ECLI:CZ:US:2016:2.US.3689.13.1
sp. zn. II. ÚS 3689/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem, sídlem Revoluční 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2013 č. j. 21 Cdo 377/2013-318, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2011 č. j. 11 Cmo 226/2011-267, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011 č. j. 1 Cm 51/2008-207, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009 č. j. 23 Cdo 700/2009-801, ve znění usnesení ze dne 11. října 2010 č. j. 23 Cdo 700/2009-822, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č. j. 9 Cmo 531/2007-700 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2007 č. j. 1 Cm 27/2004-559, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Erste Group Bank AG, sídlem Am Belvedere 1, Vídeň, Rakouská republika, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. Martinem Hejným, advokátem, sídlem Opletalova 55, Praha 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 Ústavy, ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy, resp. předmětem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí se stala otázka oprávněnosti čerpání "stand-by akreditivu", jejž stěžovatelka otevřela jakožto vystavující banka na příkaz společnosti B.C.L. Trading GmbH (dále jen "BCL") ve prospěch vedlejší účastnice jako oprávněné; tento akreditiv byl otevřen k zajištění smlouvy o půjčce poskytnuté vedlejší účastnicí společnosti BCL v celkové výši 16 000 000 USD.
3. Stěžovatelka se nejprve žalobou ze dne 7. 3. 2003 domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 13 900 000 USD, tedy částky, kterou jí z tohoto akreditivu již vyplatila, a dne 3. 5. 2004 rozšířila předmět řízení o určení, že vedlejší účastnici nevzniklo právo na zaplacení zbývající akreditivní částky ve výši 2 100 000 USD. Vedlejší účastnice posléze dne 12. 11. 2004 podala žalobu, jíž se na stěžovatelce domáhala zaplacení částky 2 100 000 USD; obě řízení byla poté spojena.
4. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (poté co jeho první rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky zrušeno pro nepřezkoumatelnost) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 100 000 USD s příslušenstvím a současně stěžovatelčinu žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu v převážné části potvrdil (pouze ve vztahu k příslušenství přiznané částky rozsudek soudu první instance zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Následné dovolání odmítl Nejvyšší soud výše identifikovaným usnesením ze dne 24. 6. 2009; souběžně s dovoláním přitom podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost, jejíž důvod spatřovala v tom, že ji odvolací soud zbavil možnosti jednat před soudem, pakliže se řádně nezabýval její námitkou, že rozhodnutí nalézacího soudu je nepřezkoumatelné.
5. Obecné soudy v uvedených rozhodnutích přijaly právní názor (zjednodušeně řečeno, podrobněji viz dále), že "stand-by-akreditiv" představuje zvláštní ryze abstraktní platebně-zajišťovací institut, který dle ustanovení §685 obchodního zákoníku zakládá samostatný, právně nezávislý závazek (dluh) vystavující banky vůči oprávněnému, a proto námitky, které by příkazce mohl použít vůči oprávněnému, banka použít nemůže, ledaže by je vtělila do akreditivní listiny; dle zjištění soudů však předmětná akreditivní listina takové oprávnění banky - stěžovatelky nezakládá. Stěžovatelka proto dle názoru soudů byla povinna maximální částku akreditivu vedlejší účastnici vyplatit, a pokud tak v části neučinila, je žaloba vedlejší účastnice důvodná.
6. Proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu a předchozím rozsudkům soudů první a druhé instance podala stěžovatelka ústavní stížnost, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 257/10 s tím, že vůči napadeným rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu je v souvislosti s probíhajícím řízením o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost třeba označit ústavní stížnost za nepřípustnou; v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ji potom označil za zjevně neopodstatněnou, neboť se neztotožnil se stěžovatelčiným tvrzením, že Nejvyšší soud měl dovolání meritorně projednat.
7. Stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost zamítl městský soud rubrikovaným usnesením a vrchní soud k odvolání stěžovatelky shora označeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil; oba soudy, byť s různým odůvodněním, totiž dospěly k závěru, že stěžovatelce nebyla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatelčino dovolání poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2013 odmítl, když v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že dle ustálené judikatury skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a jako věcně správný potvrdil, ačkoliv šlo o rozsudek nepřezkoumatelný, nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým by byla účastníku ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu odňata možnost jednat před soudem, ale vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
II. Argumentace stěžovatelky a vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že všechna napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, přičemž primárně za nepřezkoumatelné označuje napadený rozsudek soudu prvního stupně, ve kterém se nalézací soud neřídil závazným pokynem odvolacího soudu a (opět) v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu neuvedl, které důkazy v řízení provedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a řádně nenastínil ani úvahy, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil. Nalézací soud tedy dle názoru stěžovatelky zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech (jejich podrobný výčet stěžovatelka uvedla v odvolání i dovolání a v ústavní stížnosti na ně pro stručnost odkázala), a navíc jej je třeba považovat za nepřezkoumatelné, neboť soud první instance v napadeném rozsudku "pouze jinými slovy zopakoval svoji původní nepřezkoumatelnou argumentaci", přičemž se omezil na obecné formulace, představující fakticky tzv. souhrnná zjištění, jež jsou dle ustálené judikatury nepřípustná. Přesto odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil, aniž by v odůvodnění svého rozsudku uvedl, z jakých důvodů považoval rozsáhlou stěžovatelčinu argumentaci za neopodstatněnou. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ze čtrnácti stran odůvodnění věnoval odvolací soud meritu věci pouze dva odstavce, tedy velmi omezený prostor, v jehož rámci se zcela opomenul vypořádat s její v odvolání obsaženou argumentací, čímž stěžovatelku zbavil práva domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů (a tedy došlo k nepřípustnému "vzetí instance"); rovněž napadený rozsudek odvolacího soudu je proto dle stěžovatelky namístě označit za nepřezkoumatelný.
9. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že odvolací soud jí svým postupem odňal možnost před soudem jednat, a zmatečností důvod zde tedy byl dán mimo jiné i proto, že se dovolací soud ve svém prvním usnesení touto otázkou (námitkou) vůbec nezabýval, když dle stěžovatelky "dovodil bez bližšího odůvodnění nepřípustnost dovolání ohledně této otázky".
10. Zvláštní pozornost pak stěžovatelka v ústavní stížnosti věnuje té části odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, ve které soud sice nejprve konstatoval, že je jí třeba dát za pravdu v tom, že "podvodné jednání, které by formální charakter akreditivu zneužívalo, je neakceptovatelné", současně však dovodil, že by žádost o čerpání byla v pořádku i za situace, kdy by v okamžiku žádosti měla vedlejší účastnice za společností BCL pohledávku ve výši 1 USD, lhostejno z jakého titulu. Takovou argumentaci nalézacího soudu považuje stěžovatelka za svévolnou a za argumentaci, kterou nelze dovodit ani z pozitivního práva, ani z obchodních zvyklostí. Tuto argumentaci je navíc co do svých důsledků třeba označit za "přepjatě formalistickou a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti", neboť může vést k aprobování případů zneužití práva v obchodních vztazích a k rezignaci na ochranu dobrých mravů a poctivosti v obchodních vztazích. Podle mínění stěžovatelky si totiž "lze obtížně představit zjevnější zneužití práva než případ, kdy beneficient potvrdí, že dlužník vůči němu nesplnil povinnost zaplatit, avšak tato nesplacená pohledávka buď vůbec neexistuje" nebo nevznikla ze závazkového vztahu, který je podle ujednání stran akreditivem zajištěn. Pokud nalézací soud odkázal na ustanovení §685 obchodního zákoníku, stěžovatelka (namítala a) namítá, že princip nezávislosti vztahu mezi oprávněným a vystavující bankou na vztahu mezi oprávněným a příkazcem musí být prolomen v případech zneužití práva (resp. rozporu s dobrými mravy či v případě nepoctivosti v obchodních vztazích); zdůrazňuje přitom, že v řízení předkládala důkazy i k tvrzení, že dokonce i podle mezinárodních zvyklostí není možno v takovém případě postupovat přísně formálně (vyzdvihuje zásadu "fraud unravels all"), současně ale připomíná, že ke stejnému závěru lze dojít i na základě kogentních ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013. Přestože však stěžovatelka v řízení navrhla a předložila důkazy k tvrzení, že v dané věci došlo ke zneužití práva (akreditiv měl být určen k jinému účelu), soudy k tomuto tvrzení žádné dokazování nevedly. Upřednostnily tak dle stěžovatelky formalistický výklad, který se neuplatní ani u zajišťovacích směnek.
11. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastnice již z konkurzní podstaty BCL obdržela dílčí plnění; zdůrazňuje proto, že pokud předmětný akreditiv plnil pouze zajišťovací funkci a pokud v mezidobí došlo k plnění dlužníkem, zanikla i odpovídající část zajištění. Důkaz, jenž by prokazoval stěžovatelčino tvrzení, ovšem odvolací soud odmítl provést.
12. Vedlejší účastnice ve svém (nevyžádaném) vyjádření k ústavní stížnosti nejprve namítla, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, neboť ve spise nese razítko podatelny až ze dne 9. 12. 2013 (lhůta k podání přitom uplynula dne 8. 12. 2013). Pro případ, že by Ústavní soud shledal ústavní stížnost včasnou, potom vedlejší účastnice navrhuje její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Zdůrazňuje přitom, že stěžovatelka podává ústavní stížnost čistě účelově, neboť zde nejsou žádné důvody pro závěr, že by v předchozím řízení došlo k porušení jejích základních práv, a stěžovatelka se pouze snaží o věcný přezkum rozhodnutí, a to i přesto, že i její předchozí ústavní stížnost v dané věci již byla zčásti odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Pokud jde o věc samu, vedlejší účastnice zdůrazňuje, že akreditivy jsou abstraktními instrumenty a řídí se striktně formálními (a na zajištěném závazkovém vztahu nezávislými) principy; vedlejší účastnice se vedle příslušných pasáží obchodního zákoníku a vedle Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy, vydaných Mezinárodní obchodní komorou - UCP500 (dále jen "UCP500") odvolává na Mezinárodní pravidla pro standby akreditivy, vydané Mezinárodní obchodní komorou - ISP98 (dále jen "ISP98"), zvláště pak poukazuje na ustanovení čl. 3 písm. a) UCP500 a na ustanovení čl. 1.06 a čl. 1.07 ISP98. Z těchto ustanovení je dle názoru vedlejší účastnice zřejmé, že vystavující banka může požadovat a formálně přezkoumávat pouze ty dokumenty, jejichž předložení vyžaduje akreditivní listina, a jakékoliv případné nesrovnalosti je vystavující banka oprávněna řešit pouze v rámci svého dvoustranného vztahu s příkazcem, nikoliv s oprávněným, a to proto, že vystavující banka je pouhým platebním místem, resp. garantem toho, že předmětná částka bude v souladu s akreditivními podmínkami vyplacena; v případě jiného výkladu by akreditiv zcela ztratil svůj význam. Vedlejší účastnice současně zdůrazňuje, že se obecné soudy neopomenuly zabývat ani námitkou stěžovatelky ohledně údajného podvodného jednání, resp. zneužití práva a jednání v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření dále nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že napadený rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, a namítá, že v případě jí zpochybňované argumentace nalézacího soudu ohledně možné pohledávky ve výši jednoho USD, stěžovatelka jedinou větu (učiněnou navíc toliko "ad absurdum") vytrhává z kontextu celého devatenácti-stránkového odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Dle přesvědčení vedlejší účastnice přitom napadený rozsudek městského soudu splňuje kritéria stanovená v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu i na ně navázanou konstantní judikaturou Ústavního soudu; soud první instance se vyjádřil ke všem stěžovatelčiným námitkám a rovněž uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění. V této souvislosti vedlejší účastnice navíc zdůrazňuje, že rozhodný skutkový stav byl zjištěn v souladu se shodnými tvrzeními účastníků a předmětem sporu mezi stranami bylo především právní posouzení věci. O tom, že napadený rozsudek nalézacího soudu nemůže být nepřezkoumatelný, dle názoru vedlejší účastnice nepřímo svědčí i značný rozsah stěžovatelčina odvolání, ve kterém polemizuje s jednotlivými dílčími závěry prvostupňového soudu. Za nepřezkoumatelné pak vedlejší účastnice nepovažuje ani následné rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém se vrchní soud adekvátně vypořádal se stěžovatelčinými námitkami, a proto se domnívá, že soudy rozhodly zcela správně, když stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost zamítly.
13. Po nahlížení do spisu právního zástupce stěžovatelky (v substituci) požádala stěžovatelka o zaslání vyjádření vedlejší účastnice. V replice stěžovatelka nejprve připomíná, že ústavní stížnost byla (v elektronické podobě) Ústavnímu soudu doručena již dne 6. 12. 2013 a tentýž den byla podána k poštovní přepravě; ústavní stížnost proto byla podána včas. Pokud jde o konkrétní námitky uváděné v ústavní stížnosti, stěžovatelka i ve své replice trvá na jejich důvodnosti. Zdůrazňuje, že napadené rozsudky městského a vrchního soudu jsou nepřezkoumatelné, což představuje zmatečnostní vadu. Na podporu této své argumentace odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 198/2011, jehož kopii již předtím Ústavnímu soudu zaslala. Argumentaci vedlejší účastnice obsáhlostí odvolání přitom považuje stěžovatelka za zavádějící, neboť dle jejího názoru právě v případě nepřezkoumatelného prvoinstančního rozhodnutí musí odvolatel obsáhle polemizovat s odůvodněním, ze kterého nejsou jasně seznatelné nosné důvody rozhodnutí. V této spojitosti stěžovatelka akcentuje skutečnost, že ve svém odvolání podrobně uváděla, se kterými jejími tvrzeními se městský soud nevypořádal; šlo například o "tvrzení týkající se obsahu rakouského práva, argumentaci, že akreditiv byl dle svého textu poskytnut k zajištění půjčky, která byla poskytnuta před otevřením akreditivu, což uváděné pohledávky nesplňují, argumentaci, že jednání, podle kterého došlo ke vzdání se zajištění poskytnutého dlužníkem, nevymáhání údajné pohledávky a umožnění s peněžními prostředky volně disponovat, je nejen porušením platného rakouského práva, ale též porušením dobrých mravů a prevenční povinnosti dle českých právních předpisů, argumentaci, že lhůta dle článku 13 písm. a) UCP 500 se neuplatní v daném případě a argumentaci, že podle mezinárodních zvyklostí a rozhodnutí zahraničních soudů nejsou dokumenty, které obsahují nepravdivé či zavádějící skutečnosti, v souladu s podmínkami akreditivu a právo na plnění z akreditivu tak nevzniká, byť by takové dokumenty byly formálně v souladu s podmínkami uvedenými v akreditivu". Ve zbývající části své repliky potom stěžovatelka toliko zopakovala argumentaci obsaženou již v ústavní stížnosti.
14. K žádosti vedlejší účastnice o zaslání případných nových vyjádření jí Ústavní soud zaslal stěžovatelčinu repliku. V duplice vedlejší účastnice nejprve vyjádřila přesvědčení, že odkaz stěžovatelky na nález ústavního soudu cizího státu je zcela irelevantní, navíc je i nepřípadný, neboť napadený rozsudek městského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelný. Současně zopakovala názor, že obsáhlost stěžovatelčina odvolání nepramení z nepřezkoumatelnosti napadeného prvostupňového rozhodnutí, nýbrž z toho, že se v něm stěžovatelka snažila vypořádat se všemi skutkovými i právními závěry, které detailně formulované odůvodnění obsahovalo. Současně vedlejší účastnice odmítla tvrzení stěžovatelky, že se městský soud uchýlil k nepřípustným souhrnným zjištěním, když zdůrazňuje, že nalézací soud jednotlivě zmínil důkazy, ze kterých v daném případě vycházel. Ve svém vyjádření dále vedlejší účastnice opět připomněla, že v případě argumentace nalézacího soudu pohledávkou ve výši jednoho USD stěžovatelka účelově vytrhává z kontextu jedinou větu odůvodnění, kterou městský soud učinil se zdůrazněním "ad absurdum", přičemž jí pouze dokreslil předchozí a významnější úvahy. V závěru své dupliky vedlejší účastnice vyslovila domněnku, že v projednávané věci nejen že nedošlo k žádnému excesivnímu vybočení z rozhodovacích pravidel, nýbrž že nedošlo ani k jejich drobnějšímu porušení, ani k nesprávnému hodnocení skutkového či právního stavu; ve zbývající části nešla vedlejší účastnice nad rámec argumentace prezentované ve svém předchozím vyjádření. Opětovně proto navrhla odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v plném rozsahu přípustná; oproti tvrzení vedlejší účastnice totiž Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 257/10 přezkoumával pouze to, zda Nejvyšší soud řádně vyhodnotil otázku přípustnosti stěžovatelčina dovolání; meritem věci se vůbec nezabýval. Bylo by proto odepřením spravedlnosti, pokud by Ústavní soud odmítl první stěžovatelčinu ústavní stížnost (fakticky v plném rozsahu) jako předčasnou a na základě následné ústavní stížnosti by se tvrzeným ústavním nesouladem předchozí ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů již odmítl zabývat. Stěžovatelce nepříznivé procesní důsledky v řízení o ústavní stížnosti tak nemůže mít ani skutečnost, že žalobu pro zmatečnost nebylo v dané věci možno považovat za efektivní opravný prostředek. Projednávanou ústavní stížnost je tak namístě označit v celém rozsahu za přípustnou.
IV. Vlastní posouzení věci
16. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
17. Za zjevně neopodstatněnou je přitom namístě označit mimo jiné i takovou ústavní stížnost, ve které stěžovatelka předkládá k posouzení jen a pouze takové argumenty a námitky, jež byly obecnými soudy (přes její opačné přesvědčení) řádně posouzeny a vypořádány. Tak je tomu - z dále pojednaných důvodů - i v projednávané věci.
18. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je stěžovatelkou konzistentně od počátku vznášená námitka, že napadený rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost přitom stěžovatelka spatřuje v tom, že městský soud dle jejích tvrzení v odůvodnění rozsudku neuvedl, o které konkrétní důkazy opřel svá skutková zjištění, a navíc ani neuvedl, proč některé navrhované důkazy neprovedl.
19. Se stěžovatelkou je možno souhlasit potud, že odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu nevykazuje "standardní strukturu" rozsudků, ve kterých po přehledu vyjádření stran a výsledků dokazování následují skutková a právní hodnocení soudu. Odůvodnění napadeného prvostupňového rozsudku se naznačené struktuře vskutku poněkud vzpírá, přesto je zřejmé, že dané odůvodnění rozhodnutí v plné míře dostálo požadavkům uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu; navíc je toto odůvodnění mimořádně pečlivě vypracováno, logicky strukturováno a srozumitelně vyargumentováno. Současně je třeba zdůraznit, že se nalézací soud v daném odůvodnění řádně vypořádal se všemi stěžovatelkou vznesenými námitkami, a oproti tvrzení stěžovatelky je z něj zřejmé, o jaké důkazy soud opřel svá skutková zjištění, stejně jako je z obsáhlé argumentace zjevné, na jakém (právním) základě soud učinil přijaté právní závěry; zřejmé je pak i to, proč soud některé stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedl (jelikož - důvodně - považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný). Lze tak jednoznačně odmítnout tvrzení stěžovatelky, že nalézací soud učinil tzv. souhrnná skutková zjištění, jako lze stejně jednoznačně odmítnout její tvrzení, že se nalézací soud dopustil argumentační svévole.
20. Co se týče námitky nedostatečnosti (přílišné stručnosti) odůvodnění samotného věcného posouzení správnosti rozsudku městského soudu v napadeném rozsudku vrchního soudu, lze přisvědčit stěžovatelce, že toto odůvodnění je vskutku relativně velmi stručné; nelze však přehlížet, že za situace, kdy se odvolací soud plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu, jež v předchozí části odůvodnění stručně a přehledně rekapituloval, by obsáhlejší odůvodnění bylo v podstatě nadbytečné. Ani odůvodnění odvolacího soudu proto nelze označit za ústavně nesouladné.
21. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud zatížil své rozhodnutí existencí opomenutých důkazů, postačí zdůraznit, že ačkoliv (v replice) stěžovatelka předkládá jejich přehled, není ani z ústavní stížnosti (či následné repliky) zřejmé, jakým způsobem by tyto důkazy - v daném právním kontextu (viz dále) - mohly zvrátit nalézacím soudem zjištěný skutkový stav, potřebný pro právní posouzení nároku vedlejší účastnice. Ústavní soud se proto na tomto místě omezí na připomenutí, že opomenutým důkazem v ústavněprávně relevantním slova smyslu je pouze takový důkaz, který nejenže nebyl (bez řádného odůvodnění) soudem proveden, respektive proveden byl, ale soud jeho existenci při hodnocení důkazů (bez řádného odůvodnění) nevzal do úvahy, nýbrž současně důkaz, jenž s určitou mírou pravděpodobnosti může mít zásadní vliv na (patrně nesprávná) skutková zjištění soudu. Stěžovatelkou uváděné důkazy tedy naznačená kritéria tzv. opomenutých důkazů nenaplňují, neboť z ústavní stížnosti nevyplývá, která skutková zjištění a jak by provedení těchto důkazů mohlo (relevantně) ovlivnit.
22. Jelikož je nicméně zřejmé, že podstatu projednávané věci, primárně determinující potřebný rozsah prováděného dokazování, představuje otázka právní povahy standby akreditivu, má Ústavní soud za to, že je na tomto místě vhodné ocitovat z klíčové pasáže napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, ve které dovolací soud uvedl: "Akreditiv plní funkci platební, jeho prostřednictvím plní banka peněžitý závazek místo dlužníka (příkazce), ale na jeho účet. Kromě toho slouží akreditiv i k ochraně práv oprávněného (věřitele) a plní funkci zajišťovací tím, že usnadňuje uspokojení peněžité pohledávky oprávněného vůči příkazci. Závazek banky vůči oprávněnému není přitom závislý na závazku příkazce vůči oprávněnému. Pro jeho vznik a obsah je rozhodující akreditivní listina a její doručení oprávněnému. Princip nezávislosti závazku banky z akreditivu na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným vyjadřuje výslovně pravidlo uvedené v ust. §685 ObchZ. Závazek banky vůči oprávněnému je samostatný, právně nezávislý, neboť je pro něj rozhodující výhradně obsah akreditivní listiny a podmínek, které jsou v ní stanoveny. Námitky, které by mohl příkazce použít vůči oprávněnému, banka použít nemůže, ledaže by je vtělila do akreditivní listiny. Rovněž tak změna nebo zánik závazkového vztahu příkazce a oprávněného nemá přímý vliv na povinnost banky plnit podle akreditivní listiny, jestliže akreditiv platí. Obdobný princip je vyjádřen i v čl. 3 Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy: akreditivy jsou svou povahou transakce oddělené od kupních nebo jiných smluv, jež mohou tvořit jejich podklad. Takové smlouvy se bank nikterak netýkají a nezavazují je ani v případě, kdy jakékoli odvolání na takovéto smlouvy je obsaženo v akreditivu."
23. Jakkoli je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatelka primárně nesouhlasí s citovaným právním závěrem, v ústavní stížnosti neuvádí žádné důvody, pro které by (již) tento klíčový právní závěr měl být protiústavní.
24. Pokud je tedy namístě úsudek, že citovaný právní názor Nejvyššího soudu ústavněprávními deficity netrpí (opak se z ústavní stížnosti nepodává), pak je rovněž namístě závěr, že úkolem obecných soudů v posuzované věci bylo jen to, aby ověřily, zda vedlejší účastnice splnila veškeré předpoklady pro vyplacení akreditivní částky, předvídané v předmětné akreditivní listině, a případně zda se vedlejší účastnice nedopustila nějaké formy podvodného jednání, kvalifikovatelného jako zneužití práva.
25. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu (jež stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje) stěžovatelka formulovala akreditivní listinu následujícím způsobem: "Tímto ve váš prospěch zřizujeme neodvolatelný a bezpodmínečný stand-by akreditiv ... na příkaz BCL ... na nevyrovnanou částku ve výši 16,000.00 USD maximálně platný do 31. 12. 2000 ... vydaný jako zajištění ke smlouvě o půjčce (for the loan contract) poskytnuté vaší bankou společnosti BCL ... tímto se neodvolatelně a bezpodmínečně zavazujeme zaplatit vám na vaši první písemnou žádost jakoukoli částku až do výše zmíněné garantované částky bez zjišťování stávající právní situace a vzdáváme se tímto jakéhokoli práva na vznesení námitky a obranu před splátkami jistiny. Tento akreditiv může být čerpán po částech ... je platný do 31. 12. 2000. K tomuto datu od vás musíme obdržet vaši žádost o platbu zaslanou dálnopisem s ověřením nebo ověřenou swiftovou zprávu potvrzující, že BCL nesplnila svou platební povinnost." (viz str. 6 rozsudku městského soudu).
26. Jelikož stěžovatelka formulovala předmětný akreditiv (ve smyslu ustanovení §266 odst. 4 obchodního zákoníku) právě (sub 26) citovaným způsobem, je pro posouzení opodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti podstatné toliko to, zda se nalézací soud v napadeném rozsudku řádně zabýval otázkou, zda vedlejší účastnice splnila veškeré potřebné náležitosti v souladu s akreditivní listinou a současně zda se řádně zabýval rovněž tvrzením stěžovatelky, že vedlejší účastnice jednala v rozporu s dobrými mravy, resp. poctivým obchodním stykem.
27. Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu je zřejmé, že se nalézací soud těmito otázkami zabýval, a tedy (přes opačné tvrzení stěžovatelky) dospěl k závěru (dle názoru Nejvyššího soudu přitom "nad rámec nutného dokazování"), že vedlejší účastnice v žádném případě nepostupovala tak, že by její jednání bylo možno označit za jednání podvodné, jednání odporující dobrým mravům či jednání porušující zásady poctivého obchodního styku (srov. str. 13 napadeného rozsudku městského soudu).
28. Ústavní soud, připomínající, že na právní jednání stěžovatelky je třeba uplatnit měřítka reflektující (mimo jiné) zásadu profesionality, se plně ztotožňuje se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v citovaném usnesení, dle kterého stěžovatelka "jako podnikatelka v bankovnictví si musela být vědoma právního významu akreditivní listiny i formální povahy závazku, který je smlouvou o otevření akreditivu založen a rizik z toho vyplývajících. Bylo jen na ní, jakým způsobem určí podmínky v akreditivní listině a jaká zajišťovací opatření dále přijme pro případ, že by se zajišťovací platba z akreditivu realizovala. Sama ostatně ve vyjádření k žalobě uvádí, že v průběhu let 1996 - 1999 otevřela pro společnost BCL celkem 240 importních dokumentárních akreditivů. Příkazce tedy nebyl pro žalovanou neznámým partnerem a záleželo jen na ní, jak svoje obchodní zkušenosti s ním promítne do smluvních vztahů"; přitom platí, že možnosti "zneužití akreditivu si poskytující banka musí být vědoma a míru rizika má možnost promítnout do podmínek stanovených pro výplatu v akreditivní listině".
29. Jestliže tedy stěžovatelka v řízení před obecnými soudy předkládala celou řadu důkazů, jež fakticky nesměřovaly k prokázání ani jedné ze dvou výše uvedených skutečností (přičemž tak nepřímo činí i v ústavní stížnosti), je - cum grano salis - namístě souhlasit s tvrzením vedlejší účastnice, že se stěžovatelka v podstatě snaží svojí argumentací daný předmět řízení znepřehlednit, resp. "zamlžit" (již z přehledu námitek na str. 8 a 9 napadeného rozsudku vrchního soudu je např. zřejmé, že stěžovatelkou v ústavní stížnosti akcentovaná námitka nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí představuje pouze jednu z dlouhé řady námitek, jež ve svém odvolání prezentovala, přičemž většina z nich směřuje proti skutkovým a právním závěrům nalézacího soudu). Svými námitkami se tak snaží (patrně) zastřít skutečnost, že předmětný akreditiv, resp. v něm obsažné podmínky nebyly - pracovníky stěžovatelky - vypracovány s potřebnou mírou "profesní opatrnosti", což v souvislosti se sníženým zajištěním této bankovní operace vyústilo v projednávaný spor. O tom ostatně nepřímo svědčí i skutečnost, že se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy mimo jiné dovolávala neplatnosti inkriminované akreditivní listiny z důvodu, že ji vystavili pracovníci, kteří k tomu nebyli oprávněni.
30. Pro úplnost je nutno zdůraznit, že obecné soudy neporušily stěžovatelčina základní práva ani v následném řízení o její žalobě pro zmatečnost, a to (bez nutnosti řešení dalších otázek) již právě proto, že napadené rozsudky soudů první a druhé instance není možno z výše uvedených důvodů považovat za nepřezkoumatelné.
31. Je tedy zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto její návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu