ECLI:CZ:US:2016:2.US.3691.13.1
sp. zn. II. ÚS 3691/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem, sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2013 č. j. 23 Cdo 2192/2013-464, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2013 č. j. 68 Co 375/2012-404 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. března 2012 č. j. 52 C 246/2006-350, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Tesco Stores ČR a. s., sídlem Vršovická 1527/68b, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 7. 2007 č. j. 52 C 246/2006-98 vyhověl stěžovatelově žalobě a zrušil rozhodčí nález ze dne 15. 5. 2006 ve věci UNCITRAL 1/2005, vydaný rozhodčím senátem ve složení JUDr. Bohuslav Klein, jako předsedající rozhodce, a prof. JUDr. Josef Bejček, CSc. a prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., jako rozhodci (dále jen "rozhodčí nález"). K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 6. 2008 č. j. 68 Co 429/2007-145 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po vrácení věci obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č. j. 52 C 246/2006-194 stěžovatelovu žalobu s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu zamítl a městský soud k odvolání vedlejší účastnice jeho rozhodnutí rozsudkem ze dne 4. 5. 2009 č. j. 68 Co 85/2009-221 potvrdil. K dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2011 č. j. 23 Cdo 3744/2009-260 rozsudky soudů první a druhé instance zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, když konstatoval: "Typickým případem odepření možnosti věc před rozhodci projednat je mj. nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná."
3. Po vrácení věci obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelův návrh zamítl a městský soud k odvolání stěžovatele rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil; následné stěžovatelovo dovolání pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje jeho přípustnost.
4. Rozhodčí senát rozhodčím nálezem v plném rozsahu zamítl stěžovatelovu rozhodčí žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 305 556 882,30 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, poté co učinil závěr (zjednodušeně řečeno - přesněji viz bod 36.), že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti vedlejší účastnicí a vznikem stěžovatelem tvrzené škody, jakož ani tvrzení, že vzniklá škoda byla pro vedlejší účastnici předvídatelná. Stěžovateli měla nárokovaná škoda vzniknout v důsledku sporů s vedlejší účastnicí, ke kterým došlo v rámci plnění ze dvou kupních smluv, jejichž předmětem byly pozemky v katastrálním území Šeberov, v obci Praha, a to proto, že stěžovateli (prodávajícímu) nebyla vedlejší účastnicí zaplacena plná kupní cena; nárokovaná částka se přitom skládala z těchto položek: částka 123 187 144 Kč byla stěžovateli vyměřena jako penále za neodvedenou daň z příjmu, částka 21 775 741,95 Kč byla stěžovateli vyměřena jako penále za neodvedené pojistné na zdravotní a sociální pojištění, částku 129 065 789,63 musel stěžovatel vynaložit na udržení své podnikatelské existence v době probíhající sporů, přičemž se současně nemohl věnovat rozvíjení svých podnikatelských aktivit, a zbývající částky musel stěžovatel vynaložit na své právní zastoupení.
5. Obvodní soud ve svém prvním rozhodnutí dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť stěžovateli nebyla poskytnuta "možnost věc před rozhodci projednat" ve smyslu ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), a to proto, že stěžovatel nebyl řádně poučen dle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu; dle názoru soudu první instance přitom je namístě tuto poučovací povinnost považovat za integrální součást práva na spravedlivý proces.
6. Městský soud však k odvolaní vedlejší účastnice ve svém prvním rozhodnutí konstatoval, že účastníci rozhodčího řízení si v rozhodčí doložce ujednali, že v rozhodčím řízení bude postupováno podle Pravidel o mezinárodním rozhodčím řízení UNCITRAL (dále jen "Pravidla UNCITRAL"), pročež tím vyloučili aplikaci ustanovení §19 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, jež se uplatní pouze za předpokladu, že postup v rozhodčím řízení nebyl stranami dohodnut, a ze stejného důvodu se v daném řízení neuplatnilo ani ustanovení §30 zákona o rozhodčím řízení, na jehož základě dochází k přiměřenému použití občanského soudního řádu. Poučovací povinností podle ustanovení §118a občanského soudního řádu proto rozhodčí senát dle názoru vyjádřeného v rozhodnutí odvolacího soudu vázán nebyl.
7. V následných rozhodnutích obvodní a městský soud setrvaly na stanovisku vyjádřeném v usnesení městského soudu ze dne 16. 6. 2008 s tím, že nad rámec předchozího posouzení konstatovaly, že zde nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení, neboť je zřejmé, že stěžovatel nemůže předložit důkazy, které by bez své viny nemohl použít v rozhodčím řízení (resp. které by nemohly být v rozhodčím řízení provedeny), ani důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení, neboť stěžovatel namítal neplatnost rozhodčí doložky až v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu.
8. V kasačním rozsudku nicméně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se soudy obou instancí v předchozích rozhodnutích zabývaly otázkou, zda v daném rozhodčím řízení mělo být aplikováno ustanovení §118a občanského soudního řádu (aniž by věnovaly náležitou pozornost skutečnosti, že Pravidla UNCITRAL vycházejí z principu rovnosti účastníků řízení), neučinily však žádná skutková zjištění (a v řízení neprovedly ani účastníky navržené důkazy), na jejichž základě lze uzavřít, zda stěžovateli byla v rozhodčím řízení upřena možnost věc řádně projednat, či nikoliv, tedy, jinými slovy, zda stěžovatel měl možnost dostatečně uplatnit svoji argumentaci a zda měl současně možnost vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem, neboť tyto skutečnosti jsou nutné pro posouzení, zda rozhodčí senát postupoval v souladu s ustanoveními čl. 15 a čl. 24 Pravidel UNCITRAL. V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl závěry přijaté ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, dle kterých musí rozhodci v případě, že neprovedou účastníkem navržený důkaz, tento svůj postup řádně odůvodnit. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovému zjištění, že "rozhodci projednali věc podle Pravidel UNCITRAL".
9. Po vrácení věci obvodní soud provedl dle pokynu dovolacího soudu dokazování, na jehož základě rekapituloval průběh rozhodčího řízení, na nějž aplikoval příslušná ustanovení Pravidel UNCITRAL, a posléze stěžovatelovu žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem opětovně zamítl, neboť došel k závěru, stěžovateli byla v rozhodčím řízení poskytnuta plná možnost uplatnit a prokázat svá tvrzení (přičemž žádná ze sedmi jím vznesených námitek není důvodná).
10. K odvolání stěžovatele městský soud shora identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními; zdůraznil přitom, že rozhodčí soud svým postupem neporušil rovnost stran, neboť oba účastníci měli zcela stejné podmínky pro uplatnění svých argumentů, podání vyjádření a pro účast na jednání rozhodců.
II. Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel ve značně obsáhlé ústavní stížnosti, již netřeba na tomto místě detailně rekapitulovat, v prvé řadě namítá, že se obecné soudy neřídily závazným právním názorem, vyjádřeným ve výše uvedeném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabýval stěžejní otázkou, zda je nutné rozhodčí nález zrušit z důvodu předvídaného ustanovením §31 odst. 1 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, a omezil se toliko na konstatování, že se stěžovateli "dostalo dostatečného prostoru pro obhájení jeho pozic a byla mu poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat". Stěžovatel proto trvá na svém právním názoru, že rozhodčí senát jej byl povinen (mj. s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1528/2005) poučit ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť od této procesní normy se nelze podle ustanovení čl. 1 Pravidel UNCITRAL odchýlit; pokud jej tedy rozhodčí senát ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu nepoučil, zatížil dle stěžovatele řízení před vydáním rozhodčího nálezu vadou, předvídanou ustanovením §31 odst. 1 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Jelikož rozhodci stěžovatele nepoučili, a ani nepovažovali za potřebné jej před vynesením rozhodčího nálezu seznámit se svým právním názorem, vydaly tzv. překvapivé rozhodnutí, jež rovněž v kontextu rozhodčího řízení zakládá porušení práva na spravedlivý proces, neboť i v rozhodčím řízení je třeba respektovat základní procesní principy. Na podporu svého názoru stěžovatel mimo jiné odkazuje na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441) a v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 2. 1999 ve věci Osmo Suovaniemi a ostatní proti Finsku (stížnost č. 31737/96).
12. Pokud rozhodčí senát své rozhodnutí postavil na pracovní hypotéze, že stěžovateli v daném skutkovém kontextu nemohla jím tvrzená škoda vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním vedlejší účastnice, resp. že taková škoda pro ni nebyla předvídatelná (pročež neprovedl stěžovatelem předložený důkaz rozsáhlou účetní dokumentací), byli rozhodci dle stěžovatele povinni umožnit mu doplnit svá tvrzení, právní argumentaci týkající se podmínek odpovědnosti za škodu podle rozhodného hmotného práva a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, resp. jej vyzvat ve smyslu ustanovení čl. 24 odst. 2 Pravidel UNCITRAL, aby ve stanovené lhůtě předložil seznam důkazů, jichž se má v úmyslu dovolávat na podporu svých tvrzení. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že v případě, kdy rozhodčí senát zamítl jeho rozhodčí žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene k tvrzení o předpokladech vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu a vznikem jím tvrzené škody, jakož i pro neunesení důkazního břemene k tvrzení o předvídatelnosti vzniklé škody, bylo povinností rozhodčího senátu před rozhodnutím ve věci jej poučit o tom, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání sporných tvrzení, a vyzvat jej k označení těchto důkazů.
13. Rozsudek soudu první i druhé instance proto dle mínění stěžovatele vychází z mylného právního názoru, že rozhodci v rozhodčím řízení, pokud toto probíhá podle Pravidel UNCITRAL, nemají poučovací povinnost. Dle stěžovatele přitom není podstatné, jestli poučení mělo proběhnout přesně podle ustanovení §118a občanského soudního řádu, podstatné je, že bylo povinností rozhodců zajistit, aby rozhodčí nález nebyl pro účastníky řízení překvapivý a aby ještě před vynesením nálezu mohli doplnit svá tvrzení a důkazy, tedy reagovat na právní názor rozhodců. Jelikož se tak nestalo, domnívá se stěžovatel, že postupem rozhodců bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v tom smyslu, že mu nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, a proto byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.
14. Za podstatnou vadu rozhodčího řízení potom stěžovatel považuje rovněž skutečnost, že v jeho rámci nebylo dokazování formálně skončeno, a stěžovatel tak nemohl předpokládat, že nebude mít již možnost svá tvrzení a důkazy doplnit.
15. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že rozhodčí nález bylo třeba označit za neplatný pro rozpor se zákonem, s dobrými mravy a pro obcházení zákona. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výklad ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení provedený v posuzované věci obecnými soudy je přehnaně restriktivní a zcela popírá právo stran rozhodčího řízení na spravedlivý proces; současně zdůrazňuje, že výčet uvedený v ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení není možné považovat za výčet taxativní. Pokud proto obecné soudy rozhodčí nález v projednávané věci nezrušily, porušily dle názoru stěžovatele jím dovolávaná ustanovení Listiny a Úmluvy.
16. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 8. 2014 stěžovatel zopakoval stěžejní části své argumentace, obsažené již v ústavní stížnosti, nad tento rámec nicméně vznesl námitku, že rozhodci v dané věci jednali ultra vires, a že porušili jeho legitimní očekávání, neboť věc posoudili v rozporu s hmotným právem, a jejich rozhodnutí nese zjevné znaky svévole.
17. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 9. 2015 stěžovatel opětovně zdůraznil, že se v rozhodčím řízení nemohl vyjádřit k těm důkazům a právním závěrům, na kterých rozhodci založily právní důvody rozhodčího nálezu; současně zpochybnil závěr rozhodčího senátu, že v dané věci nebyla příčinná souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a jím tvrzenou škodou.
18. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 1. 12. 2015 stěžovatel vznesl námitku, že existence Rozhodčího nálezu popírá platnost zásady Pacta privata juri publico derogare non possunt, přičemž uvedl, že v řízení, ve kterém se domáhal náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 28/2010, dospěl nalézací soud k závěru, jenž zpochybňuje správnost závěrů přijatých v rozhodčím nálezu.
19. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 10. 12. 2015 potom stěžovatel argumentaci uvedenou v předchozím doplnění pouze zopakoval.
20. Konečně v doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 9. 2016 stěžovatel s poukazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 72/06 (N 23/48 SbNU 263) namítá, že rozhodčí senát zcela pominul skutečnost, že stěžovatel byl (mimo jiné) povinen uhradit za vedlejší účastnici daňové penále, jež jakožto daňový ručitel měla uhradit ona. I tato skutečnost přitom dle stěžovatele jasně zpochybňuje věcnou správnost rozhodčího nálezu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je (z dále uvedených důvodů - viz body 24. - 30.) v plném rozsahu přípustná.
IV. Vlastní posouzení věci
22. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
23. Ústavní soud se musel nejprve zabývat otázkou, proč Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo (v pořadí druhé) dovolání, a zda tím neporušil stěžovatelova základní práva.
24. Z napadeného usnesení přitom vyplývá (v ústavní stížnosti je tato skutečnost částečně zastřena), že Nejvyšší soud (předsedou senátu) odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013. K nesplnění obligatorních náležitostí dovolání přitom patrně došlo proto, že stěžovatel podával svoje dovolání dle právní úpravy občanského soudního řádu, účinné do 31. 12. 2012.
25. Proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti, ani v žádném z jejích četných doplnění, žádné relevantní námitky nevznáší (pouze bez dalšího lakonicky uvádí, že jeho dovolání potřebné náležitosti mělo).
26. Ústavní soud proto posoudil projednávanou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť je zřejmé, že dovolací soud svým postupem (přes dále pojednané skutečnosti) nemohl porušit stěžovatelova základní práva.
27. Skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl formálně vadné stěžovatelovo dovolání, by přitom mělo mít nevyhnutelné procesní důsledky rovněž do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů první a druhé instance.
28. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv.
29. Bylo-li tedy stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo důvod jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", a pokud je předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), bylo by třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno, pročež by bylo třeba ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za nepřípustnou.
30. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel podával své dovolání v počátcích účinnosti nové právní úpravy dovolání, přijaté s novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a rovněž vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci již Nejvyšší soud před vydáním napadeného usnesení rozhodoval stěžovateli příznivým kasačním rozsudkem, navíc s přihlédnutím k závěrům nálezu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16 (jež nicméně do projednávané věci přímo nedopadají z důvodů rekapitulovaných v bodu 24.), Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je namístě považovat ústavní stížnost za přípustnou rovněž v části směřující proti napadeným rozsudkům soudů prvního a druhého stupně.
31. I v této části však z dále pojednaných důvodů je nutno hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
32. Z ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel předkládá víceméně toliko polemiku se správností (jež však není referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti) rozhodnutí soudů první a druhé instance; spíše než s napadenými rozhodnutími těchto soudů nadto stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje převážně se závěry nalézacího a odvolacího soudu, jež tyto soudy vyslovily ještě před vydáním kasačního rozsudku Nejvyššího soudu.
33. Z ústavní stížnosti a jejích příloh je totiž zřejmé, že stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k posouzení námitky, vznesené již v předchozím řízení (po kasačním rozsudku dovolacího soudu), aniž by však (snad s jedinou výjimkou) vzal v potaz, že se soudy první a druhé instance se všemi těmito námitkami již vypořádaly; stěžovatel tak v ústavní stížnosti vůči argumentaci obecných soudů žádnou relevantní oponenturu nepředkládá, pouze označuje závěry soudů za mylné či nesprávné, případně předkládá (jako fakta) opačná tvrzení, aniž by je však podpořil nějakou argumentací.
34. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že v řízení neměl možnost se vyjádřit k rozhodným skutečnostem, přestože ze skutkových zjištění soudů první a druhé instance vyplývá pravý opak; nalézací soud učinil (veden závazným pokynem Nejvyššího soudu) ve věci rozsáhlé dokazování, na jehož základě detailně rekonstruoval průběh rozhodčího řízení (srov. str. 7 - 11 napadeného rozsudku obvodního soudu), přičemž zvláštní pozornost věnoval otázce, zda v řízení byl proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz jeho účetní dokumentací, a v této souvislosti rovněž řádně odůvodnil, proč stěžovatelovým tvrzením neuvěřil (srov. str. 14 a 15 napadeného rozsudku nalézacího soudu); v této souvislosti postačí připomenout, že stěžovatel námitku, že rozhodčí senát neprovedl jako důkaz jím předložené účetní dokumenty, vznesl až v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu, a přestože předtím měl opakovaně možnost na tuto "skutečnost" poukázat, této možnosti nevyužil (srov. první odstavec na str. 12 napadeného rozsudku městského soudu).
35. Současně je namístě zdůraznit, že se nalézací soud řádně vypořádal se všemi sedmi stěžovatelem vznesenými námitkami a obdobný závěr je třeba učinit rovněž o námitkách vznesených stěžovatelem v odvolacím řízení. Soudy obou instancí se tak mimo jiné detailně zabývaly rovněž otázkou, jakými procesními právy stěžovatel v daném rozhodčím řízení dle Pravidel UNCITRAL disponoval, resp. jak měl rozhodčí senát dle těchto pravidel vůči účastníkům rozhodčího řízení postupovat; zdůraznily přitom, že rozhodčí řízení trvalo od prosince 2004 do května 2006 a během této doby měli účastníci řízení plnou možnost doplňovat tvrzení a důkazy, reagovat na tvrzení a důkazy protistrany (oběma stranám byla vždy poskytnuta dostatečná lhůta) a řízení bylo ukončeno až poté, co obě strany výslovně prohlásily, že již nic dalšího doplňovat nebudou (srov. předposlední odstavec na str. 11 a poslední odstavec na str. 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
36. Zvláštní pozornost si nicméně zaslouží stěžovatelem od počátku řízení uplatňovaná námitka, že jej rozhodčí senát nepoučil dle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy námitka, na jejímž základě obvodní soud stěžovatelově žalobě svým prvním rozhodnutím vyhověl, když (patrně) vyšel z tvrzení stěžovatele, že rozhodčí senát rozhodčím nálezem zamítl rozhodčí žalobu pro neunesení důkazního břemene, přičemž přehlédl, že rozhodčí senát - s výjimkou jednoho z dílčích nároků - nezamítl rozhodčí žalobu pro neunesení důkazního břemene, nýbrž proto, že tvrzená škoda nebyla (v době uzavírání předmětných smluv) pro vedlejší účastnici předvídatelná (viz str. 13 napadeného rozsudku obvodního soudu). Dovolával-li se (a dovolává-li se i v ústavní stížnosti) proto stěžovatel porušení ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu, postačí konstatovat, že tato námitka je v daném procesním kontextu zcela irelevantní.
37. Pokud konečně stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že neměl možnost vznést proti právním závěrům rozhodčího senátu protiargumentaci, omezí se Ústavní soud na sdělení, že ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké další námitky (argumenty) by stěžovatel - v případě, že by mu byla taková možnost dána - v rozhodčím řízení přednesl. Jinými slovy, ani z ústavní stížnosti nevyplývá, na základě jaké argumentace by měl v úmyslu (efektivně) zvrátit závěr rozhodců, že jím tvrzená škoda nevznikla v příčinné souvislosti s jednáním vedlejší účastnice, resp. že vznik takové škody nebyl ze strany vedlejší účastnice předvídatelný.
38. Z tohoto úhlu pohledu pak nelze nic vytknout ani odůvodnění, kterým se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelovou námitkou, že rozhodčí senát porušil jeho procesní práva, když v dané věci vyšel z pracovní hypotézy, že stěžovateli tvrzená škoda vznikla. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že touto metodou rozhodčí senát nemohl stěžovatele poškodit, nepředkládá však žádnou argumentaci, na jejímž základě by bylo možno dospět k úsudku, že tímto postupem rozhodčí senát vskutku mohl porušit stěžovatelova procesní práva; postačí proto plně odkázat na odůvodnění obsažené ve třetím odstavci na str. 13 napadeného rozsudku městského soudu, s jehož závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje.
39. Z odůvodnění napadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu je tedy zřejmé, že se tyto soudy v potřebné míře zabývaly stěžejní otázkou projednávané věci, tedy zda stěžovatel měl možnost efektivně uplatnit v rozhodčím řízení svá základní procesní práva, přičemž na základě hodnocení provedených důkazů, jemuž není z ústavněprávních pozic co vytknout, dospěly k závěru, že tuto možnost bezpochyby měl.
40. Pro úplnost je vhodné ještě uvést, že v doplněních ústavní stížnosti stěžovatel žádnou - pro dané řízení - relevantní námitku nevznesl, jak ostatně vyplývá již ze samotné jejich rekapitulace.
41. Je tedy zřejmé, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu