ECLI:CZ:US:2016:2.US.3627.14.1
sp. zn. II. ÚS 3627/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 23, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2014 č. j. 64 C 22/2010-216, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
[2.] Stěžovatelka uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností rozhodl o tom, že změna žaloby obsažená ve stěžovatelčině podání ze dne 25. 1. 2013 se nepřipouští. Toto usnesení vydal soud v řízení podle hlavy páté občanského soudního řádu. V něm se stěžovatelka domáhala, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodne o tom, že jí mají být vydány v žalobě blíže specifikované nemovitosti.
[3.] Podání učiněné obvodnímu soudu dne 25. 1. 2013 - k němuž se napadené usnesení vztahuje - pak dle stěžovatelky obsahovalo upřesnění identifikace nemovitostí, jejichž vydání se domáhala. Stěžovatelka však odmítá, že by je bylo možno považovat za změnu žaloby. Proto též vyjadřuje názor, že rozhodnutí, podle něhož se "změna žaloby" nepřipouští, je zcela nesprávné. Stěžovatelka totiž předmětné podání ze dne 25. 1. 2013 označuje toliko jako upřesnění předmětu řízení, o němž takovým způsobem rozhodnout nelze.
[4.] Porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno, aniž by soud nařídil jednání a provedl dokazování k otázce, zda se podání ze dne 25. 1. 2013 týká jiných nemovitostí, než těch označených v návrhu na zahájení řízení. Zároveň stěžovatelka poznamenává, že rozhodnutí se stejným výrokem již Obvodní soud pro Prahu 1 dříve vydal (usnesení ze dne 31. 5 2013 č. j. 64 C 22/2010-158). Toto rozhodnutí však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2403/13.
[5.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu, jsou účastníkům řízení známy.
[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[7.] Jak je patrno již ze shora uvedeného, nastoluje stěžovatelka právní otázku, zda vůbec mohlo usnesením obvodního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nepřípustnosti změny žaloby, dojít k porušení jejích základních práv. K tomu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením zjevně nemohlo dojít ani k zásahu (tím méně pak k porušení) do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a ani do žádného jiného ústavně zaručeného práva.
[8.] Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že již shora citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 2403/13 bylo předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušeno. Důvodem zrušení však byla toliko skutečnost, že toto usnesení (s výrokem shodným jako usnesení nyní napadené) nebylo nijak odůvodněno. Právě jen v absenci odůvodnění Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Nyní napadené usnesení již ovšem odůvodnění obsahuje a nepřipuštění změny žaloby je dostatečně odůvodněno odkazem na ustanovení §250b odst. 3 o. s. ř., podle něhož "Návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn."
[9.] Z hlediska právního posouzení nastolené otázky se za tohoto stavu nabízejí dvě možnosti řešení.
[10.] První možnost by nastala, pakliže by stěžovatelčino podání ze dne 25. 1. 2013 skutečně bylo lze považovat za změnu návrhu. Otázku, zda tomu tak skutečně je, ovšem Ústavní soud nyní ponechává otevřenou, neboť její zodpovězení závisí na výkladu podústavního práva, což je však role, která - jak plyne již ze shora uvedeného - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší a kterou jsou s ohledem na princip subsidiarity primárně povolány řešit obecné soudy. Ústavní soud by se k ní mohl vyslovit toliko tehdy, pokud by jejím chybným zodpovězením mohlo dojít k porušení základních práv stěžovatelky. Tak tomu však v projednávané věci zjevně není. Pokud by totiž skutečně stěžovatelčino doplňující podání bylo změnou návrhu, pak je napadené rozhodnutí ústavně konformní. Ustanovení §250b odst. 3 o. s. ř. (jež ani samo o sobě Ústavní soud za protiústavní nepovažuje) totiž změnu návrhu, o němž rozhodl správní orgán, explicitně nepřipouští, a napadené usnesení by tak bylo logickým důsledkem jeho aplikace.
[11.] Ovšem i kdyby stěžovatelčino podání ze dne 25. 1. 2013 bylo pouze upřesněním návrhu, jak tvrdí stěžovatelka, nepředstavovalo by napadené rozhodnutí zásah do jejích základních práv. Za tohoto stavu by totiž Obvodní soud pro Prahu 1 i nadále materiálně rozhodoval o tomtéž návrhu (jen formálně jinak vymezeném), jako požaduje stěžovatelka. K zásahu do stěžovatelčiných základních práv by tedy mohlo - zatím jen hypoteticky - dojít až meritorním rozhodnutím, jež by pro stěžovatelku bylo nepříznivé, a to právě v důsledku pochybení, které stěžovatelka tvrdí nyní. V takovém případě by se však stěžovatelka proti tvrzenému porušení svých základních práv mohla bránit prostřednictvím opravných prostředků, které jí dává k dispozici občanský soudní řád - v prvé řadě odvoláním proti rozhodnutí ve věci samé. V rámci řízení o odvolání by pak odvolací soud mohl zkoumat i procesní postup soudu prvního stupně, který vydání meritorního rozhodnutí předcházel.
[12.] Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že napadeným usnesením obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu