ECLI:CZ:US:2016:2.US.3666.13.1
sp. zn. II. ÚS 3666/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Tomáše Dambricha, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013 č. j. 21 Co 326/2013-126, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; současně mělo být dle stěžovatele porušeno i jeho základní právo na zákonného a nezávislého soudce.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 15 C 277/2012 v rozsahu částky 11 340 Kč s příslušenstvím vyhověl stěžovatelově žalobě, jíž se na žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) domáhal částky 12 660 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci; ve zbývající části obvodní soud žalobu zamítl a současně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání obou procesních stran Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil vyhovující část rozsudku nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl o dalších 720 Kč a taktéž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaná částka představuje náklady obhajoby stěžovatele v trestním řízení, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem. Odvolací soud shledal stěžovatelem uplatněný nárok v převážné míře za důvodný, v případě nákladového výroku však aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel měl možnost poskytnout žalované větší součinnost a tím vyřešit daný spor mimosoudně, což však neučinil, a tato skutečnost tak představuje dle městského soudu důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení (převážně) úspěšnému účastníku řízení.
Stěžovatel ve značně obsáhlé ústavní stížnosti, jejíž jednotlivé námitky na tomto místě z níže uvedených důvodů netřeba v úplnosti rekapitulovat, primárně namítá, že napadené rozhodnutí "je excesivní především ve způsobu, jakým bylo rozhodnuto o nákladech řízení", neboť úvaha, na jejímž základě nebyla úspěšnému účastníku řízení přiznána jejich náhrada, "je založena na zcela nespravedlivém základu, nemá oporu v provedeném dokazování", v zákoně ani judikatuře (naopak soudy v působnosti daného krajského soudu řeší ve stejných případech tuto procesní otázku zcela opačně). Městský soud v napadeném rozhodnutí proto dle stěžovatele dospěl k závěrům, které "zcela popírají smysl zákona a jsou extrémním excesem z logiky a tím i spravedlnosti".
V ústavní stížnosti přitom stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí je "ukázkou formálního přístupu soudů k řešení problémů spojených s odškodňováním poškozených, kteří utrpěli škodu v příčinné souvislosti s výkonem státní moci", přičemž dle stěžovatele "reprezentuje názor podstatné části soudců, kteří se identifikují se státem (jako jeho součást) a kteří se jej snaží chránit za každou cenu, tedy se chovají nikoliv jako nezávislý třetí".
V návaznosti na odůvodnění nákladového výroku obsaženého v napadeném rozhodnutí stěžovatel namítá, že před podáním předmětné žaloby poskytl žalované dostatečnou součinnost, přičemž zdůrazňuje, že samotná žádost vypracovaná jeho právním zástupcem představuje kvitanci svého druhu, neboť jí tento právní zástupce potvrzuje, že vykonal právní službu v rozsahu specifikovaném v uplatněném nároku a rovněž potvrzuje uhrazení nárokované částky za právní zastoupení. Pokud přitom odvolací soud aprobuje postup žalované s důrazem, že na orgány státu jsou při nakládání s finančními prostředky kladeny jiné nároky než v případě subjektů soukromého práva, má stěžovatel za to, že takový právní závěr je projevem nepřípustné diskriminace.
Závěrem ústavní stížnosti ještě stěžovatel namítá, že v dané věci nerozhodoval zákonný soudce, neboť místně příslušným okresním soudem měl být ve smyslu ustanovení §87 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, Obvodní soud pro Prahu 8, nikoliv ve věci rozhodující Obvodní soud pro Prahu 2.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 1. 2014 a 21. 1. 2014 stěžovatel odkazoval na jiná rozhodnutí městského soudu v obdobných věcech, ve kterých žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve věci úspěšných žalobců; v doplnění ze dne 8. 9. 2014 stěžovatel obdobně poukázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10.
Dne 6. 6. 2015 potom Ústavní soud obdržel doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. 30 Cdo 264/2012 nově vznesl námitku, že napadené rozhodnutí odporuje rovněž judikatuře dovolacího soudu.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu tak není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
Nemá-li Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu k soudu druhé instance (zvláště pak za situace, kdy takovou funkci neplní ani Nejvyšší soud), a nemá-li se tak stavět do pozice, jež mu v žádném případě Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného výroku, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Otázka náhrady nákladů řízení tedy může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Ještě větší zdrženlivost vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy civilní soudy použily při svém rozhodování ustanovení §150 občanského soudního řádu, tedy ustanovení, které slouží k dosahování spravedlnosti v konkrétním případě.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, totiž případné pochybení městského soudu, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, musí dosáhnout značné intenzity, přičemž musí ve sféře stěžovatele vyvolávat (alespoň tvrzenou) podstatnou újmu. Silněji než jinde se tudíž v případě ústavní stížnosti směřující proti nákladovému výroku uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu tak v dané věci splněny nejsou, neboť stěžovatel existenci podstatné újmy - jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci - netvrdí, přičemž její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavního soudu proto v dané věci zjevně chybí.
Pro úplnost je vhodné na tomto místě dodat, že ani nejednotnost rozhodovací praxe jednotlivých senátů téhož soudu při projednávání obdobných právních věcí, byť ji lze v obecné rovině bezesporu označit za nežádoucí, bez dalšího protiústavnost těchto rozhodnutí nezpůsobuje.
Konečně je třeba zdůraznit, že na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost, že by napadené rozhodnutí prizmatem závěrů obsažených ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 264/2012 mohlo být vskutku považováno za nesprávné (byť je vhodné připomenout, že odkazované rozhodnutí a projednávaná věc nevykazují zcela srovnatelné skutkové okolnosti); správnost totiž - jak výše uvedeno - není referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti, takže ani případná indikace nesprávnosti právního závěru obecného soudu bez dalšího nezakládá jeho protiústavnost. Jinými slovy, ačkoliv stěžovatelem předložená argumentace může vést k závěru, že odvolací soud postupoval v projednávané věci nesprávně, tato argumentace sama o sobě neobsahuje žádné tvrzení, ze kterého by bylo lze učinit úsudek, že městský soud dospěl v případě nákladového výroku k závěru (vedoucímu k aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu), jejž je nevyhnutelně nutno označit za protiústavní. Je proto namístě dodat, že ústavněprávní roviny problému by bylo v daném kontextu dosaženo např. za situace, kdy by stěžovatel v řízení před odvolacím soudem na uvedený judikát poukazoval, ovšem odvolací soud by se s tímto odkazem v odůvodnění svého rozsudku nikterak nevypořádal; taková procesní situace však v projednávané věci zjevně nenastala.
Jelikož ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí městského soudu jako celku (tedy nikoliv pouze proti nákladovému výroku), je třeba uvést, že vzhledem ke zjevně bagatelnímu charakteru části žaloby, jež byla napadeným rozsudkem zamítnuta, se výše zaznamenané skutečnosti (v prvé řadě nedostatečná intenzita tvrzeného zásahu) uplatní rovněž ve vztahu k meritornímu výroku napadeného rozsudku městského soudu.
Namítá-li potom stěžovatel porušení práva na zákonného soudce, postačí připomenout, že inkriminovaný ústavní deficit měl spočívat v tom, že ve věci rozhodoval nesprávně určený obvodní soud; z ústavní stížnosti tedy není zřejmé, jakým způsobem se - za situace, kdy petit ústavní stížnosti směřuje výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu - namítané procesní pochybení mělo projevit v souvislosti s napadeným rozhodnutím městského soudu. Rovněž předmětnou námitku je proto třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
K porušení stěžovatelem odkazovaných ustanovení Listiny a Úmluvy tedy dle názoru Ústavního soudu napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo.
Z uvedených důvodů přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Pro úplnost je možno připomenout, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu