ECLI:CZ:US:2016:2.US.3679.15.1
sp. zn. II. ÚS 3679/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. MgA. Michala Šalomouna, Ph.D., advokáta se sídlem Bráfova 52, Třebíč, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2015, č. j. 4 Tmo 53/2015-174, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Tímto usnesením krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 6. 2015, č. j. 1 Tm 18/2013-160, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu mladistvého M. F. ve výši 18.150 Kč. Důvodem zamítnutí tohoto návrhu byla skutečnost, že odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 2013, přičemž návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatel podal teprve dne 27. 5. 2015, tedy až po uplynutí jednoroční lhůty (§151 odst. 2 trestního řádu).
2. Stěžovatel tvrdí, že se v případě nároku na odměnu za poskytnutou právní službu jedná o klasickou pohledávku, která může být uplatněna libovolně a její přiznání je limitováno pouze námitkou promlčení, která byla v daném období tříletá, resp. dvouletá, nikdy však jen jednoletá. Není proto možné, aby si "stát jako objednatel právních služeb pro sebe uzurpoval privilegované podmínky, které nemá žádný jiný účastník právních vztahů a které ve svém důsledku znamenají, že za poskytnutou službu nezaplatí." Napadené rozhodnutí krajského soudu proto porušuje zásadu rovnosti v právech, zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zasahuje do vlastnického práva stěžovatele, vymezeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto prý krajský soud měl postupovat ústavně souladně a nebyl vázán ustanovením §151 odst. 2 věty druhé před středníkem trestního řádu a jelikož tak neučinil, porušil též právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
3. Ústavní soud nejprve konstatuje, že podle ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu platí, že "[o]bhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu." Z citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že je formulováno kogentně a neumožňuje proto soudu se od něj odchýlit tak, jak požaduje stěžovatel. Výraz "nárok zaniká" totiž zjevně znamená, že dochází k prekluzi nároku ex lege, takže není namístě uvažovat ani o jeho promlčení (teprve) v důsledku uplatnění příslušné námitky.
4. Rozhodováním obecných soudů o nákladech trestního řízení, jež nese stát, a které spočívají v nároku ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, a to jak z hlediska existence lhůty k uplatnění nároku jako takového, tak i z hlediska ústavně konformního výkladu počátku jejího běhu. Jednoroční lhůtu stanovenou v §151 odst. 2 trestního řádu přitom Ústavní soud opakovaně shledal jako dostatečnou k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů a poukázal na zásadu vigilantibus iura (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 784/08, sp. zn. IV. ÚS 392/09 nebo nález sp. zn. II. ÚS 3201/08, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 také mj. konstatoval, že pro určení počátku běhu této lhůty je rozhodný okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 380/05 ze dne 18. 1. 2006).
5. Ústavní soud rovněž uvádí, že aplikací citovaného zákonného ustanovení se zabýval opakovaně též v několika svých novějších rozhodnutích, kdy navrhovatelé uplatnili obdobné námitky jako stěžovatel v nyní projednávaném případě (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1474 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3523/14). V usnesení sp. zn. II. ÚS 2251/13 se navíc zabýval i ústavností předmětného zákonného ustanovení, když návrh na jeho zrušení odmítl a uvedl, že "dřívější právní úprava žádnou lhůtu neznala, což v praxi vedlo k tomu, že nárok nebyl uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahovaly obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 265/2001 Sb.). Proto bylo oprávněnou intencí zákonodárce právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit časově neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku nepřinášející potřebnou stabilitu do právních vztahů mezi státem a ustanovenými obhájci." V uvedeném usnesení se Ústavní soud zabýval i délkou stanovené prekluzivní lhůty, kterou shledal dostatečnou k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů. Ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu neshledal problematickým ani z hlediska tvrzené diskriminace, když poukázal na to, že advokát - ustanovený obhájce - poskytuje státu specifickou službu, pročež nevstupuje na pole, na kterém by soupeřil s ostatními poskytovateli služeb (obchodními společnostmi či živnostníky), a proto není oproti nim žádným způsobem znevýhodněn v tom směru, že by odlišným způsobem bylo nakládáno se stejnými osobami.
6. Za této situace, kdy se v minulosti Ústavní soud všemi nyní uplatněnými stížnostními námitkami v jiných rozhodnutích již dostatečně zabýval, přičemž neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se měl v nyní projednávané věci od dříve vyslovených právních názorů jakkoliv odchýlit, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu