ECLI:CZ:US:2016:2.US.3654.15.1
sp. zn. II. ÚS 3654/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 49 T 17/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 56/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uznal shora označených rozsudkem stěžovatele vinným pod bodem I., I. c) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit jako organizátor podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem II. a) trestným činem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem II. b) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §185 odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pod bodem II. c) trestným činem podílnictví podle ustanovení §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona. Trestného činu pod bodem I., I. c) se měl stěžovatel dopustit tím, že úmyslně zosnoval a řídil spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, kdy tento čin spáchal nejméně se dvěma osobami a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu. Trestný čin pod bodem II. a) spáchal tak, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a tímto činem způsobil škodu velkého rozsahu, pod bodem II. b) tak, že bez povolení přechovával zbraň hromadně účinnou, opatřil si zbraně i střelivo a takový čin spáchal ve větším rozsahu, a pod bodem II. c) tak, že na sebe převedl a užíval věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a tímto činem získal značný prospěch. Za výše uvedené trestné činy byl stěžovatel ve spojení s dalšími rozsudky uvedenými v rozsudku Městského soudu v Praze odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Stěžovateli byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 6 000 Kč, celkem tedy 3 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Rovněž tak byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti roků.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") citovaný rozsudek městského soudu zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o vině pod bodem I., I. c) a II. a) a v celém výroku o trestu. Podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným tím, že I. úmyslně zosnoval a řídil spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž byla ve větším rozsahu zkrácena daň, tento čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil jím škodu velkého rozsahu, II. a) ke škodě cizího majetku se obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž spáchal I. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, II. a) trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Za výše uvedené trestné činy byl stěžovatel ve spojení s dalšími rozsudky uvedenými v rozsudku vrchního soudu odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle ustanovení §53 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 3 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výši 1 rok a šest měsíců. Podle ustanovení §49 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu 5 let. Podle ustanovení §228 odst. 1 pak byla stěžovatelovi uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti částku 6 000 000 Kč.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by citované rozhodnutí vrchního soudu trpělo stěžovatelem vytýkanými vadami. V odůvodnění usnesení dovolací soud konstatoval, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud shledaly, že u stěžovatele byly splněny všechny zákonné podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. trestního řádu, neboť stěžovatel pobývá v cizím státě (Jihoafrická republika) právě proto, aby nemusel v České republice stanout před nezávislým soudem, což současně znamená, že se odmítá podrobit legitimnímu zájmu státu na jeho trestním stíhání. Za irelevantní pak dovolací soud považoval celou řadu námitek, kterými stěžovatel napadal způsob hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí upravený v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť takto primárně namítal nedostatky skutkové a procesní a snažil se vytvářet jiný obraz skutkového děje, než jaký byl soudy zjištěn. Zde dovolací soud připomněl, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněných. Stejně tak nepovažoval za relevantní výhradu ani tvrzení, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, kdy připomněl, že takřka identické námitky stěžovatel uplatnil již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu I. stupně. Dle dovolacího soudu naopak z podrobného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Za nedůvodnou dále Nejvyšší soud považoval námitku stěžovatele, že mu jako organizátorovi nebylo možno přičítat současně spáchání činu nejméně se dvěma osobami ve smyslu ustanovení §148 odst. 3 písm. a) trestního zákona, neboť šlo o dvojí přičítání téže okolnosti, protože ustanovení §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona a §148 odst. 3 písm. a) trestního zákona postihují různý okruh okolností. Rovněž námitku vztahující se k zásadě akcesority účastenství Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou. Totéž vztáhl na námitky dovolatele, podle nichž nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by prováděl konkrétní jednání vykazující znaky organizátorství, a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním dalších osob. Za výlučně skutkového charakteru pak dovolací soud označil námitky, jimiž v podstatě prováděl vlastní hodnocení některých svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona pak dle dovolacího soudu spočívalo těžiště dovolacích námitek v podstatě jen ve výhradách stěžovatele proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších instancí. Závěrem Nejvyšší soud odmítl aplikaci zásady ultima ratio, protože jednání stěžovatele vykazovalo zcela zjevné znaky běžného kriminálního počínání, takže se nikdy nenacházelo v rámci civilněprávních vztahů.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), dále pak došlo k porušení zásady in dubio pro reo plynoucí z čl. 2 odst. 2 Listiny a principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i zásady nulum crimen sine lege, plynoucí z čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 39 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve svévolném hodnocení důkazů provedeného soudem I. a II. stupně bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, kdy prý neexistuje jediný přímý důkaz prokazující nade vší pochybnost jeho údajnou trestnou činnost. V této souvislosti navíc zpochybňuje způsob vyřízení jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu, který se řádně nezabýval jeho námitkami, v důsledku čehož přišel o právo na řádné a spravedlivé projednání jeho mimořádného opravného prostředku.
6. Ve věci spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve formě účastenství jako organizátor stěžovatel předně namítá, že existence údajného scénáře nebo nějakého plánu dotčené trestné činnosti nebyla žádnými přímými důkazy v řízení prokázána, a to před nalézacím ani odvolacím soudem, kdy naopak role stěžovatele byla ostatními spoluobžalovanými popřena. Za jediné přímé důkazy pokládá výpověď svědků Bechara a Polanského, jež však zpochybňuje a pokládá za zcela nevěrohodné, kdy se navíc zjevně jednalo o osoby, které úzce spolupracovaly s orgány činnými v trestním řízení, a to zřejmě nad rámec daný trestním řádem, jak plyne z průběhu trestního řízení. Relevantnost skutkových zjištění nalezených na základě důkazů výpovědí těchto dvou svědků, které nadto nejsou přímým svědectvím o jednání stěžovatele, ale jsou pouze zprostředkovaným svědectvím, tedy pokládá za zcela nedostatečnou. Skutková zjištění soudů prý proto představují toliko dohady soudů, jež nejsou podepřeny provedením relevantních důkazů prokazujících jeho vinu. Soudy se rovněž dostatečně nevypořádaly s otázkou propojení osoby stěžovatele, jakožto údajného organizátora, a osob H. a V., jako pachatelů, kdy i zde nadále přetrvává extrémní nesoulad se skutkovým závěrem soudu a neexistencí důkazu, na základě kterého měly soudy k tomuto skutkovému zjištění dospět. Zároveň se údajně žádný soud dostatečně nevypořádal s námitkou, že listiny zajištěné při domovní prohlídce obsahují pouze hesla či jména, která rozhodně nebyla v rámci trestního řízení jednoznačně provázána s údajnou činností spoluobžalovaných či s obchodními aktivitami společnosti M5 s. r. o. a dalších společností. Proto uzavírá, že soudy žádným přímým přesvědčivým důkazem neprokázaly skutečnost, že by stěžovatel svým vlastním jednáním naplňoval alespoň jednu z činností typicky judikaturou považovanou za organizátorství. Dále pak stěžovatel zpochybňuje právní hodnocení věci, kdy vytýká, že účastenství ve formě organizátorství předpokládá, že organizátor jedná nejméně se dvěma osobami, kdy nelze zároveň tvrdit, že je účastníkem - organizátorem a zároveň jeho údajné jednání subsumovat pod kvalifikovanou skutkovou podstatu, která tkví ve spolupráci s nejméně dvěma osobami, jelikož toto je již pojmovým znakem samotného organizátorství.
7. Ve věci trestného činu podvodu pak stěžovatel namítá, že z provedených důkazů není nikterak zřejmý samotný úmysl stěžovatele nevrátit již při půjčování částky 6 000 000 Kč tuto částku zpět poškozenému, kdy navíc vystavená směnka měla pouze zajišťovací funkci z pohledu existujícího závazkového vztahu, a tudíž z tohoto pohledu se nemůže jednat o podvodné jednání ze strany stěžovatele. Podobně stěžovatel odmítá závěry soudů ohledně zániku dotčené pohledávky, kdy připomíná, že v tomto bodě se jedná o rovinu tvrzení proti tvrzení a při respektu k zásadě in dubio pro reo se nelze než přiklonit k tvrzení stěžovatele. Dále zdůrazňuje, že v dané situaci je aplikace trestního práva mimo rámec zásady ultima ratio, poněvadž daná věc může být řešena normami jiných právních odvětví než práva trestního, kdy trestněprávní řešení je třeba považovat až za nejzazší řešení.
8. K výroku o vině pod bodem II. b) a II. c) rozsudku nalézacího soudu stěžovatel namítá, že mu nebylo žádným přímým důkazem prokázáno, že by byl tou osobou, která údajně držela zbraně či obrazy, které měly být ukradeny. Naopak je zde důvodná pochybnost, že zbraně či obrazy byly do místnosti, kde se nacházely, vneseny jinou osobou. Za této situace, kdy není jednoznačně prokázána osoba pachatele, proto i zde existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudu.
9. Stěžovatel konečně namítá, že nebyl a stále není v procesním postavení uprchlého a řízení dle §302 a násl. trestního řádu je tedy protiprávní a protiústavní, kdy bylo porušeno jeho právo na přítomnost při hlavním líčení a tím i jeho právo na spravedlivý proces. Závěr o negativním postoji stěžovatele ostatně není podložen žádným relevantním důkazem, a proto není ani důvod, aby trestní řízení probíhalo proti stěžovateli jako uprchlému.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nezbytné v prvé řadě zhodnotit námitku stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na přítomnost při hlavním líčení, když bylo předmětné řízení vedeno jako řízení proti uprchlému. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že řízení proti uprchlému podle ustanovení §302 a násl. trestního řádu do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, a proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány činné v trestním řízení) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání a pominou-li, je třeba v řízení pokračovat podle obecných zásad [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 590/03 ze dne 9. 3. 2004 (U 12/32 SbNU 523)]. Důležité přitom je, že z judikatury Ústavního soudu [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 325/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 167/20 SbNU 187) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1995, (N 123/6 SbNU 387)] a Nejvyššího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 8 To 10/94 (R 38/1995)] vyplývá, že závěr o tom, zda se obviněný pobytem v zahraničí vyhýbá nebo nevyhýbá trestnímu řízení, nelze stavět toliko na skutečnosti samotné fakticity pobytu v zahraničí nebo na tom, že nepřebírá písemnosti doručované mu soudem. Vždy je totiž třeba zkoumat též úmysl obviněného. Tomuto požadavku je možné dostát jen tehdy, je-li v intencích konkrétního případu zkoumáno chování obviněného.
13. Uvedené však rozhodující soudy v nyní projednávaném případě zjevně měly na paměti, přičemž náležitě vyložily, z jakých důvodů bylo možno hlavní líčení konat bez přítomnosti stěžovatele, tedy jako řízení proti uprchlému, kdy vyšly již z předchozích rozhodnutí v trestních řízeních týkajících se stěžovatele. Zároveň shledaly, že ten se i nadále trestnímu řízení v České republice vyhýbá pobytem v cizině, pročež je splněna základní podmínka pro konání řízení proti uprchlému (viz např. s. 16 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy upozorňuje, že nemá význam otázka, kde se stěžovatel v současné době nachází a v jaké fází je azylové řízení týkající se jeho osoby či jaká další řízení jsou vůči jeho osobě vedena, nýbrž podstatné je, že i nadále v cizině pobývá v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky. Proto nezbývá než uzavřít, že právo na obhajobu je sice významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno je vykládat tak, že prostřednictvím jeho výkonu by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky zmařeno tím, že by se obžalovaný trestnímu řízení vyhýbal, což nastalo právě v případě stěžovatele.
14. Stěžovatel obsáhle dále napadá údajně nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. nedostatečně provedené dokazování, kdy prý soudy chybně hodnotily provedené důkazy. K tomu nicméně Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
15. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, jak opakovaně tvrdí stěžovatel. V této souvislosti musí Ústavní soud zdůraznit, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vysloveným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o zjištěné skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud především odkazuje na obsáhlé odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, v němž jsou dopodrobna jednotlivě i v souhrnu zhodnoceny provedené důkazy a je taktéž náležitě osvětlen skutkový stav věci. Podobně i odvolací a dovolací soud se řádně zabývaly zjištěným skutkovým stavem, kdy se vypořádaly s námitkami stěžovatele ve věci učiněných skutkových závěrů. Jelikož přitom stěžovatel opakuje stále totožné argumenty, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění těchto rozhodnutí, ať již jde o zpochybnění věrohodnosti výpovědí svědků Bechara a Polanského (viz především s. 28 rozsudku nalézacího soudu, s. 21-22 rozsudku odvolacího soudu a s. 25 usnesení dovolacího soudu), propojení osoby stěžovatele, jakožto údajného organizátora, a osob H. a V., jako pachatelů (viz s. 35-36 rozsudku nalézacího soudu, s. 22 rozsudku odvolacího soudu a s. 27 usnesení dovolacího soudu) či obsahu listin zajištěných při domovní prohlídce (viz především s. 34-36 rozsudku nalézacího soudu). Stejné platí též ve vztahu k dalším trestným činům, kdy stěžovatel opakovaně rozporuje zjištěný skutkový stav věci, ačkoliv se jeho námitkami ohledně podvodného jednání soudy (viz s. 36-43 rozsudku nalézacího soudu a s. 17 rozsudku odvolacího soudu) či nelegální držby zbraně či obrazů (viz taktéž s. 36-43 nalézacího soudu a s. 18-20 rozsudku odvolacího soudu) řádně zabývaly. Předmětné trestní řízení ve věci stěžovatele tak lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem skutků uvedených v obžalobě, aniž by došlo k porušení pravidla in dubio pro reo. Za této situace nemá Ústavní soud důvod nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat jen za polemiku s těmito závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
16. Kromě skutkových závěrů obecných soudů stěžovatel napadá též právní hodnocení věci, a to především hodnocení spáchání trestné činnosti pod bodem I. I. c) ve formě organizátorství za současného posouzení jeho jednání jako kvalifikované skutkové podstaty, která tkví ve spolupráci s nejméně dvěma osobami; dále též opakovaně vytýká nesoulad právních závěrů se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Ústavní soud však i v této souvislosti připomíná zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Proto Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu se dovolává též stěžovatel.
17. Ústavní soud však takováto porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal, neboť právní závěry obecných soudů se nevyznačují libovůlí; naopak napadeným rozhodnutím obecných soudů neschází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, a tato rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem. Obecné soudy totiž přesvědčivě uvedly, na základě jakých skutečnostní dospěly k právním závěrům. Pokud pak jde o stěžovatelem tvrzenou kolizi mezi ustanovením §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona a §148 odst. 3 písm. a) trestního zákona, musí Ústavní soud opět odkázat na rozhodnutí obecných soudů, které se této otázce dostatečně věnovaly (viz za všechny s. 27 usnesení dovolacího soudu), a to právě s ohledem na neustále se opakující argumenty stěžovatele. Na jejich závěrech přitom nemá Ústavní soud důvod ničeho měnit, neboť nepředstavují svévolnou aplikaci norem podústavního práva, nýbrž správně konstatují, že obě ustanovení postihují různý okruh okolností.
18. Jako neopodstatněnou musí Ústavní soud konečně označit též námitku stěžovatele, že v dotčené věci soudy nerespektovaly princip ultima ratio. Dovolává-li se stěžovatel skutečnosti, že jeho aktivita byla vedena v rámci soukromoprávních vztahů s poškozeným, musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy náležitě prokázaly, že tak tomu nebylo, nýbrž že jeho jednání bylo podvodné ve smyslu trestních předpisů. Ústavní soud - v obecné rovině viděno - akceptuje, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu jistě nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012), zároveň však zdůrazňuje, že uvedené nevylučuje možný postih účastníků soukromoprávních vztahů, pokud ti překročí meze dané právním řádem a dopustí se trestné činnosti. V případě stěžovatele přitom nastala ona druhá varianta a jeho trestní postih byl plně na místě, neboť odrážel závažnost trestné činnosti, kterou spáchal. Zároveň musí Ústavní soud vyzdvihnout, že i s touto otázkou se dopodrobna vypořádal již Nejvyšší soud ve smyslu dodržení principu ultima ratio, jenž sleduje, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě a pouze v nezbytných případech (viz s. 29 napadeného rozhodnutí). Na jeho argumentaci přitom Ústavní soud v plné míře odkazuje.
19. Pokud stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jím podaném dovolání, musí Ústavní soud uvést, že se Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, takže jeho rozhodnutí nelze pokládat za nepřezkoumatelné. Ve shodě s Nejvyšším soudem přitom musí Ústavní soud konstatovat, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněných. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak vyplývá z výše řečeného, uvedené nastalo též v případě stěžovatele, přičemž samotný nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími soudů nelze za žádných okolností ztotožňovat s jím tvrzeným zásahem do práva na spravedlivý proces.
20. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu