ECLI:CZ:US:2016:2.US.3657.15.1
sp. zn. II. ÚS 3657/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Heleny Obeidové, advokátky, se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem, se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2013, č. j. 8 EVCm 17/2012-23, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, č. j. 8 Cmo 134/2014-48, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, č. j. 32 Cdo 1731/2015-66, spojené s návrhem na zrušení §241a odst. 2, 3 a §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví napadená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, 2, 4, 10, 11 a 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 14 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v článku 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení §241a odst. 2, 3 a §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, zejména tvrdí, že se odvolací soud ani soud prvního stupně nezabývaly jejími námitkami týkajícími se skutečnosti, že žalobci Ing. Jozefu Čiernému (dále jen "žalobce") žádná škoda v příčinné souvislosti s jejím údajným pochybením nevznikla, dále námitkami pokud jde o výši uplatňované náhrady a nesprávnou aplikaci právních norem (v této souvislosti cituje stěžovatelka judikáty Ústavního soudu). Podle názoru stěžovatelky však naopak žalobci, který je jiné národnosti, soudy obou stupňů vše "uvěřily" i bez přesvědčivých důkazů a navzdory námitkám stěžovatelky. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že se jí nedostalo rovného zacházení a soudy tak porušily nejen Ústavu České republiky (dále jen "Ústava"), ale i mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána. Stěžovatelka taktéž rozporuje závěr Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání, když má za to, že dostatečně, byť možná ne úplně řádně systematicky, popsala v dovolání, čeho se domáhá, včetně důvodů dovolání. Vzhledem ke "komplikovanosti právní úpravy a k její aplikaci, která nemá v zákoně oporu", navrhuje stěžovatelka i zrušení v záhlaví uvedených ustanovení občanského soudního řádu.
3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 EVCm 17/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2013, č. j. 8 EVCm 17/2012-23, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 10 560,16 EUR a nahradit mu náklady řízení ve výši 13 240 Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, č. j. 8 Cmo 134/2014-48, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.), a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 34 755,12 Kč (výrok II.). Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl pro vady a ve zbývajícím rozsahu pro nepřípustnost.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
6. V projednávané věci se žalobce domáhal náhrady škody, kterou mu měla stěžovatelka způsobit tím, že na základě mezi účastníky uzavřené mandátní smlouvy neúspěšně vymáhala v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem vedeném pod sp. zn. 37Cm 211/2005 pohledávku ve výši 318 135,40 SK po společnosti DEVA, s. r. o. Ačkoli soud shledal nárok žalobce na doplacení kupní ceny za oprávněný, byla žaloba zamítnuta s ohledem na to, že stěžovatelka uplatnila žalobcovu pohledávku žalobou na plnění v korunách českých a nikoli v korunách slovenských. V řízení o náhradě škody Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka porušila své povinnosti mandatáře vyplývající z §567 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013, když na základě zmocnění žalobcem k vymáhání jeho pohledávky ve výši 318 135,40 SK podala žalobu na plnění v českých korunách (249 278 Kč), a je proto povinna nahradit škodu tím způsobenou žalobci podle §373 obchodního zákoníku. Uvedený postup stěžovatelky byl totiž v rozporu s ustanovením §732 odst. 1 zákona č. 513/1991 Zb.z., obchodný zákoník, který bylo třeba s ohledem na přeshraniční věc aplikovat na vztah mezi žalobcem a společností DEVA, s. r. o., a který ukládá dlužníkovi povinnost splnit svůj peněžitý závazek v měně, v které se peněžitý závazek dojednal. Tato samotná okolnost byla dle soudu prvního stupně důvodem k zamítnutí žaloby, kterou žalobce v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 37Cm 211/2005 uplatňoval co do základu důvodně svůj nárok na doplatek kupní ceny ve výši 318 135,40 SK. Pokud měla stěžovatelka za to, že mohlo být plnění přiznáno i v českých korunách, pak bylo dle Městského soudu v Praze její povinností vyplývající ze shora uvedených ustanovení, která upravují povinnost mandatáře a advokáta, v zájmu svého mandanta proti zamítavému rozhodnutí - rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 9. 9. 2008, č. j. 37Cm 211/2005-82, podat odvolání.
7. Ústavní soud je přesvědčen, že není důvodu, aby shora podaný závěr Městského soudu v Praze z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ústavní soud má také za to, že ani z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze Městskému soudu v Praze nic vytknout. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a provedené důkazy řádně vyhodnotil. Se zjištěným skutkovým stavem i z něj vyvozenými závěry soudem prvního stupně se zcela ztotožnil i odvolací soud. Závěry, k nimž tyto soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené.
8. Z vyžádaného soudního spisu přitom nevyplývá, že by soud přisuzoval důkazům předloženým stěžovatelkou nižší váhu než důkazům předložených žalobcem. Ostatně stěžovatelka neuvádí, o který z důkazů, na základě kterých soud prvního stupně rozhodoval - plná moc, žaloba, faktura, rozsudek krajského soudu, by se mělo jednat. Pokud stěžovatelka obecně nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
9. Namítá-li stěžovatelka, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že žalobci v příčinné souvislosti s jejím údajným pochybením žádná škoda nevznikla, nelze než opětovně zopakovat, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací dovodily, že žalobci byla způsobena výše popsaným pochybením stěžovatelky jako právní zástupkyně žalobce škoda v důsledku zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení pohledávky ve výši 318 135,40 SK po společnosti DEVA, s. r. o. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 9. 9. 2008, č. j. 37Cm 211/2005-82, kterým byla žaloba zamítnuta, měl přitom Městský soud v Praze za prokázané, že nárok žalobce byl shledán po věcné stránce důvodným, krajský soud však dospěl k závěru, že nelze žalobě vyhovět, pokud je žalováno na plnění v korunách českých, neboť podle §732 obchodního zákoníku Slovenské republiky vznikla společnosti DEVA, s. r. o. povinnost uhradit kupní cenu ve sjednané měně, tedy ve slovenských korunách. Přisouzený rozsah škody pak logicky odpovídá částce, jejíž vymožení se žalobce neúspěšně domáhal. Nelze tedy než dovodit, že se soud prvního stupně řádně vypořádal s odvolací námitkou stěžovatelky, která tvrdila, že nebyla dána příčinná souvislost mezi porušením její právní povinnosti a vznikem škody. Stěžovatelkou v odvolání vznesené hypotetické otázky ohledně možného nezaplacení dlužné částky společností DEVA s. r. o. žalobci i v případě vyhovění žalobě, či ohledně jiného případného způsobu vypořádání mezi žalobcem a DEVA s. r. o., nemohou mít z právního hlediska v projednávané věci na zjištění vzniklé škody žalobce v důsledku jednání stěžovatelky vliv. Majetková újma poškozené strany totiž ve smyslu §379 obchodního zákoníku spočívá především v tom, že se její majetek zmenšil, součástí majetku jsou však také pohledávky a rozmanitá jiná nehmotná práva. I ta mohou být znehodnocena anebo zcela ztracena. Tato skutečnost je natolik považována za právní úzus, že nelze spatřovat pochybení soudů v tom, že se blíže k žalobci vzniklé škodě nevyjadřovaly, když pouze konstatovaly, že výše škody je rovna částce, která měla být správně u krajského soudu uplatněna. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná". Tak tomu bylo i v předmětné věci.
10. Žádné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí dovolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl pro vady a ve zbývajícím rozsahu pro nepřípustnost. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
11. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve svém dovolání po rekapitulaci průběhu řízení pouze uvedla, že "s odůvodněním rozsudku soudu I. a II. stupně a právním posouzení věci zásadně nesouhlasí" a následně rozvedla, jako již dříve v odvolání, své závěry ohledně vzniku objektivní odpovědnosti za škodu, přičemž opětovně prezentovala svůj názor, že žalobci jejím jednáním škoda nevznikla, a že se mohl se společností DEVA s. r. o., ohledně uspokojení svého nároku vypořádat jinak. Závěrem stěžovatelka dovozuje porušení svých práv tím, že soudy tuto její argumentaci s odkazem na judikaturu pominuly. Ústavní soud tedy nemůže než přisvědčit dovolacímu soudu v tom, že stěžovatelka ve svém dovolání konkrétně nepopsala, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a občanského soudního řádu, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 občanského soudního řádu. I když v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) se úvaha o přípustnosti dovolání již nedává natolik do volné úvahy dovolacího soudu, bude posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující popsané podmínky, i nadále samozřejmě náležet dovolacímu soudu, jak to vyplývá zcela jednoznačně i ze znění §239 občanského soudního řádu, podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatelka, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání, nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby tato oproti dřívější právní úpravě objektivní kritéria posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné." Tak tomu v projednávané věci nebylo, neboť Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem stěžovatelce vysvětlil, že její dovolací námitky nevymezují žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 občanského soudního řádu.
12. To platí i pro námitku stěžovatelky, že předmětem dovoláním napadeného rozhodnutí byl nárok na náhradu škody ve výši 10 560,16 EUR s příslušenstvím, tedy částku 50 000 Kč jako limitní hodnotu pro přípustnost dovolání, o které hovoří §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, podstatně přesahující, a závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je tak účelový, nemající oporu v zákoně. Zde je nutno uvést, že závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu se vztahuje k posouzení dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Dovolací soud tento svůj závěr s odkazem na judikaturu odůvodnil tak, že výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla soudy žalobci vůči stěžovatelce přiznána (za řízení před soudem prvního stupně 13 240 Kč a za odvolací řízení 34 755,12 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud současně zdůraznil, že dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovodil, že i kdyby tedy nebylo dovolání v této části nepřípustné, bylo by taktéž odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou aplikoval ustanovení §237 a 238 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, a Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. V souvislosti s návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení §241a odst. 2, 3 a §241b odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu