ECLI:CZ:US:2016:2.US.3629.15.1
sp. zn. II. ÚS 3629/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 8. 9. 2015, č. j. 4 To 357/2015-241, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 11. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, jakož i princip zákonnosti výkonu státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z přiloženého napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2015, č. j. 32 T 216/2014-221, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle ustanovení §143 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to pro jednání, že - zjednodušeně řečeno - jako taxikář vezl J. V. (manžela a otce poškozených), když vjel na železniční přejezd, nerespektoval světelnou a zvukovou signalizaci a v důsledku toho došlo ke střetu jím řízeného osobního automobilu s vlakem, čímž došlo ke zraněním J. V., kterým tento na místě podlehl. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání 27 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 48 měsíců a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 48 měsíců. Dále soud prvního stupně odkázal Správu železniční dopravní cesty, státní organizaci, České dráhy, a.s., Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, P. V. a nezletilou L. V. s jimi uplatněnými a nepřiznanými nároky na náhradu škody (respektive nemajetkové újmy v penězích) na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel i státní zástupce se po vyhlášení rozsudku vzdali práva odvolání.
3. Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně však podali odvolání P. V.(manželka zemřelého) a nezletilá L. V. (dcera zemřelého, zastoupená svým zákonným zástupcem - P. V.) a Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tomuto odvolání vyhověl a rozhodl tak, že přiznal každé z poškozených náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") ve výši 1.000.000 Kč.
4. Stěžovatel namítá, že nárok ve smyslu ustanovení §2959 občanského zákoníku není prokázán samotnou skutečností, že došlo ke spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti. Tvrdí, že samotným rozhodnutím o jeho vině (které nezpochybňuje) byla prokázána toliko existence eventuality škodlivého následku. Tímto rozhodnutím samotným ale nemůže být prokázáno, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy, ani příčinná souvislost mezi vznikem újmy a jednáním stěžovatele. V trestním řízení přitom podle stěžovatele nebylo provedeno dokazování prokazující míru intenzity vztahů v rodině poškozených nebo míru duševních útrap, které jsou v souladu s ustanovením §2959 občanského zákoníku nemajetkovou újmou, jejíhož odstranění se poškozené domáhají. Nadto krajský soud v napadeném rozhodnutí sám ocenil hodnotu lidského života, když vyšel z již neplatné právní úpravy a dospěl k závěru, že tato hodnota činí pětinásobek částek uvedených v zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"). Stěžovatel je však přesvědčen, že tímto způsobem nelze určit výši újmy.
5. V adhezním řízení rovněž nebyl vyřešen aspekt shora popsané dopravní nehody spočívající v tom, že J. V. byl zaměstnancem obchodní společnosti Bosch. Obchodní společnost Bosch měla smlouvu s obchodní společností (jejímž předmětem činnosti byla doprava zaměstnanců), která kontaktovala stěžovatele jako osobu samostatně výdělečně činnou. V rámci těchto právních vztahů stěžovatel vezl J. V., a to v pracovní době a na pokyn jeho zaměstnavatele. Je proto zřejmé, že z hlediska právních vztahů se jednalo o pracovní úraz J. V.
6. Nelze také přehlédnout, že se nezletilá L. V. se svým nárokem připojila k adheznímu řízení podáním, v němž byla zastoupena svou matkou (tedy druhou poškozenou). Podle stěžovatele měl být ale nezletilé pro tento úkon ustanoven kolizní opatrovník, když navíc právní jednání spočívající v připojení se k adheznímu řízení ze strany nezletilé L. V. mělo být schváleno soudem.
7. V neposlední řadě je třeba zmínit i to, že stěžovatel byl sice pojištěn na odpovědnost za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla, ale pojistitel, který měl případně za stěžovatele náhradu nemajetkové újmy vyplácet, nebyl a nemohl být účastníkem trestního řízení ani adhezního řízení, a proto nemůže být napadeným rozhodnutím vázán. Pokud tedy pojistitel nebude považovat nárok poškozených za prokázaný a odůvodněný, nemá stěžovatel možnost domoci se výplaty pojistného jinak, než opět soudní cestou.
8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby Ústavní soud odložil výkon ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí je totiž exekučním titulem pro zaplacení částky v celkové výši 2.000.000 Kč oběma poškozeným. Bude-li proto přistoupeno k jeho výkonu, potom stěžovateli kromě shora popsané újmy na jeho ústavních právech vznikne újma další v podobě výkonu rozhodnutí.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu krajského soudu a v záhlaví citovaném rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a rovněž odůvodnění napadeného rozsudku je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud proto nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.
11. K jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
12. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud nedostatečně zkoumal intenzitu a kvalitu citového pouta zemřelého a poškozených a nemohl prý proto adekvátně stanovit výši náhrady za nemateriální újmu, pak již jen ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že této námitce nelze přisvědčit. Krajský soud totiž zdůraznil, že §444 odst. 3 občanského zákoníku z roku 1964 ve znění od 1. 5. 2004 přiznával při škodě usmrcením pozůstalému manželovi (manželce) odškodnění ve výši 240.000 Kč s tím, že stejnou částku přiznával také každému z dětí zemřelého. Jednalo se o jednorázové, zákonem stanovené, odškodné, kde se míra nebo kvalita citových pout nezkoumala (zjednodušeně řečeno, na uvedené odškodné "dosáhl" každý i jen s ohledem na svůj sociální statut). Za této situace krajský soud vzal zejména v potaz, že období mezi účinností části čtvrté zákona č. 47/2004 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 (kterým byl patřičně novelizován zmíněný §444) a dopravní nehodou, při níž J. V. zemřel, je více než desetileté. Dále krajský soud vyšel z toho, že J. V. a obě poškozené sdíleli společnou domácnost v domě pořízeném ze společné hypotéky a kromě společné dcery, nezletilé L. V. , pečovali též o otce zemřelého J. V. Jedním z důsledků úmrtí J. V. byla nutnost hospitalizace tohoto otce v domově důchodců, jelikož bez aktivní pomoci zemřelého nebylo možno zajistit odpovídající péči. Jednalo se tedy podle krajského soudu o pozitivně se vyvíjející rodinu, kterou J. V. podporoval svým příjmem okolo 30.000 Kč měsíčně. Vdova po zemřelém byla v důsledku této události nucena užívat antidepresiva. Uzavřel-li za těchto okolností krajský soud v napadeném rozsudku, že s ohledem na společensko-ekonomický vývoj v rámci daného období, jakož i s ohledem na uvedená "objektivizovaná" východiska daného rodinného zázemí, je spravedlivé navýšit původně zákonem stanovené plnění přibližně pětkrát a vyhovět tak návrhu poškozených (stejně jako v obdobných případech jiných, na které krajský soud výslovně poukázal), pak v tom určitě nelze spatřovat rysy protiústavnosti. Ostatně ani samotný stěžovatel v ústavní stížnosti nenaznačuje žádný racionální důvod pochybnosti o kvalitě rodinného zázemí J. V. a jeho nejbližší rodiny. O to méně by pak bylo udržitelné, aby soud - zkoumaje nároky poškozených ocitnuvších se ve vysoce nepříznivé životní etapě - hodnotil emocionálně-sociální kvalitu daného rodinného prostředí.
13. Zmiňuje-li stěžovatel dále, že se poškození měli svého nároku primárně domáhat u společnosti Bosch, u níž zemřelý pracoval a jež v inkriminované době využívala taxislužeb stěžovatele, pak tuto námitku shledává Ústavní soud značně účelovou. Předně, nemůže obstát už jen proto, že v rámci regresních vztahů by to byl tak v konečném důsledku opět stěžovatel, kdo se dopustil nedbalostního přečinu a náhrada nemajetkové újmy by po něm byla vymáhána. S tím ostatně souvisí i stěžovatelem v obecné rovině v ústavní stížnosti formulovaná obava, že pojistitel, s nímž má stěžovatel uzavřenou smlouvu pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, nebude chtít krajským soudem přiznanou náhradu nemateriální újmy za stěžovatele uhradit. Stěžovatelem takto naznačený scénář je jistě možný, ovšem okolnosti tohoto druhu těžko mohou (resp. nesmí) ovlivnit spravedlivé rozhodnutí soudu v jakékoliv trestní věci. Nastane-li pak stěžovatelem popisovaná situace, stěžovateli skutečně nezbude - bude-li se nadále domnívat, že postup pojistitele je nesprávný - než aby se obrátil na soud. Tato okolnost však nemůže zpochybnit ústavní souladnost napadeného rozsudku krajského soudu.
14. Konečně Ústavní soud nemůže přisvědčit ani poslednímu okruhu námitek stěžovatele, týkajících se nedostatku kolizního opatrovníka, resp. absence souhlasu soudu s připojením se nezletilé L. V. k adheznímu řízení. Předně stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, v čem by měl střet zájmů mezi P. V. (jako zástupcem) a L. V. (jako zastoupeným) ve smyslu ustanovení §460 a §892 odst. 3 občanského zákoníku vlastně spočívat. Ani sám Ústavní soud žádnou indicii naznačující v tomto směru možný střet mezi matkou a její nezletilou dcerou neshledal. Co se týká stěžovatelem tvrzené nutnosti výhrady přivolení soudu k samotnému připojení se k adheznímu řízení ve smyslu §898 občanského zákoníku, Ústavní soud uvádí - aniž by si nárokoval pravomoc dané ustanovení závazně vykládat - že smyslem této výhrady je ochrana jmění dítěte spočívající jistě nikoliv jen v samotném primárním umenšování jeho rozsahu, ale také v ochraně před jeho rizikovým investováním atp. (srov. k tomu i jen demonstrativní výčet uvedený v odstavcích 2 citovaného ustanovení). Nic takového se však v daném případě nestalo, když naopak ve srovnání s eventuální civilní žalobou na náhradu škody (újmy) zde nehrozí např. ani potencionální nutnost hradit úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení [srov. k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2170/13; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz].
15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele.
16. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu