MARSAFRAM a M, s. r. o., Ivan Roshkanyuk, a to na základě objednávek stěžovatelky, které mu předával zaměstnanec stěžovatelky pan Smolík. Pokud Ivan Roshkanyuk přiděloval svým podřízeným práci podle objednávek stěžovatelky, domnívá se stěžovatelka, na rozdíl od Nejvyššího správního soudu, že tato praxe je při plnění obchodněprávní smlouvy o dílo zcela obvyklá, neboť zhotovitel plní dílo na základě pokynů objednatele. Uvedený vztah dle stěžovatelky nenaplňoval kumulativně podmínky závislé práce, neboť neexistoval vztah nadřízenosti zaměstnance stěžovatelky a zaměstnanců zhotovitele, práce prováděná při plnění smlouvy o dílo nebyla prováděna zaměstnanci zhotovitele na pracovišti určeném stěžovatelkou, v pracovní době stanovené stěžovatelkou a za mzdu nebo za odměnu poskytovanou stěžovatelkou, když v řízení bylo prokázáno, že zhotovitel prováděl dělení svitků pro stěžovatelku na dělící lince, která mu byla pronajata, v pracovní době, kterou stanovil svým zaměstnancům on a za mzdu, nebo odměnu, kterou jim také vyplácel on. Pokud Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že pracovní doba zaměstnanců zhotovitele byla stanovena (byť pružně) po dobu, kdy byl otevřen areál stěžovatelky, jde o zcela účelový závěr. Pokud by zhotovitel žádal, aby jeho zaměstnanci pracovali na 3 pracovní směny, nebyl důvod mu nevyhovět a umožnit mu využívat pronajatou dělící linku 24 hodin denně. Stěžovatelka uvádí, že nenaplnila ani další znak závislé činnosti, a to nedodávala zaměstnancům zhotovitele pracovní oděvy, ochranné pomůcky a režijní materiál. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že napadenými rozsudky Krajský soud v Plzni i Nejvyšší správní soud porušily její právo na spravedlivý proces a současně nerespektovaly právo stěžovatelky a společnosti MARSAFRAM a M, s. r. o., a Milana Baláka svobodně podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají zejména následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 18. 11. 2013, č. j. 18534/6.71/13/14.3. Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj se sídlem v Plzni vyslovil, že stěžovatelka umožnila výkon nelegální práce ve smyslu §5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, když umožnila výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah pěti konkrétním fyzickým osobám, a uložil za to stěžovatelce pokutu ve výši 1 000 000 Kč podle §140 odst. 1 písm. c), ve spojení s §140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které Státní úřad inspekce práce rozhodnutím ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5069/1.30/13/14.3., zamítl. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2015, č. j. 30 A 39/2014-59, zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva učiněná v daném konkrétním případě Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Plzni ani Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je totiž vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala již v řízení před Nejvyšším správním soudem a Krajským soudem v Plzni, s nimiž se však tyto soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině jednoduchého práva, nesouhlasí s jejich aplikací ustanovení §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
7. Podle §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti platí, že právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že umožní výkon nelegální práce podle §5 písm. e) bodu 1 nebo 2. Podle §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), je závislou prací práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.
8. Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého napadeného rozsudku konstatoval, že správní orgány si opatřily pro své rozhodnutí dostatek důkazů (listiny, svědecké výpovědi, foto/video-dokumentace), které podrobně a logicky zhodnotily. Skutková zjištění vyplývající mimo jiné z protokolu o výsledku kontroly opírajícího se o opakovanou kontrolu v provozovně stěžovatelky v rozmezí několika měsíců tak byla dle Krajského soudu v Plzni dostačující pro závěr o tom, že se stěžovatelka předmětného správního deliktu dopustila. Krajský soud měl za prokázáno, že byly naplněny všechny znaky závislé práce, a ztotožnil se s názorem správních orgánů, že stěžovatelkou tvrzená skutečnost, že si posuzovaní pracovníci sami hradili náklady na ochranné pomůcky, nemůže sama o sobě vyvrátit závěr o výkonu závislé práce, neboť ostatní (výrazně vyšší) náklady nesla stěžovatelka.
9. Výše uvedeným právním závěrům přisvědčil taktéž Nejvyšší správní soud, který v bodech 11 až 16 svého rozsudku provedl důkladný rozbor pojmu "výkon závislé práce", přičemž vyšel z textu zákona, důvodové zprávy i judikatury Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti stěžovatelku upozornil, že uzavření občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouvy namísto smlouvy pracovní je příznačné pro zastřený pracovněprávní vztah, resp. nelegální zaměstnávání. Argumenty, jimiž se stěžovatelka snažila vyvrátit závěry krajského soudu, potažmo správních orgánů, se přitom dle Nejvyššího správního soudu jádra věci, tj. posouzení jednotlivých znaků závislé práce, dotýkaly jen okrajově. Nejvyšší správní soud shledal, že argumentace stěžovatelky nijak nezpochybňuje závěry krajského soudu ani správních orgánů, když sjednání smluv o dílo s podnikajícími subjekty nikterak neprokazuje, že stěžovatelka v těchto vztazích reálně nevystupovala v nadřízeném postavení zaměstnavatele. Stěžovatelka tudíž nepředložila žádnou argumentaci, která by mohla založit pochybnosti o tom, že znaky závislé práce, tak jak jsou vymezeny v §2 odst. 1 zákoníku práce a v související judikatuře, nebyly dostatečně prokázány. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že Krajský soud v Plzni ani správní orgány nepochybily, pokud kladly větší důraz na fakticitu vztahu mezi stěžovatelkou a fyzickými osobami jmenovanými v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, než na formální základ takového vztahu, a když se zaměřily na to, zda byly v daném případě reálně naplněny zákonné znaky závislé práce.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se vypořádala se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní orgány i soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
11. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že v dané věci neexistoval vztah nadřízenosti mezi zaměstnancem stěžovatelky a zaměstnanci zhotovitele, neboť jim pokyny předával zaměstnanec zhotovitele a nikoli objednatele, dále, že práce prováděná při plnění smlouvy o dílo nebyla prováděna zaměstnanci zhotovitele na pracovišti určeném objednatelem (stěžovatelkou), v pracovní době stanovené stěžovatelkou a za mzdu nebo za odměnu poskytovanou stěžovatelkou, přičemž stěžovatelka nedodávala zaměstnancům zhotovitele pracovní oděvy, ochranné pomůcky a režijní materiál, odkazuje Ústavní soud na závěr Nejvyššího správního soudu, že o výkon závislé práce se může jednat i za situace, kdy neposkytuje-li zaměstnavatel svému zaměstnanci za jeho práci mzdu, plat či odměnu, případně nehradí-li zaměstnavatel náklady spojené s výkonem práce zaměstnance, či odmítá-li zaměstnavatel přijmout odpovědnost za práci vykonanou zaměstnancem, anebo není-li práce vykonávána v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele. Posuzování, zda byly naplněny jednotlivé znaky závislé práce, by totiž nemělo spočívat dle Nejvyššího správního soudu ve formálním "škatulkování", ale mělo by vycházet z materiálního posouzení vykonávané činnosti a charakteru soukromoprávního vztahu, tedy k určení, zda jsou smluvní strany vůči sobě skutečně v postavení dvou rovnocenných obchodních partnerů. V projednávaném případě přitom byla nadřízenost stěžovatelky v těchto vztazích shledána, a to mimo jiné s ohledem na vyplácení pravidelných měsíčních odměn dotčeným pracovníkům i na to, že dělicí linky byly ve vlastnictví stěžovatelky, přičemž je tito pracovníci nemohli využívat k práci pro někoho jiného či mimo pracovní dobu výrobní haly stěžovatelky. Závěr o nadřízeném postavení stěžovatelky nevyvrací dle Nejvyššího správního soudu ani jí tvrzená skutečnost, že vedoucí pracovníků Ivan Roshkanyuk jim přiděloval práci na základě objednávek stěžovatelky, neboť stěžovatelčiny objednávky a zejména výrobní průvodky lze v kontextu zjištěných skutečností považovat za pokyny, podle nichž pracovníci postupovali při výkonu práce. Všechny uvedené okolnosti dokreslují, že vůlí smluvních stran bylo, aby pracovníci na "pronajatých (vypůjčených)" dělicích linkách vykonávali práce jen pro stěžovatelku v souladu s jejími obchodními zájmy. Je tak patrné, že stěžovatelka vystupovala v dominantním postavení a faktické postavení pracovníků vyjmenovaných v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se nijak nelišilo od postavení jejích ostatních zaměstnanců.
12. Uvedená interpretace pojmu závislé práce Nejvyšším správním soudem je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích již mnohokrát konstatoval, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce v tom, že nebylo správními orgány a správními soudy dovozeno kumulativní naplnění všech podmínek pro dovození závěru o výkonu závislé činnosti, jak je stanoví shora citovaná zákonná ustanovení.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu