ECLI:CZ:US:2016:2.US.3620.15.1
sp. zn. II. ÚS 3620/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vinařství pod Martinkou, s. r. o, se sídlem Francouzská 375/41, Brno, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílem, advokátem se sídlem Žižkova 791, Kyjov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 As 245/2014-37, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 62 A 73/2013-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel napadl žalobou ke Krajskému soudu v Brně rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústřední inspektorát, ze dne 1. 7. 2013, č. j. SZPI/AF728-14/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně, ze dne 3. 5. 2013, č. j. SZPI/AA787-476/2013, kterým bylo rozhodnuto tak, že víno Frankovka, jakostní víno s přívlastkem pozdní sběr, šarže č. 1212, nevyhovělo požadavkům, které stanoví §26 odst. 4 písm. a) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství (dále jen "zákon o vinohradnictví a vinařství), a §12 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 323/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství, neboť nebylo odebráno takovým způsobem, aby bylo reprezentativní pro celou šarži vína předkládanou k zatřídění, a proto jej nelze uvést do oběhu jako jakostní víno s přívlastkem.
Krajský soud v Brně žalobu napadeným rozhodnutím zamítl. Ve svém rozsudku dospěl k závěru, že ve výrocích správních rozhodnutí obou stupňů sice není uveden odkaz na ustanovení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, nejedná se však o vadu, jež by činila napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Krajský soud dále nepřisvědčil žalobní námitce, že pokud inspekce podle §26 odst. 8 zákona o vinohradnictví a vinařství rozhodne, že lze víno uvést do oběhu, nelze již rozhodnout podle §26 zákona jinak než o zatřídění vína. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že se vzorkem "C" bylo manipulováno. Co se týče námitky podjatosti úřední osoby, krajský soud zdůraznil, že stěžovatel měl tuto námitku uplatnit u správního orgánu bez zbytečného odkladu, a neučinil-li tak, nelze dané námitce přisvědčit. Stěžovatel tento rozsudek napadl kasační stížností.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. Ve své argumentaci se ztotožnil s názorem krajského soudu, že v posuzované věci nemohl být stěžovatel nijak zkrácen na svých právech tím, že ve výrocích správních rozhodnutí obou stupňů není uveden odkaz na ustanovení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, neboť stěžovatel nemohl být v pochybnostech, jaké rozhodnutí mu bylo doručeno a jakým způsobem správní orgán věc posoudil. Rovněž pokud jde o námitku podjatosti, Nejvyšší správní soud shodně jako soud krajský konstatoval, že námitku podjatosti uplatnil stěžovatel opožděně. Dále také výklad ustanovení §26 odst. 8 zákona o vinohradnictví a vinařství je podle Nejvyššího správního soudu jednoznačný a odpovídá závěrům krajského soudu, neboť ve svém rozhodnutí se musí inspekce vypořádat se všemi podklady. Nemůže vyjít výhradně ze závěrů senzorického testu a doporučení komise k zatřídění předloženého vína, neboť takový postup by nezohledňoval všechny zjištěné skutečnosti. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že s referenčním vzorkem "C" bylo manipulováno.
Stěžovatel napadl oba uvedené rozsudky ústavní stížností, v níž vyjádřil svůj nesouhlas se shora uvedeným posouzením správních soudů a namítá, že tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces spočívající v existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
Konkrétně stěžovatel obdobně jako před správními soudy v ústavní stížnosti namítá, že z §26 odst. 8 zákona o vinohradnictví a vinařství a z Organizačního a jednacího řádu Komise Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen "komise") jednoznačně vyplývá, že po výsledcích senzorického hodnocení vína komisí s verdiktem "vyhověno", nelze vydat jiné rozhodnutí o zatřídění, než že splňuje požadavky a zatřiďuje se jako víno, spolu s dalšími náležitostmi rozhodnutí. Pokud správní soudy dospěly k jinému závěru, došlo z jejich strany podle stěžovatele k nesprávnému právnímu posouzení. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje dále v tom, že se Státní zemědělská a potravinářská inspekce řádně nevypořádala s námitkou podjatosti úřední osoby, přičemž stěžovatel nesouhlasí se shora uvedeným závěrem správních soudů. Dále má stěžovatel, na rozdíl od závěrů napadených rozsudků správních soudů, za to, že skutečnost, že ve výrocích správních rozhodnutí obou stupňů není uveden odkaz na ustanovení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, je vadou podstatnou. Stěžovatel má konečně také za to, že laboratorní testy neproběhly v jeho věci korektně, což dovozuje z fotodokumentace, ze které vyplývá, že k laboratornímu šetření byly dodány vzorky bez řádného zapečetění.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozsudků je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší v podstatě žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo Krajského soudu v Brně, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přitom vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující správní soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že ve výrocích správních rozhodnutí není uveden odkaz na ustanovení právních předpisů, Nejvyšší správní soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že již s ohledem na skutečnost, že Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Brně, ve svém rozhodnutí v posuzované věci uvedla ustanovení zákona o vinohradnictví a vinařství upravující požadavky, kterým posuzovaná vína nevyhověla, je daný výrok formulován tak, že není pochyb o tom, jakým způsobem a o čem inspekce rozhodla. V této souvislosti poukázal Nejvyšší správní soud na svoji předchozí judikaturu, podle které "chybějící základní náležitosti rozhodnutí (např. neuvedení právního předpisu ve výroku) tak sice představují vadu rozhodnutí, avšak zjevně nikoli vadu natolik intenzivní, aby po účastnících nebylo možno spravedlivě žádat, aby rozhodnutí respektovali a aby bylo možno usuzovat na neexistenci takového rozhodnutí" (rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007-63).
K námitce stěžovatele, že z §26 odst. 8 zákona o vinohradnictví a vinařství a z Organizačního a jednacího řádu komise vyplývá, že po výsledcích senzorického hodnocení vína komisí s verdiktem "vyhověno", nelze vydat jiné rozhodnutí o zatřídění, než že splňuje požadavky a zatřiďuje se jako víno, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že: "Pro své rozhodnutí o tom, zda lze víno uvést do oběhu a o jeho zatřídění, má tak inspekce k dispozici řadu podkladů. Prvním z nich je žádost stěžovatele spolu s výsledky laboratorního posouzení, druhým jsou výsledky smyslového hodnocení vína, třetím mohou být v případě prověření výsledků rozborů z laboratoře nebo ověření identity zatřiďované šarže výsledky posouzení referenčního vzorku. Ve svém rozhodnutí se musí inspekce vypořádat se všemi podklady. Nemůže vyjít výhradně ze závěrů senzorického testu a doporučení komise k zatřídění předloženého vína, neboť takový postup by nezohledňoval všechny zjištěné skutečnosti. Výklad ustanovení §26 odst. 8 zákona o vinohradnictví a vinařství je podle Nejvyššího správního soudu jednoznačný a odpovídá závěrům krajského soudu i žalované."
Dovolává-li se v této souvislosti stěžovatel ve své ústavní stížnosti znění Organizačního a jednacího řádu komise, jakožto vnitřního předpisu, lze rovněž odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém je s poukazem na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedeno, že těmito vnitřními předpisy jsou sice správní orgány povinny se ve své správní praxi řídit, to však neplatí v případě, že by se taková praxe neslučovala s obecně závaznými právními předpisy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009, č. j. 9 Afs 71/2009-55), resp. v posuzovaném případě s ust. §26 odst. 8 zákona o vinohradnictví a vinařství, jak bylo vyloženo v předchozím odstavci. Nadto Ústavní soud dodává, že Nejvyšší správní soud ve svém odůvodnění podrobně rozvedl své úvahy o tom, že dokonce ani samotné znění daného vnitřního předpisu správnost postupu inspekce v nyní projednávané věci nevyvrací, ale naopak potvrzuje (strana 8 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Stran stěžovatelových námitek podjatosti úřední osoby Ústavní soud opět odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, který shodně jako Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že námitku podjatosti uplatnil stěžovatel opožděně, neboť o tom, kdo je úřední osobou, která se podílí na vyřízení věci u prvostupňového orgánu, věděl stěžovatel již od konání kontroly dne 12. 4. 2013 zaměřené na výrobu vína specifikovaného v jeho žádosti o zatřídění. Dne 19. 4. 2013 mu byla doručena písemnost podepsaná danou úřední osobou z pozice tajemníka komise. Stěžovatel však na tvrzené negativní vztahy s touto úřední osobou poukázal až ve svém vyjádření ze dne 29. 4. 2013. Podle §14 odst. 2 účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Od okamžiku, kdy se o podjatosti úřední osoby účastník řízení dozví, počíná tedy běžet prekluzivní lhůta v délce "bez zbytečného odkladu", v níž je třeba, aby účastník, který o důvodu vyloučení prokazatelně ví, tuto námitku uplatnil. V opačném případě nastává zákonem stanovený následek, že k pozdě uplatněné námitce se nepřihlédne (Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D.: Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 816 s.). Na uvedeném nic nemůže změnit ani to, pokud stěžovatel odůvodňuje (ospravedlňuje) nepodání včasné námitky podjatosti tím, že od správního orgánu očekával nestranné rozhodování v souladu se zákony, jak ve své ústavní stížnosti tvrdí.
Pokud stěžovatel namítá, že laboratorní testy neproběhly v jeho věci korektně a že s referenčním vzorkem vína bylo manipulováno, žádá tím Ústavní soud de facto o přehodnocení zjištěného skutkového stavu, čímž staví Ústavní soud do role, jež mu z hlediska ústavního vymezení jeho kompetencí nepřísluší. Namítá-li v této souvislosti stěžovatel, že se s jeho námitkami k manipulaci se vzorky správní soudy nevypořádaly, Ústavní soud odkazuje na tu část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kde je uvedeno, že "z protokolu o zkoušce vyplývá, že se identifikační údaje vzorku C i vzorku předloženého ke zkoušce shodují. Součástí spisu je i fotografie vzorku, z níž jsou zřejmé tytéž identifikační údaje jako v žádosti. Z fotografie ani z průběhu testování vzorku nejsou patrné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že ověření referenčního vzorku proběhlo nestandardním způsobem nebo že v jeho průběhu došlo k manipulaci se vzorkem. Průběh odběru vzorků a jejich označování je detailně popsán v dokladu o kontrole ze dne 12. 4. 2013, podle něhož se zástupce stěžovatele v rámci svého vyjádření ke kontrolním zjištěním pouze dotázal na důvod kontroly. Z dokladu o kontrole neplyne, zda byly odebrané vzorky zapečetěny nebo v jakém stavu byly korky na jednotlivých lahvích, tedy zda byly lahve uzavřeny automatickou linkou nebo ručně... Jinak lze přisvědčit krajskému soudu v tom, že stěžovatel neuvedl žádné významné okolnosti, jež by svědčily o manipulaci se vzorky."
Ústavní soud nemůže přisvědčit konečně ani námitce, že soudy v souvislosti s namítanou manipulací se vzorky neprovedly stěžovatelem navržené výslechy svědků. Ústavní soud opakovaně uvádí, že povinností obecných soudů není provést každý navržený důkaz, jejich povinností je v případě, že takovému důkaznímu návrhu nevyhoví, řádně zdůvodnit, proč tak neučinily, přičemž požadavek řádného odůvodnění zahrnuje i uplatnění z hlediska ústavnosti akceptovatelného "typového" důvodu. Jak je uvedeno v napadeném rozsudku kasačního soudu: "Nejvyšší správní soud se pak plně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že za tohoto stavu nebylo třeba provést stěžovatelem navrhovaný výslech svědků, neboť postup ve správním řízení je dostatečně dokumentován obsahem správního spisu. Stěžovatel v žalobě neuvedl, které konkrétní skutečnosti by měl výslech navržených svědků prokázat či vyvrátit, ale opět setrval pouze v rovině obecné argumentace zásadami legality postupu správního orgánu."
Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Nad rámec stěžovatelových námitek Ústavní soud s ohledem na to, že právní úprava ve věci aplikovaného zákona o vinohradnictví a vinařství navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie (§1 odst. 1) a napadená rozhodnutí je tedy nutno pokládat za součást vnitrostátních opatření k uplatňování práva Evropské unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, dodává, že napadenými rozhodnutími nebylo, ve světle shora uvedeného, porušeno ani právo stěžovatele na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu